Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky) o ústavní stížnosti stěžovatelky Graso, a. s., sídlem Šantova 656/6, Olomouc, zastoupené JUDr. Ladislavou Palatinovou, advokátkou, se sídlem Tovačovského 2784/24, Kroměříž, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7 srpna 2025, č. j. 30 Cdo 2048/2025-89, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2025, č. j. 70 Co 86/2025-65, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. listopadu 2024, č. j. 37 C 130/2024-44, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl stěžovatelčinu žalobu proti vedlejší účastnici na zaplacení částky 4 527 661 Kč. Tato částka měla představovat náhradu újmy vzniklé stěžovatelce v důsledku nesprávného úředního postupu. Konkrétně šlo o předmět sporného soudního řízení (dále jen "řízení"), které bylo podle stěžovatelky nezákonně zastaveno, neboť soud neměl přijmout od jejího právního zástupce zpětvzetí žaloby, aniž by si ověřil, že je k němu výslovně zmocněn.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem tak, že rozsudek obvodního soudu potvrdil.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl v záhlaví uvedeným usnesením. Výrok rozsudku městského soudu se opírá o více důvodů, přičemž stěžovatelka je všechny nenapadá, a již proto nebylo možné dovolání vyhovět. Prvním závěrem městského soudu je, že postup soudu vyústil v rozhodnutí o zastavení řízení, které nebylo pro nezákonnost zrušeno a chybí tedy odpovědnostní titul. Nešlo ani o nesprávný úřední postup (což je druhý závěr městského soudu). Třetím je závěr o absenci příčinné souvislosti, neboť stěžovatelce nic nebránilo podat novou žalobu po zastavení řízení. Posledním čtvrtým závěrem je ten, že stěžovatelčin nárok je promlčen. Každý z těchto důvodů by samostatně vedl k zamítnutí žaloby. K závěrům o absenci příčinné souvislosti a neexistenci nesprávného úředního postupu však stěžovatelka v dovolání žádné konkrétní otázky neformulovala.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se nezabýval řádně uplatněnými dovolacími důvody. Stěžovatelka v dovolání předložila nejprve otázku existence odpovědnostního titulu, a sice související s možností právního zástupce disponovat s předmětem řízení a možností soudu přijmout návrh na zpětvzetí žaloby. Dále stěžovatelka předložila otázku běhu promlčecí lhůty. K druhé otázce se Nejvyšší soud nevyjádřil vůbec a naopak paradoxně vyčítá stěžovatelce, že závěr odvolacího soudu o promlčení nároku nenapadla dovoláním. Napadené usnesení je tak podle stěžovatelky vnitřně rozporné a nesrozumitelné. Obsahově jej stěžovatelka považuje za právně formalistické.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Těžištěm stěžovatelčiny argumentace je tvrzení, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil podmínky pro odmítnutí (resp. nevyhovění) jí podaného dovolání. Ústavní soud se s touto argumentací neztotožnil.
9. Z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že Nejvyšší soud postupoval v souladu se svojí ustálenou judikaturou týkající se podmínek přípustnosti dovolání (resp. jednotlivých námitek) v situaci, kdy výrok odvolacího soudu stojí na více samostatných důvodech (ratio decidendi). Tyto podmínky stěžovatelka nesplnila, což ostatně ani v ústavní stížnosti netvrdí. Nejvyšší soud jednoznačně vyložil, že výrok odvolacího soudu stojí na čtyřech samostatných důvodech, což stěžovatelka v ústavní stížnosti přehlíží. Bylo-li tedy její dovolání odmítnuto jako nesplňující zákonné požadavky, nelze takový postup považovat za odepření spravedlnosti.
10. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze označit za nesrozumitelné, jsou zde stručně a srozumitelně uvedeny důvody, které soud vedly k odmítnutí dovolání. Ústavní soud též odkazuje na zákonnou povinnost zastoupení dovolatele advokátem, což mimo jiné zajišťuje i garanci toho, že relativně složité podmínky řízení o dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku, budou účastníkům řízení, srozumitelně vysvětleny.
11. Pro úplnost lze uvést, že v souladu s ustálenou judikaturou postupovaly i obvodní a krajský soud při posuzování podmínek odpovědnosti státu. Na odůvodnění napadených rozhodnutí lze beze zbytku odkázat.
12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu