III. ÚS 3295/24

Odůvodnění

Dosavadní průběh řízení

1. Okresní soud vydal předběžné opatření proti stěžovateli a druhé žalované osobě, kterým jim uložil povinnost zdržet se všeho, co působí, že z jejich pozemku stéká na pozemky žalobců voda. Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal.

2. Žalobci následně podali exekuční návrh na vymožení povinnosti uložené předběžným opatřením. Soud exekuci odložil do pravomocného skončení řízení o stěžovatelově odvolání. Tomuto odvolání krajský soud vyhověl a rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že se návrh na nařízení předběžného opatření zamítá.

3. Okresní soud exekuci zastavil, což odůvodnil zrušením exekučního titulu (I. výrok). Povinným zároveň uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení oprávněných a náklady exekuce soudního exekutora (výše nákladů bude určena samostatným rozhodnutím), protože exekuce byla zahájena důvodně a jejím důsledkem je i povinnost povinných podílet se na náhradě nákladů řízení (I. a II. nákladový výrok).

4. Krajský soud odmítl odvolání povinných ve vztahu k výroku o zastavení exekuce, neboť jím bylo rozhodnuto v jejich prospěch (I. výrok). Rozhodnutí okresního soudu naopak změnil tak, že žádný účastník nemá právo na náhradu nákladů prvostupňového řízení (II. výrok), a potvrdil jej v části, v níž byla povinným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně náklady exekuce (III. výrok). Právo na náhradu nákladů odvolacího řízení krajský soud nepřiznal žádnému z účastníků (IV. výrok).

5. Stěžovatel podal proti posledním dvěma rozhodnutím okresního a krajského soudu ústavní stížnost.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho právo na spravedlivý proces u nestranného soudu, právo na procesní rovnost v řízení a právo na ochranu vlastnictví. Tento závěr opírá o následující argumenty: * Exekuce byla zahájena neoprávněně, protože oprávnění neprokázali, že povinní porušili povinnosti uložené předběžným opatřením. Exekuce tedy měla být zastavena kvůli tomu, že vůbec neměla být nařízena [viz § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], a nikoli kvůli následnému zrušení exekučního titulu [viz § 268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu]. Obecné soudy a soudní exekutor však takto zdůvodněné návrhy na zastavení exekuce ignorovaly. * Soudní exekutor neposuzoval, zda povinní porušili povinnost uloženou předběžným opatřením. Přesto je vyzval k jejímu splnění, uložil jim pokutu 5 000 Kč, vyzval je k uhrazení nákladů exekuce a předchozího řízení a vydal příkazy k provedení exekuce přikázáním pohledávky a prodejem nemovitostí v hodnotě přes 10 milionů Kč. Tyto příkazy byly vydány a zapsány do katastru nemovitostí až po rozhodnutí o odložení exekuce. * Krajský soud chybně odmítl odvolání proti výroku o zastavení exekuce. Soud měl důvody zastavení věcně posoudit, protože jeho závěr o oprávněnosti zahájení exekuce a zavinění povinných vedl k uložení povinnosti hradit náklady. * Okresní soud odložil exekuci do pravomocného skončení řízení o odvolání proti rozhodnutí o předběžném opatření, aniž by povinní takový návrh podali. * Kvůli exekuci peněžní ústav ukončil se stěžovatelem jednání o poskytnutí úvěru. * Okresní soud doručil rozhodnutí o zastavení exekuce povinným, ačkoli byli v řízení zastoupeni a exekutor s jejich zástupcem běžně komunikoval. * Veškeré náklady řízení a náklady exekuce měli nést oprávnění - nikoli povinní, kteří k zahájení exekuce nezavdali příčinu a aktivně se jí bránili.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k výrokům o zastavení exekuce je stěžovatel zjevně neoprávněným navrhovatelem (viz část III.1) a že ve vztahu k výrokům o nákladech řízení je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (viz část III.2).

III.1 Ústavní stížnost ve vztahu k výrokům o zastavení exekuce

8. Stěžovatel je jako povinný zjevně neoprávněný k podání ústavní stížnosti proti výrokům o zastavení exekuce (tedy výrokům I napadených rozhodnutí), neboť těmito výroky bylo rozhodnuto ve prospěch stěžovatele. Takové výroky podle rozhodovací praxe Ústavního soudu i z prosté logiky nemohou porušovat stěžovatelovo ústavně zaručené základní právo či svobodu, a stěžovatel je tak ve vztahu k nim zjevně neoprávněným navrhovatelem (viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 1998/24, bod 44; IV. ÚS 3026/20, body 40 až 46; II. ÚS 648/18, bod 15). III.2 Ústavní stížnost ve vztahu k výrokům o nákladech řízení

9. Stěžovatelovo ústavně zaručené právo či svoboda nebyla porušena ani výroky o nákladech řízení. Ústavní soud přistupuje k přezkumu nákladových rozhodnutí zdrženlivě. Podle rozhodovací praxe Ústavního soudu může otázka náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenzi zpravidla až tehdy, je-li výklad či použití ustanovení o náhradě nákladů řízení projevem libovůle nebo je-li v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz např. nález III. ÚS 2236/23, bod 27 a v něm citované nálezy). Nic podobného v této věci nenastalo.

10. Pro posouzení ústavnosti nákladových rozhodnutí je podstatné, zda byla exekuce zahájena oprávněně. Stěžovatelův argument, že exekuce takto zahájena nebyla, protože oprávnění neprokázali porušení povinností ze strany povinných, není opodstatněný. Ve stadiu nařízení exekuce exekuční soud nezkoumá, zda povinný splnil exekučním titulem uloženou povinnost. Soud v tomto ohledu vychází z tvrzení oprávněného, který není povinen tato tvrzení znovu prokazovat (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1938/15, I. ÚS 575/10, I. ÚS 2521/12 nebo usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1578/2006). Exekuční návrh oprávněných neměl žádné formální nedostatky a obsahoval tvrzení o porušení uložené povinnosti. Ústavní soud tedy ve shodě s obecnými soudy konstatuje, že exekuce nebyla zahájena neoprávněně.

11. O nákladech soudního exekutora obecné soudy rozhodly tak, že je mají povinní zaplatit společně a nerozdílně (III. výrok rozhodnutí krajského soudu a II. nákladový výrok rozhodnutí okresního soudu). Okresní soud vyčíslil náklady exekuce na částku 12 765,50 Kč (viz usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 9. 12. 2024, č. j. 26 EXE 5343/2023-76). Tato částka je z hlediska rozhodovací praxe Ústavního soudu bagatelní. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím o bagatelních částkách přitom Ústavní soud obvykle odmítá jako zjevně neopodstatněné. Podle jeho judikatury je zejména na stěžovateli, aby vysvětlil, proč má jeho případ navzdory bagatelní výši předmětu sporu ústavněprávní rozměr (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2973/23, body 11 až 14 a tam citovaná rozhodnutí). Stěžovatel však nic takového neuvádí a bagatelností této částky se v ústavní stížnosti nezabývá. Žádnou okolnost, která by této námitce dodávala ústavněprávní rozměr, přitom neshledal ani Ústavní soud.

12. Krajský soud své rozhodnutí o tom, že na náhradu nákladů prvostupňového řízení nemají právo povinní ani oprávnění (II. výrok jeho rozhodnutí) odůvodnil tím, že exekuce sice byla zahájena na základě vykonatelného exekučního titulu, ale oprávnění si měli být při podání exekučního návrhu vědomi toho, že tento titul může být v již zahájeném odvolacím řízení změněn (viz bod 8 rozhodnutí krajského soudu). Ani toto posouzení není protiústavní. Nejenže jej krajský soud řádně odůvodnil, ale navíc je vůči stěžovateli vstřícné.

13. Též rozhodnutí krajského soudu o nákladech odvolacího řízení (IV. výrok jeho rozhodnutí) Ústavní soud shledal v souladu s ústavním pořádkem. Rozhodnutí je náležitě odůvodněné (viz bod 9 rozhodnutí krajského soudu), krajský soud jím ani náznakem nevybočil z ústavních mezí.

Závěr

14. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou [viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu a část III.1 usnesení] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.2 usnesení]

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu