Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Lucií Dolanskou Bányaiovou o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Tomského, zastoupeného Mgr. Janem Širokým, advokátem, se sídlem Modřínová 1412/35, Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2024 č. j. 24 Co 143/2024-313, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vladimíry Kohoutové a Aleny Turečkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jím byla porušena základní práva (svobody) zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh, se přitom podává, že Okresní soud v Rakovníku (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2024 č. j. 10 C 153/2021-252 určil, že právní předchůdci vedlejších účastnic řízení byli společně v rámci bezpodílového spoluvlastnictví vlastníky ve výroku rozsudku okresního soudu specifikovaného pozemku (výrok I rozsudku okresního soudu). Výrokem II okresní soud zamítl vzájemný návrh stěžovatele, aby bylo určeno, že on je vlastníkem předmětného pozemku. Výroky III až V pak okresní soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. K odvolání stěžovatele následně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku III tak, že výše nákladů řízení činí 68 283 Kč (výrok I rozsudku krajského soudu). Výrokem II svého rozsudku krajský soud naopak rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadených výrocích I až IV potvrdil a výrokem III svého rozsudku krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V závěru svého rozsudku pak účastníky řízení poučil o možnosti podat proti jeho rozhodnutí dovolání za splnění zákonem stanovených podmínek.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel v této souvislosti obšírně vysvětluje, proč podle jeho názoru obecné soudy rozhodly v rámci sporu o specifikovaný pozemek špatně. Hned v úvodu také poznamenává, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku krajského soudu podal současně z opatrnosti dovolání, a to s ohledem na to, aby následně nebyla jeho ústavní stížnost posouzena jako opožděná, pokud by Nejvyšší soud neshledal jeho dovolání přípustným (okolnost podání dovolání plyne také z databáze Infosoud.cz - pozn. Ústavní soud). Ústavní soud by podle stěžovatele měl na rozhodnutí Nejvyššího soudu vyčkat.
5. Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení. V dané věci však dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
6. Podle čl. 4 Ústavy je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu. Princip subsidiarity přezkumu rozhodnutí obecných soudů Ústavním soudem je pak konkrétně vyjádřen v ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V duchu těchto principů Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení ze dne 3. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2891/08), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem.
7. Ve věci stěžovatele došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly vést ke kasaci napadeného rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a dovolání. Byla-li by proto v nyní posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o stěžovatelem podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů (zde tedy Nejvyššího soudu). Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud.
8. Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že "byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku." Je tedy zřejmé, že stěžovatel podal ústavní stížnost předčasně, jelikož i za situace, kdy přípustnost podaného dovolání závisí na úvaze Nejvyššího soudu, je nutno před podáním ústavní stížnosti vyčerpat i tento mimořádný opravný prostředek a teprve po rozhodnutí o něm Nejvyšším soudem je věcí úvahy stěžovatele, zda se bude domáhat ochrany rovněž před Ústavním soudem v rámci řízení o ústavní stížnosti.
9. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že s účinností novely zákona o Ústavním soudu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. (od 1. 1. 2013) již pro takové mimořádné opravné prostředky neplatí výjimka z povinnosti vyčerpat všechny dostupné procesní prostředky k ochraně práva a posledním prostředkem k ochraně práva je tedy právě podané dovolání. Lhůta k eventuálnímu podání ústavní stížnosti začne proto stěžovateli běžet dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání, a to jak proti rozhodnutí dovolacího soudu, tak případně i proti předcházejícím rozhodnutím. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování tohoto soudu.
10. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání přitom nelze předjímat. Za této procesní situace je proto ústavní stížnost předčasná. Není také důvod, aby Ústavní soud vyčkával na rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť by tím zbytečně prodlužoval řízení o ústavní stížnosti a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však není důvod.
11. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu. Pokud by stěžovatel nebyl srozuměn s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněn po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
12. Stěžovatel se v ústavní stížnosti důsledně nedovolává postupu dle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. Ústavní soud proto, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. ledna 2025
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. soudkyně zpravodajka