III. ÚS 3336/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi bylo porušeno základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen "obvodní soud") se podává, že vedlejší účastník řízení se žalobou proti stěžovatelce domáhal zaplacení částky 2 857 022,79 Kč s úrokem z prodlení. Tvrdil, že je jediným právním nástupcem - dědicem po svém otci zemřelém dne 18. 2. 2015 ve Spojených státech amerických. Jeho otci byl v rámci restituce vrácen majetek, o něhož se na základě smluv a plných mocí starala stěžovatelka. Vedlejším účastníkem řízení uplatněný nárok vyplývá z peněžitého plnění, které si stěžovatelka v rozporu s ujednáním mezi ní a otcem vedlejšího účastníka řízení přisvojila. O tomto nároku vedlejšího účastníka řízení rozhodl obvodní soud rozsudkem ze dne 28. 12. 2023 č. j. 7 C 163/2019-285, v návaznosti na předchozí kasační usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 18. 5. 2023 č. j. 17 Co 119/2023-249. Stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníku řízení částku 1 439 767,29 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu vedlejšího účastníka řízení o zaplacení částky 228 232,71 Kč s úrokem z prodlení (výrok II), uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení náhradu nákladů řízení (výrok III) a rozhodl o částečném vrácení vedlejším účastníkem řízení uhrazeného soudního poplatku (výrok IV). Vyšel z toho, že vedlejší účastník řízení je jediným právním nástupcem svého otce a vlastníkem veškerého jeho majetku, jeho dědický nárok byl potvrzen dědickým soudem. Stěžovatelka z bankovních účtů otce vedlejšího účastníka řízení odčerpala vysoké finanční částky, resp. si přivlastnila finanční plnění za prodej částí nemovitého majetku otce vedlejšího účastníka řízení, který předtím spravovala. Obvodní soud vysvětlil, o které finanční částky se stěžovatelka na úkor vedlejšího účastníka řízení bezdůvodně obohatila a jaká odměna jí za správu majetku otce vedlejšího účastníka řízení náleží, přičemž zohlednil náklady, které byly s takto vykonávanou správou majetku spojeny. Neshledal důvodnou stěžovatelčinu námitku promlčení, neboť o existenci bankovních účtů se vedlejší účastník řízení dozvěděl až v průběhu dědického řízení.

3. Městský soud jako soud odvolací ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu v jeho výroku I potvrdil, ve výroku III jej změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Vyšel z toho, že úspěch v řízení byl u vedlejšího účastníka řízení i stěžovatelky srovnatelný (výrok I rozsudku městského soudu). Výrokem II městský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že obvodní soud ve věci provedl obsáhlé dokazování a věc rovněž většinově správně posoudil. Dále konstatoval, že v řízení byly vedlejším účastníkem řízení uplatněny 3 nároky: 1) nárok na zaplacení specifikované finanční částky představující neoprávněné výběry z účtů za života otce vedlejšího účastníka řízení, 2) nárok na zaplacení finanční částky představující neoprávněné výběry z bankovních účtů po smrti otce vedlejšího účastníka řízení a 3) částka představující kupní cenu za prodej nemovité věci patřící otci vedlejšího účastníka řízení, který realizovala stěžovatelka. Ohledně prvního nároku městský soud uvedl, že o něm již bylo pravomocně rozhodnuto v předchozích fázích řízení a bylo nutno rozhodnout o finančních částkách vztahujících se k nároku 2 a 3. V této souvislosti městský soud uvedl, že k promlčení druhého nároku vedlejšího účastníka řízení nedošlo, neboť se o výběrech prováděných stěžovatelkou z účtů jeho otce dozvěděl až v průběhu dědického řízení v roce 2018. Subjektivní ani objektivní promlčecí doba tedy neuplynula. K promlčení podle městského soudu nedošlo ani ve vztahu ke třetímu vedlejším účastníkem uplatněnému nároku, neboť stěžovatelka vedlejšího účastníka řízení ujišťovala o tom, že mezi sebou provedou konečné vypořádání po ukončení dědického řízení. K tomu však nepřistoupila. Pokud by promlčecí lhůta ve vztahu k tomuto nároku měla začít běžet již v roce 2015, kdy otec vedlejšího účastníka řízení zemřel, musela by být námitka promlčení uplatňovaná stěžovatelkou vůči vedlejšímu účastníku řízení posouzena jako rozporná s dobrými mravy, resp. jako taková, která nepožívá právní ochrany, neboť stěžovatelka vedlejšího účastníka řízení opakovaně ubezpečovala o tom, že provede vyúčtování kupní ceny a výtěžek z prodeje nemovité věci mu předá.

4. Následné dovolání stěžovatelky bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I) a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II). Stěžovatelka ve svém dovolání podle Nejvyššího soudu neformulovala žádnou právní otázku, která by mohla založit jeho přípustnost. Naopak soudy nižších stupňů otázky týkající se běhu, resp. počátku promlčecí lhůty, posoudily v souladu s ustálenou judikaturou, od níž není důvod se odchylovat. Zpochybňovala-li stěžovatelka v dovolání závěry soudů nižších stupňů o tom, v jakém okamžiku vedlejší účastník řízení nabyl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání, polemizuje tím se skutkovými a nikoliv právními závěry. Dovolání nemůže být úspěšné ani ve vztahu ke zpochybnění rozhodnutí soudů nižších stupňů o nepromlčení nároku na vypořádání kupní ceny za prodej nemovitosti. K tomu městský soud uvedl, že měla-li by se skutečně promlčecí lhůta ve vztahu k tomuto nároku počítat již od roku 2015, musela by být stěžovatelkou vznášená námitka promlčení hodnocena jako rozporná s dobrými mravy. Proti tomuto závěru se stěžovatelka v dovolání dostatečně nevymezuje. Dovolání proti výroku městského soudu o náhradě nákladů řízení posoudil jako ze zákona nepřípustné.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozporuje okamžik, kdy se vedlejší účastník řízení jako dědic skutečně dozvěděl o tom, že se měla na jeho úkor bezdůvodně obohatit. K tomu uvádí, že vedlejší účastník řízení minimálně věděl, že si stěžovatelka ponechala kupní cenu za prodanou nemovitou věc (to ostatně podle stěžovatelky plyne i z jí odkazované e-mailové komunikace). Nesouhlasí, že by se vedlejší účastník řízení dozvěděl o existenci bankovních účtů, z nichž čerpala finanční prostředky, až v rámci dědického řízení. Vedlejší účastník řízení již od roku 2015 věděl, že jeho otec má v České republice majetek a spravuje jej stěžovatelka. Stěžovatelka dále rozporuje argumentační postup Nejvyššího soudu, který v rámci odůvodnění svého rozhodnutí odkázal mimo jiné na závěr městského soudu o tom, že měl-li být nárok vedlejšího účastníka řízení na vydání bezdůvodného obohacení představovaného nevydanou danou kupní cenou za nemovitou věc hodnocen jako promlčený, musela by stěžovatelkou vznesená námitka promlčení být posouzena jako nemravná. Závěr o (ne)mravnosti stěžovatelkou vznesené námitky promlčení lze ale podle ní uplatnit eventuálně jen ke třetímu nároku vedlejšího účastníka řízení (tedy k uvedenému nevypořádání kupní ceny), z čehož stěžovatelka dovozuje, že Nejvyšší soud o druhém vedlejším účastníkem řízení uplatňovaném nároku nerozhodl. V závěru ústavní stížnosti namítá, že soudy zásadně pochybily při hodnocení důkazů.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud ve své judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud dále vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

8. Argumentace stěžovatelky je opakováním námitek, s nimiž se obecné soudy vypořádaly, a Ústavní soud na jejich závěry pro stručnost odkazuje. V odůvodněních ústavní stížností napadených rozhodnutí je přehledně vysvětleno, proč k promlčení vedlejším účastníkem řízení uplatňovaných nároků nedošlo. Ve vztahu k nároku vedlejšího účastníka řízení na vypořádání kupní ceny za prodej nemovité věci obecné soudy ústavně konformně vysvětlily, proč by námitku promlčení uplatněnou stěžovatelkou hodnotily jako nemravnou a nepožívající právní ochrany.

9. V této souvislosti neobstojí tvrzení stěžovatelky, že se Nejvyšší soud nevypořádal s eventuálním promlčením druhého nároku uplatněného vedlejším účastníkem řízení. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu je patrné, jaké úvahy vztáhnul k nároku vedlejšího účastníka řízení na vydání finančních prostředků z bankovních účtů a jaké k vypořádání kupní ceny za nemovitost. Ústavněprávní relevanci nemají ani obecné námitky stěžovatelky vztažené k nedostatkům v hodnocení důkazů ze strany obecných soudů.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu