III. ÚS 3349/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (respektive jejich jednotlivých výroků) s tvrzením, že jimi byla porušena základní práva, jakož i ústavněprávní principy, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 odst. 2 Listiny. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených výroků soudních rozhodnutí.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem schválil dohodu stěžovatele a vedlejší účastnice řízení (matky), na základě které se vedlejší účastnice řízení zavázala přispívat na výživu nezletilého vedlejšího účastníka řízení v rozsudku specifikovanou částkou. Dále vyčíslil dluh na výživném a upravil styk vedlejší účastnice řízení a vedlejšího účastníka řízení (výrok I). Výrokem II městský soud řízení o návrhu vedlejší účastnice řízení na svěření prvního vedlejšího účastníka řízení do její péče pro zpětvzetí zastavil a stěžovatele zavázal zaplatit České republice - městskému soudu na nákladech řízení (znalečném) částku 38 398 Kč (výrok III rozsudku městského soudu). Výrokem IV městský soud uložil vedlejší účastnici řízení zaplatit částku 38 398 Kč na náhradu nákladů znalečného a výrokem V žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.

3. Proti výrokům III a IV rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání a požadoval jejich změnu tak, aby mu nebyla uložena žádná povinnost hradit náhradu nákladů řízení státu. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že rozsudek městského soudu v odvoláním napadených výrocích III a IV potvrdil (výrok I) a nepřiznal žádnému z účastníků řízení nárok na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Krajský soud vyšel z § 148 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), podle něhož má stát podle výsledku řízení právo proti účastníkům na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u účastníků řízení nejsou podmínky pro osvobození od soudních poplatků. V řízeních, která lze zahájit i bez návrhu, pak nelze podle městského soudu dost dobře hovořit o úspěchu některého z účastníků řízení. V daném sporu sice vedlejší účastnice řízení nebyla úspěšná se svým návrhem na svěření vedlejšího účastníka řízení do své péče, nicméně sama svůj návrh vzala zpět a o předmětu řízení (tedy o výživném a o úpravě styku) uzavřela se stěžovatelem dohodu. Ke vzniku nákladů státu v podobě znalečného došlo podle krajského soudu s ohledem na zásadu vyšetřovací, kdy bylo potřeba mimo jiné zjistit výchovnou způsobilost stěžovatele a vedlejší účastnice řízení jako rodičů a bylo potřeba rozhodnout o jejich výchovných kompetencích, duševním stavu a případných závislostech s ohledem na opakované poukazy stěžovatele na trvající závislost vedlejší účastnice řízení na alkoholu. Proto krajský soud usnesení městského soudu v odvoláním napadených výrocích III a IV potvrdil.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel se domnívá, že obecné soudy nerespektovaly zákonná pravidla pro judikatorní závěry platící pro opatrovnická řízení při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř. (v této souvislosti stěžovatel odkazuje například na usnesení ze dne 5. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2479/21) a dopustily se svévole. Vedlejší účastnice řízení pravidelně nadužívá alkohol, resp. je na něm závislá. Stýká se s muži, kteří nejsou pro výchovu vedlejšího účastníka řízení vhodní. Opakovaně odkazuje na změnu stanoviska jedné ze soudem ustanovených znalkyň, která po seznámení se s obsahem souvisejícího spisu k jiné věci, přehodnotila závěry jí vypracovaného znaleckého posudku tak, že styk vedlejší účastnice řízení a nezletilého vedlejšího účastníka řízení má prozatím probíhat v dosavadní formě, čili - zjednodušeně řečeno - přes den a bez přespání. Upozorňuje, že znalce bylo třeba přizvat jen kvůli vedlejší účastnici řízení a tomu, že dlouhodobě lhala o svém vztahu k alkoholu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)].

7. Ústavní soud otázku náhrady nákladů řízení ve své judikatuře řešil již mnohokrát. Je nutno připomenout, že při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Nicméně vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, avšak pouze z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces [viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 (N 27/44 SbNU 319)]. Takovou povahu však napadené výrokové části nemají.

8. Ústavní soud akceptuje jako ústavně souladná rozhodnutí obecných soudů, aby se na náhradě nákladů za vypracování znaleckého posudku podíleli jak stěžovatel, tak vedlejší účastnice řízení. Jak totiž výslovně uvedl krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, daný typ řízení je ovládán zásadou vyšetřovací a v té souvislosti bylo třeba rozhodnout v souladu s nejlepším zájmem dítěte, a tedy prověřit oba rodiče - jak stěžovatele, tak vedlejší účastnici řízení. Tím samozřejmě není zpochybněna role stěžovatele, který v současné době o nezletilého vedlejšího účastníka řízení intenzivněji pečuje a zajišťuje i ty stránky jeho života, o něž se vedlejší účastnice řízení, jak sama uvedla před soudem, nezajímá.

9. Stěžovatelova ústavní stížnost je do značné míry koncipována tak, jako by obecné soudy zcela přehlédly nadužívání (závislosti na) alkoholu ze strany vedlejší účastnice řízení. Tak tomu ovšem není. Zejména městský soud této otázce věnoval velkou pozornost. Zároveň ze zjištění obecných soudů založených na znaleckých posudcích a vyjádřeních znalců vyplynulo, že vedlejší účastnice řízení není ve stavu aktuální závislosti na alkoholu či jeho nadměrné konzumace. I z toho důvodu se Ústavní soud domnívá, že rozhodnutí o náhradě nákladů řízení je ve vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí řízení na jedné straně a státem a jeho nárokem na znalečné na druhé straně ústavně souladné. Nyní ústavní stížností napadená rozhodnutí nikterak neodporují ani stěžovatelem odkazovaným usnesením Ústavního soudu, kde byl mimo jiné aplikován právě i § 148 o. s. ř.

10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími (jejich jednotlivými výroky) nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelův návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadených výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí pak sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu