III. ÚS 3375/24

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatel, voják z povolání, podal v srpnu 2008 žádost u velitele svého tehdejšího vojenského útvaru o doplacení služebního platu, a to za dobu, kdy mu bylo určeno plnění úkolů služeb letecké záchranné služby a služby pátrání a záchrany.

2. Průběh celého předchozího řízení není třeba popisovat, neboť je účastníkům řízení znám (srov. napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 2). Postačí uvést, že Velitel vojenského útvaru X ("správní orgán I. stupně") stěžovateli přiznal doplacení hrubého platu ve výši 215 875 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. Co do nároku stěžovatele do 30. 6. 2005 žádost zamítl z důvodu jeho promlčení. Správní orgán I. stupně současně nevyhověl žádosti o rozšíření nároku na období po roce 2008 s odůvodněním, že se jedná o samostatné správní řízení, které bylo vedeno u jiného správního orgánu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník řízení zamítl a rozhodnutí správního orgánu I. stupně potvrdil (srov. rozhodnutí ze dne 15. 1. 2024 č. j. MO 40490/2024-3031). Stěžovatel se proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení bránil žalobou, kterou však Krajský soud v Brně ("krajský soud") napadeným rozhodnutím zamítl, přičemž se plně ztotožnil se závěry vedlejšího účastníka řízení. Stejným způsobem rozhodl Nejvyšší správní soud o stěžovatelem podané kasační stížnosti.

Argumentace stěžovatele

3. Stěžovatel s těmito závěry správních soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), ve spojení s čl. 4 odst. 4 Listiny.

4. Stěžovatel předkládá obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podané žalobě i kasační stížnosti. Opětovně tudíž rozporuje závěr o promlčení jeho nároku na doplacení ušlého platu za období do 30. 6. 2005. Má za to, že námitka promlčení uplatněná správním orgánem se příčí dobrým mravům, resp. je zneužitím práva, neboť je prostředkem k legitimizaci obcházení zákona. Stěžovatel zdůrazňuje, že služební orgány záměrně a neodůvodněně využívaly institutu služební pohotovosti místo řádného přiznání práce přesčas. Dále napadá závěry týkající se posouzení rozšíření jeho žádosti z roku 2011.

Splnění podmínek řízení

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení

6. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

8. Těmto požadavkům správní soudy dostály. Vysvětlily, proč je stěžovatelem uplatněný nárok promlčen, resp. proč jej nelze považovat za nárok na náhradu úmyslně způsobené škody, jež by se podle § 161 odst. 4 zákona č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, promlčel až po 10 letech. Správní soudy se též podrobně zabývaly tvrzeným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy. Není úkolem Ústavního soudu, aby stěžovateli opětovně vysvětloval, jako pátý v pořadí, že ačkoliv mu nárok na doplacení služebního platu vznikl, neuplatnil jej včas, a to s tím, že tento pro něj nepříznivý právní následek nelze vyloučit ani tvrzeným zneužitím práva ze strany služebních orgánů (srov. obdobně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 8. 2024 sp. zn. III. ÚS 2466/23). Odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž postačí odkázat, považuje Ústavní soud za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu.

9. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tak Ústavní soud shledal, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele nedošlo. Předložené námitky jsou pouze polemikou s právními závěry správních soudů, které jsou však výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva, jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového přitom v posuzované věci dovodit nelze. Nejvyšší správní soud a před ním též krajský soud aplikovaly adekvátní zákonnou úpravu a vyložily ji způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad. Závěry správních soudů jsou navíc souladné nejen s rozhodnutími v jiných obdobných případech (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 17-18), ale navazují rovněž na právní názory vyslovené v průběhu předchozího řízení v nyní posuzované věci, jež byly správní soudy s ohledem na princip kasační závaznosti povinny následovat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 2 a 16; rozsudek krajského soudu, bod 25).

10. Co se týká námitky "rozšíření žádosti" ze dne 30. 9. 2011, pro Ústavní soud je podstatné, že se krajský soud tímto žalobním bodem náležitě zabýval, avšak protože stěžovatel netvrdil žádné skutkové ani právní důvody nezákonnosti žalobou napadeného správního rozhodnutí (srov. výrok III. rozhodnutí správního orgánu I. stupně - bod 2 tohoto usnesení, a dále srov. rozsudek krajského soudu, bod 2) plynoucí z tohoto žalobního bodu, krajský soud nemohl přistoupit k věcnému projednání této námitky, neboť - stručně řečeno - pro to stěžovatel nevytvořil procesní prostor. Tuto procesní situaci posuzoval rovněž Nejvyšší správní soud, který konstatoval (srov. napadený rozsudek, bod 19), že "žalobní bod uplatněný stěžovatelem se však vztahoval pouze k tomu, že návrh rozšíření žádosti z roku 2011 byl stěžovatelem dne 30. 9. 2011 adresován Velitelství společných sil. Dále uvedl, že tato žádost musela být doručena, když ve správním spise je založeno oznámení o postoupení návrhu rozšíření žádosti z roku 2011 veliteli VÚ 8407 Praha Kbely. Nad rámec tohoto tvrzení však stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje chybný postup správních orgánů." Vypořádání stěžovatelovy námitky související s rozšířením žádosti o doplacení služebního platu proto Ústavní soud nepovažuje za formalistické, ba naopak, odkazuje na své předchozí závěry týkající se uplatnění dispoziční zásady ve správním soudnictví potvrzující, že je nutné trvat na řádném vymezení skutkových i právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 913/19, bod 13). Stěžovatel byl coby žalobce povinen vylíčit již v žalobě, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž byl povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti (z judikatury Nejvyššího správního soudu srov. např. rozsudek ze dne 27. 11. 2013 č. j. 8 Afs 31/2013-45). Tomuto požadavku ovšem stěžovatel v nyní posuzované věci nedostál.

11. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodly-li správní soudy jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.

Závěr

12. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu