III. ÚS 3379/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva podle čl. 32, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Z vyžádaného soudního spisu se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") shora označeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že vedlejší účastnice není závětní dědičkou zůstavitelky V. N., a uložil stěžovatelce zaplatit jednak vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 57 596 Kč, jednak České republice na svědečném částku 531 Kč a na znalečném částku 38 230,68 Kč.

3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a stěžovatelce uložil zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 8 410 Kč. Uvedené soudy nepřisvědčily stěžovatelce, že závěť učiněná formou veřejné listiny je neplatná, s odůvodněním, že byla sepsána na základě svobodného rozhodnutí zůstavitelky, která byla způsobilá takové právní jednání učinit, a netrpí ani formální vadou, jež měla pramenit z toho, že zůstavitelka nebyla schopna závěť přečíst.

4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není přípustné podle § 237 o. s. ř., a rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 840 Kč.

Stěžovatelčina argumentace

5. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání z formálních důvodů, aniž by vzal v úvahu ústavněprávní aspekty její argumentace. Upozorňuje, že v odvolacím řízení poukázala na to, že obvodní soud jednal v její nepřítomnosti, a vyjadřuje nesouhlas s názorem městského soudu, podle něhož její osobní účast nebyla nutná, a nic nebránilo tomu, aby se jednání zúčastnil její právní zástupce. Má za to, že měla být jednání přítomna, protože "šlo čistě o medicínskou záležitost", že byl vyslýchán soudní znalec v oboru zdravotnictví (míněn MUDr. Pavel Diblík, MBA, zpracovatel revizního znaleckého posudku znaleckého ústavu - Všeobecné fakultní nemocnice v Praze) a ona sama má větší zdravotní erudici než její právní zástupce. 6. V návaznosti na to argumentuje, že soudní znalec svůj závěr, že zůstavitelka byla s vysokou pravděpodobností schopna dne 11. 1. 2018 přečíst notářský zápis (závěť), nijak medicínsky nezdůvodnil. Notářka JUDr. Blanka Čechová, která závěť pořídila, byla přímo zainteresovaná na výsledku sporu, protože na ni (stěžovatelka) podala stížnost k Notářské komoře České republiky, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Navíc byla jmenovaná vůči ní nepochopitelně zaujatá. Tuto notářku doporučil, jak uvedl ve své výpovědi JUDr. Josef Křen, realitní makléř, a ten byl rovněž zainteresovaný na výsledku sporu, protože byl pověřen prodejem bytu (k jeho prodeji však s ohledem na úmrtí zůstavitelky nedošlo). K těmto důkazům nemělo být podle stěžovatelky vůbec přihlédnuto. Stěžovatelka poukazuje i na lékařské záznamy, podle kterých byla zůstavitelka prakticky nevidomá, a také na to, že předchozí soudní znalec (doc. MUDr. Vladimír J. Stibor, CSc.) vyloučil, že by byla s to závěť přečíst. Napadenou závěť pořídila zůstavitelka 7 dní před svou smrtí a v této době byla zcela vyčerpaná. Městský soud nesprávně konstatoval, že se § 1536 občanského zákoníku vztahuje jen na závěti pořízené soukromou listinou. Z uvedených důvodů je podle stěžovatelky závěť neplatná.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; výjimku představuje stěžovatelčina námitka, že obvodní soud jednal v její nepřítomnosti (k tomu blíže sub 10).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Směřuje-li ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatelka tvrdí, že uvedený soud odmítl "z formálních důvodů", aniž by vzal v úvahu ústavněprávní aspekty věci. Z odůvodnění napadeného usnesení plyne, že stěžovatelka v dovolání uplatnila buď nezpůsobilý dovolací důvod (tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř. či nesprávnost skutkových závěrů), anebo sice způsobilý důvod uplatnila, avšak na otázce, kterou v souvislosti s ním Nejvyššímu soudu předestřela, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo. Nejvyšší soud je oprávněn se zabývat dovoláním meritorně, jen jsou-li pro to splněny všechny zákonné předpoklady. To však v posuzované věci Nejvyšší soud odmítl a řádně své závěry zdůvodnil. Stěžovatelka příslušné úvahy uvedeného soudu v ústavní stížnosti nereflektuje, a tudíž není patrno, proč by neměly z hlediska ústavnosti (a ani věcné správnosti) obstát.

10. Vytýká-li stěžovatelka soudům nižších stupňů, že jí nebylo umožněno účastnit se jednání (a na něm klást zpracovateli znaleckého posudku otázky), jak již uvedl Nejvyšší soud, stěžovatelka zde namítá, že v průběhu řízení jí byla nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem, což představuje tzv. zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 3 o. s. ř., proti které se lze bránit žalobou pro zmatečnost. Jestliže stěžovatelka tento mimořádný opravný prostředek nevyčerpala, je ústavní stížnost v této části podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.

11. Ke zbývajícím vytýkaným pochybením Ústavní soud uvádí, že námitkou, podle které městský soud nesprávně vyložil § 1536 občanského zákoníku, se již zabýval Nejvyšší soud a s ohledem na jeho nezpochybněný závěr, že na řešení této otázky rozhodnutí městského soudu nespočívá, nelze než uzavřít, že nejde o námitku, jež by mohla opodstatněnost ústavní stížnosti založit.

12. Totéž platí pro námitku, že soudy nižších stupňů nesprávně zhodnotily provedené důkazy. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně upozorňuje, že s ohledem na své postavení v systému orgánů veřejné moci a z toho plynoucího vztahu k obecné justici není v řízení o ústavní stížnosti oprávněn "přehodnocovat" hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením neztotožnil; důvodem jeho zásahu do tohoto procesu může být až tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, který zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu nebo logické chyby, kdy příslušný skutkový závěr nemá žádnou oporu v provedených důkazech, nebo je dokonce s nimi v rozporu. Takové pochybení namítáno není, a nezjistil je ani Ústavní soud. Jak patrno z napadeného rozsudku, obvodní soud v dané věci provedl rozsáhlé dokazování a provedené důkazy podrobně a pečlivě zhodnotil, včetně důkazu revizním znaleckým posudkem a stěžovatelkou uváděných svědků. Na základě stěžovatelčina odvolání jeho postup přezkoumal odvolací soud a řádně zdůvodnil, proč stěžovatelce nepřisvědčil. 13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 1 písm. e), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu