Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Johany Martinové, zastoupené Mgr. Ing. Jindřichem Hrochem, advokátem, sídlem Bohuslava ze Švamberka 1284/12, Praha 4, proti výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. srpna 2025 č. j. 29 Co 267/2025-1353 a výroku II usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 1. července 2025 č. j. 27 D 109/2019-1322, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Michala Ročka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí v tam specifikovaném rozsahu s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví označeným usnesením zamítl žalobu vedlejšího účastníka na obnovu dědického řízení vedeného u obvodního soudu pod sp. zn. 27 D 109/2019 (výrok I) a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 6 655 Kč (napadený výrok II). Při určení odměny za právní zastoupení vyšel obvodní soud z tarifní hodnoty ve výši 30 000 Kč podle § 9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025, protože hodnotu sporu šlo určit jen s nepoměrnými obtížemi.
3. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení obvodního soudu ve výroku II jako věcně správné (napadený výrok I) a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II). Vyložil, že řízení na obnovu řízení je upraveno jako dvoustupňové a že prvním rozhodnutím o této žalobě je povolení obnovy řízení, u něhož nelze předmět řízení penězi ocenit. Teprve v případě povolení obnovy řízení by bylo možné stanovit pro účely výpočtu nákladů řízení hodnotu sporu podle § 8 odst. 7 advokátního tarifu.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně určily tarifní hodnotu podle § 9 odst. 1 advokátního tarifu paušální částkou 30 000 Kč, ačkoli měly postupovat podle § 8 odst. 7 advokátního tarifu a vyjít z poloviny hodnoty dědického podílu stěžovatelky, tedy z částky 1 472 154 Kč, která byla v řízení známa; při této tarifní hodnotě jí měla být přiznána náhrada nákladů řízení ve výši 35 501,40 Kč. Podle stěžovatelky je tento postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, z níž plyne, že i v řízení o žalobě na obnovu řízení se pro účely nákladů vychází z hodnoty předmětu původního (obnovovaného) řízení. Současně stěžovatelka namítá, že soudy se s touto judikaturou nevypořádaly, rezignovaly na zjištění skutečné hodnoty dědického podílu a své rozhodnutí opřely o právní závěr, který považuje za svévolný, nepředvídatelný a překvapivý, neboť bez řádného odůvodnění popírá dosavadní výklad advokátního tarifu a vede k nepřiměřenému krácení náhrady nákladů řízení, a to navíc v situaci, kdy se stěžovatelka musela bránit žalobě, kterou označuje za další z řady šikanózních podání vedlejšího účastníka.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla napadená rozhodnutí vydána. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
7. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím o nákladech řízení. Ústavní soud však v této oblasti postupuje velmi zdrženlivě. Ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny významnou - tím spíše nepřesahuje-li sporná výše nákladů hranici bagatelnosti. Tvrzený rozpor proto musí být u nákladových věcí zpravidla doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele [viz stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34].
8. V projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost vlastní zájmy stěžovatelky nepřesahuje. Rozdíl mezi požadovanou výší náhrady nákladů řízení a přiznanou výší činí 28 846,40 Kč (35 501,40 Kč - 6 655 Kč), tedy jde o rozdíl v bagatelní výši. Za takové situace není úlohou Ústavního soudu přehodnocovat závěry obecných soudů týkající se výpočtu náhrady nákladů řízení (srov. např. nález ze dne 12. 6. 2025 sp. zn. I. ÚS 2/25, body 24 a 29). Pokud měla stěžovatelka za to, že otázka nákladů řízení přes svou nízkou hodnotu přesahuje její vlastní zájmy, bylo na ní, aby tento přesah konkrétně vysvětlila a doložila (srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 31), což neučinila; ani Ústavní soud žádné mimořádné okolnosti neshledal.
9. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že napadená rozhodnutí jsou přezkoumatelně odůvodněna a nelze v nich shledat prvky svévole, překvapivosti ani nepředvídatelnosti, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší hodnotit věcnou správnost zvoleného výkladu podústavního práva, nýbrž pouze jeho ústavněprávní dimenzi. Již v minulosti přitom Ústavní soud neshledal důvody pro svůj zásah v případě výkladu obdobného, jaký zvolily v projednávané věci obecné soudy (srov. usnesení ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1213/17). Stěžovatelkou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu navíc nebyla vydána v rámci řízení o obnově dědického řízení a netýkala se výkladu § 8 odst. 7 advokátního tarifu, jehož použití se dovolává.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 19. února 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu