Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti T. A., zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2024 č. j. 28 Cdo 1084/2024-289, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. září 2023 č. j. 27 Co 293/2022-250 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 10. června 2022 č. j. 10 C 37/2017-128 (správně č. j. 10 C 37/2017-178), za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a V. A., zastoupené kolizním opatrovníkem Mgr. Janem Vodičkou, advokátem, sídlem Hajnova 40, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice řízení (žalobkyně) zastoupená kolizním opatrovníkem se domáhala určení, že je vlastnicí nemovitostí (zahrady a pozemku, jehož součástí je stavba) blíže specifikovaných v žalobě (dále jen "předmětné nemovitosti").
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 10. 6. 2022 č. j. 10 C 37/2017-128 (správně č. j. 10 C 37/2017-178), ve znění opravných usnesení, určil, že vedlejší účastnice řízení je vlastnicí předmětných nemovitostí (výrok I), a rozhodl o odměně za zastupování kolizním opatrovníkem (výrok II) i o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV). Na základě zjištění vycházejících ze znaleckých posudků (posudek soudní znalkyně MUDr. Klaudie Vodičkové-Borzové a posudek znaleckého ústavu Psychiatrické nemocnice Bohnice, státní příspěvkové organizace, vypracovaný pro účely řízení o omezení svéprávnosti vedlejší účastnice řízení vedeného u okresního soudu pod sp. zn. 9 Nc 3256/2017, doplněný ve stávajícím řízení ústním výslechem MUDr. Moniky Cendelínové, soudní znalkyně zastupující znalecký ústav), že vedlejší účastnice řízení byla v době převodu předmětných nemovitostí (24. 5. 2017) darovací smlouvou na stěžovatele (žalovaného) stižena duševní nemocí, pro kterou si nemohla uvědomit závažnost a právní důsledky takového jednání, jako je darování či prodej nemovitosti. Dospěl proto k závěru o absolutní neplatnosti darovací smlouvy ve smyslu § 581 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.").
4. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 14. 9. 2023 č. j. 27 Co 293/2022-250 rozsudek okresního soudu ve znění opravných usnesení ve výrocích I, III a IV potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II) i odměně za zastupování kolizním opatrovníkem (výrok III). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry okresního soudu.
5. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 9. 2024 č. j. 28 Cdo 1084/2024-289 odmítl jako nepřípustné (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II) a odměně kolizního opatrovníka (výrok III). Nejvyšší soud konstatoval, že krajský soud dostál svým povinnostem při hodnocení důkazů. Polemizoval-li stěžovatel s dosažením potřebného důkazního standardu při posouzení platnosti právního jednání osoby stižené duševní poruchou, uvedl, že důkazní standard "zcela jednoznačného skutkového závěru" a "bez jakéhokoliv náznaku pravděpodobnosti" používaný pro prokázání jednání v duševní poruše za účelem zneplatnění takového jednání je nadměrně vysoký. Otázka týkající se poučovací povinnosti krajského soudu podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), nemohla založit přípustnost dovolání, neboť vystihovala vadu řízení, k níž však Nejvyšší soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Nejprve rekapituluje průběh řízení a v jeho průběhu provedené důkazy ohledně duševního stavu vedlejší účastnice řízení (zejména posudek znaleckého ústavu a výslech ošetřujícího psychiatra R. K., který byl v řízení jako důkaz rovněž proveden). Vyslovuje přesvědčení, že řízení před obecnými soudy bylo zatíženo vadou, která dosahuje ústavněprávního rozměru a spočívá v absenci řádného procesního poučení stěžovatele a extrémní nesouladu mezi obsahem důkazu a jeho právním posouzením, které je z uvedeného důvodu vadné. Podle stěžovatele pro posouzení platnosti právního jednání z pohledu § 581 věty druhé obč. zák. nestačilo pouze zjistit, že vedlejší účastnice řízení v rozhodném období trpěla duševní poruchou, ale bylo třeba vést dokazování o tom, do jaké míry tento stav ovlivňoval její schopnosti ve vztahu ke konkrétnímu právnímu jednání. Hodnotily-li obecné soudy platnost právního jednání, neměly vycházet pouze ze znaleckého posudku, který byl původně vyhotoven pro účely řízení o omezení svéprávnosti vedlejší účastnice řízení, a závěry činit toliko na základě pravděpodobnosti. Obecným soudům vytýká, že nevedly dokazování ohledně osobních poměrů vedlejší účastnice řízení a závěry znaleckého posudku, který nehodnotily řádně z hlediska jeho úplnosti a přesvědčivosti, nekonfrontovaly s dalšími provedenými důkazy. Znalecký posudek považuje za excesivní, neboť namísto odborného vyjádření k argumentům svědka R. K. byl tento svědek obviněn z překročení pravomocí a byla zpochybněna jeho odborná erudice. Závěrem obecným soudům vytýká, že jej nedostatečně poučily podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů, které při posouzení platnosti právního jednání vedlejší účastnice řízení vycházely ze znaleckého posudku, a podle stěžovatele nezohlednily další v řízení provedené důkazy (zejména výslech svědka R. K.) a navzájem tyto důkazy nekonfrontovaly. Stěžovatel v ústavní stížnosti znovu rozporuje hodnocení soudů, které na základě provedených důkazů dospěly k závěru, že vedlejší účastnice řízení v době sepsání darovací smlouvy trpěla duševní poruchou, která jí znemožnila rozpoznat důsledky svého právního jednání.
10. Zpochybňuje-li stěžovatel postup obecných soudů v rámci procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře zřetelně vymezil, za jakých podmínek přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, v níž lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Respektují-li však obecné soudy pravidla daná procesními předpisy ohledně dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)]. Skutková zjištění ohledně jednání v duševní poruše u vedlejší účastnice řízení nejsou - navzdory odlišnému názoru stěžovatele - v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy.
11. Okresní soud, na jehož závěry následně v rámci odvolacího přezkumu navázal krajský soud, v odůvodnění napadeného rozhodnutí popsal a vysvětlil, na základě jakých zjištění dospěl k závěrům o skutkovém stavu věci, který považoval za prokázaný. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti pouze snaží revidovat pro něj nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.
12. Ústavní soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí, z nichž vyplývá, že duševní stav vedlejší účastnice řízení byl opakovaně předmětem znaleckých posouzení, a to jak v řízení o omezení svéprávnosti, tak i ve stávajícím řízení (srov. bod 8 rozsudku krajského soudu). Z nich jednoznačně vyplynulo, že vedlejší účastnice řízení nebyla v rozhodné době v důsledku svého zdravotního stavu schopna si uvědomit důsledky, které plynou z uzavření darovací smlouvy. Okresní i krajský soud se vyjádřily i k rozdílnému náhledu na zdravotní stav vedlejší účastnice řízení, který zastával svědek R. K. Okresní soud vysvětlil (viz bod 16 rozsudku), proč přiznal větší důkazní váhu znaleckým posudkům, než výpovědi K., který jednak nepůsobí jako soudní znalec, jednak k vedlejší účastnici řízení mohl přistupovat nejen z hlediska lékařského a jeho postoj mohl být ovlivněn "empatickými" důvody. Podle názoru Ústavního soudu má závěr obecných soudů, že vedlejší účastnice řízení nebyla pro duševní poruchu schopná právně jednat, podklad v provedeném dokazování a Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by měl tento závěr z hlediska své ústavní role ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) revidovat.
13. K námitce stěžovatele, že obecné soudy učinily své závěry na základě pravděpodobnosti, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud správně poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 173/13, podle něhož by požadavek jednoznačného skutkového závěru bez náznaku pravděpodobnosti narušil spravedlivou rovnováhu mezi relevantními protichůdnými zájmy a v důsledku porušil právo na ochranu majetku osob s duševním postižením, byl-li daným jednáním negativně zasažen majetek těchto osob. I když je pro aplikaci § 581 věty druhé obč. zák. potřeba vysoká (nikoliv však 100%) míra pravděpodobnosti prokázání, že osoba jednala v duševní poruše, která ji v daný moment činila neschopnou právně jednat, musí obecné soudy posoudit všechny v tomto ohledu relevantní okolnosti a důkazy. Ústavní soud je toho názoru, že v nyní posuzované věci bylo dosaženo daného důkazního standardu, pokud na základě řádně provedeného dokazování obecné soudy dospěly k závěru, že vedlejší účastnice řízení nebyla k rozhodnému datu (květen 2017) schopna posoudit následky svého jednání v důsledku rozvíjející se demence alzheimerovského typu.
14. Ke stěžovatelově námitce ohledně nesplnění poučovací povinnosti podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. se vyjádřil Nejvyšší soud, který, přestože nemohla založit přípustnost dovolání, uvedl, že závěr o duševní poruše vedlejší účastnice řízení nebyl výsledkem neunesení břemene tvrzení, ani důkazního břemene, ale důsledkem skutečnosti, že za dostatečně zjištěného skutkového stavu nebyly důkazy předložené stěžovatelem způsobilé prokázat schopnosti vedlejší účastnice řízení uvědomit si právní důsledky svého chování.
15. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv, odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu