III. ÚS 3422/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí

1. Stěžovatelé dlouhodobě užívají v napadených rozhodnutích blíže specifikované pozemky a v řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se žalobou domáhali určení, že některé z nich jsou součástí pozemku ve společném jmění stěžovatelů, a určení, že další z těchto pozemků je ve společném jmění stěžovatelů. Stěžovatelé tvrdili, že již v roce 1930 došlo k nesprávnému zakreslení hranic sporných pozemků oproti skutečnému stavu. Tím přišli o jedinou příjezdovou cestu k pozemku v jejich vlastnictví. Současně sporné pozemky stěžovatelé i jejich právní předchůdci nepřetržitě užívají, proto namítali také jejich vydržení. Okresní soud v Havlíčkově Brodě ("okresní soud") žalobě nevyhověl a zamítl ji. Stěžovatelé neuspěli ani v řízení o odvolání u Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud"), který rozsudek okresního soudu potvrdil.

2. Dovolání stěžovatelů následně odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné. Konstatoval, že ve vztahu k posouzení tvrzeného posunutí hranic pozemků stěžovatelé nevymezili řádně přípustnost dovolání. Otázka, kterou předkládají (aniž by odkázali na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu) není zobecnitelnou tak, aby mohla mít judikatorní přesah. Nadto na závěrech o způsobu provádění změn hranic sporných pozemků rozhodnutí odvolacího soudu nestojí. Totéž pak platí o námitce nevypořádání se s přezkoumáním katastrálním úřadem, který shledal nesrovnalosti ve vztahu ke změnám hranic pozemků.

3. Ve vztahu k otázce mimořádného vydržení Nejvyšší soud shledal za splněnou podmínku existence nepoctivého úmyslu stěžovatelů, pro kterou nemohli platně užívané pozemky vydržet. Nejvyšší soud uvedl, že obranou proti mimořádnému vydržení je žaloba vlastníka proti držbě nebo tvrdící nepoctivý úmysl držitele při jejím nabytí. Je-li žalobě vyhověno, považuje se držitel za jednajícího v nepoctivém úmyslu, a to od okamžiku podání žaloby. Z rozsudku Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 18. 11. 1985, č. j. 5 C 232/84-4, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 1986 ("rozsudek z roku 1986") přitom vyplývá, že stěžovatelé byli již od té doby ve vztahu k předmětným pozemkům povinni zdržet se zásahů do vlastnického práva právních předchůdců vedlejšího účastníka. Protože návrhu na ochranu vlastnického práva právních předchůdců vedlejšího účastníka bylo vyhověno, nemohli být od okamžiku doručení žaloby stěžovatelé v přesvědčení, že jejich držba nikomu nepůsobí újmu. Nadále tedy drželi předmětné pozemky v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z. Nejvyšší soud proto potvrdil závěr krajského soudu, že stěžovatelé předmětné pozemky nemohli mimořádně vydržet.

Argumentace stěžovatelů

4. Stěžovatelé nejprve zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy a samotnou argumentaci zaměřili na více otázek a jejich řešení soudy I. a II. stupně. Nejprve se věnují svému oprávněnému vlastnictví sporných pozemků a nesouhlasí s právním posouzením, které se odvíjí od dřívějších (výše citovaných) rozsudků z let 1985 a 1986. Rozhodování za éry komunismu nepovažují za spravedlivé, přihlížet by se tedy mělo až k rozhodnutím vydaným po roce 1989. Vytýkají okresnímu a krajskému soudu, že nevypořádaly jejich námitky k mimořádnému vydržení pozemků jejich právními předchůdci. Rozhodnutí okresního soudu považují za nepřezkoumatelné. Soud neseznámil stěžovatele se svým předběžným právním názorem a neupozornil, že bude vycházet z rozsudku z roku 1986. Krajský soud měl rozsudek zrušit a vrátit věc okresnímu soudu. Namísto toho sám rozhodl tak, že stěžovatelé pozemky mimořádně nevydrželi. Stěžovatelé poukazují na nejasný obsah pojmu nepoctivý úmysl, na jehož výkladu nepanuje shoda ani mezi soudy, ani mezi odbornou veřejností. V případě stěžovatelů si obecné soudy učinily závěr o existenci nepoctivého úmyslu, aniž byl tvrzen a prokazován. Krajský soud nepřihlédl k tomu, že i po roce 1986 stěžovatelé nerušeně pokračovali v držbě pozemků, aniž by někomu působili újmu nebo se proti tomu vlastník bránil.

5. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelé namítají, že v návaznosti na rozhodnutí krajského soudu považovali za dovolací důvod otázku posouzení dobré víry jako předpokladu mimořádného vydržení. Nejvyšší soud však k posouzení podmínek mimořádného vydržení vytvořil vlastní konstrukci postavenou na rozsudku z roku 1986, které ovšem řešilo posunutí hranic, nikoliv vydržení. Stěžovatelé namítají nekonzistentnost závěrů jednotlivých stupňů obecných soudů.

6. Z uvedených důvodů se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí okresního, krajského a Nejvyššího soudu, a to pro porušení jejich základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti z tohoto důvodu musí být stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

8. Ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu se Ústavní soud zabýval tím, zda Nejvyšší soud v dovolacím řízení nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. Stěžovatelé reagují na důvody odmítnutí dovolání pouze nesouhlasem s právním posouzením mimořádného vydržení dovolacím soudem a námitkou nekonzistentnosti rozhodování jednotlivých stupňů obecných soudů o této otázce. K závěrům Nejvyššího soudu k ostatním otázkám (vyvlastnění právními předchůdci stěžovatelů či stanovení hranic pozemků) stěžovatelé námitky nevznesli.

9. Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv se okresní soud k otázce mimořádného vydržení nevyjádřil, učinil tak posléze dostatečně a přesvědčivě krajský soud. Ústavní soud přitom v závěrech krajského a Nejvyššího soudu žádný stěžovateli namítaný nesoulad neshledal. Oproti tvrzení stěžovatelů krajský soud neposuzoval dobrou víru stěžovatelů jako předpoklad mimořádného vydržení. Takto předložená otázka proto skutečně nemohla založit přípustnost dovolání. Naopak, krajský soud stejně jako soud dovolací jednoznačně shledal u stěžovatelů nepoctivý úmysl jako překážku mimořádného vydržení. Ústavní soud je s Nejvyšším soudem zajedno, že stěžovatelé nerespektováním rozsudku z roku 1986, kterým bylo vlastnictví pozemků vyřešeno, a dalším neoprávněným užíváním pozemků působili vědomě vlastníkům újmu.

10. Závěr Nejvyššího soudu o zjevném nepoctivém úmyslu spočívajícím v nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí je proto v daném případě správný. Rozsudek z roku 1986, z něhož tento závěr soudy dovozují, byl zároveň důvodem pro závěr krajského soudu o absenci dobré víry k oprávněné a poctivé držbě, a proto i o nemožnosti řádného vydržení právními předchůdci stěžovatelů. Jinak řečeno, z tohoto rozsudku soudy dovodily jak absenci dobré víry k řádnému vydržení právními předchůdci, tak i existenci nepoctivého úmyslu, jehož absence je podmínkou pro mimořádné vydržení stěžovateli a který je soudy spatřován i v nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí.

11. Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, proč nemůže v dané věci přistoupit k projednání podaného dovolání. Jeho závěr o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy i z hlediska ústavněprávního plně akceptovatelný a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující či překvapivý. Rovněž námitku nedostatečného odůvodnění rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud neshledal jako důvodnou, když opomenutí okresního soudu zcela zhojil krajský soud.

12. Ústavní soud neshledal při rozhodování obecných soudů pochybení, které by bylo možné vyhodnotit jako zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a mohlo by tak být důvodem pro jeho kasační zásah.

13. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu