III. ÚS 3425/25

Odůvodnění

1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka se žalobou domáhala u Obvodního soudu pro Prahu 4 po první vedlejší účastnici (nemocnice) náhrady nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout postupem nemocnice, která jí odmítla provést zašití hráze po domácím porodu, resp. podmiňovala jeho provedení revizí dělohy v celkové anestezii. To stěžovatelka odmítla, podepsala revers a vyhledala jiné zdravotnické zařízení, kde jí byl požadovaný zákrok proveden bez revize dělohy a v lokální anestezii. Na odčinění nemajetkové újmy vzniklé stěžovatelce v souvislosti s neposkytnutím potřebné zdravotní péče požadovala stěžovatelka 200 000 Kč. Dále žádala 50 000 Kč na odčinění nemajetkové újmy, kterou jí měla způsobit nemocnice v souvislosti s porušením mlčenlivosti tím, že kontaktovala Policii České republiky (policie), iniciovala výjezd policistů do zdravotnického zařízení nemocnice a bytu stěžovatelky a kontrolu novorozence lékařem. Druhá vedlejší účastnice (pojišťovna) v řízení před obecnými soudy vystupovala jako vedlejší účastnice na straně žalované nemocnice.

3. Obvodní soud rozsudkem č. j. 30 C 145/2020-357 ze dne 20. listopadu 2023 žalobu zamítl. Dovodil, že k ošetření nedošlo proto, že stěžovatelka odmítla celkovou anestezii a podepsala revers. Vyšel ze závěrů znalce, že za situace, kdy lékařka diagnostikovala rupturu perinea III. stupně, bylo třeba takové poranění ošetřit v celkové anestezii. Zda byla tato diagnóza správná, bylo sice možné zjistit i s odstupem času, ale stěžovatelka se odmítla podrobit k tomu potřebnému vyšetření, což nemůže jít k tíži nemocnice. Soud dále dovodil, že z provedených důkazů nevyplývá, že by se lékařský personál choval ke stěžovatelce negativně proto, že absolvovala domácí porod. Jde-li o přivolání policie, došlo k němu z důvodu podezření na ohrožení zdraví a života dítěte. V postupu nemocnice tak obvodní soud neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky neshledal a žalobě nevyhověl.

4. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku I tak, že nemocnice je povinna zaplatit stěžovatelce částku 75 000 Kč, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I). Dále rozhodl, že stěžovatelka ani nemocnice nemají právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), že jak stěžovatelka, tak společně a nerozdílně vedlejší účastnice jsou povinny zaplatit České republice - Obvodnímu soudu pro Prahu 4 částku 6 081 Kč (výroky III, IV). Shodl se s obvodním soudem, že nemocnice jednala v souladu s právem, pokud o vzniklé situaci informovala policii. Shodně s obvodním soudem rovněž neshledal, že by se při poskytování lékařské péče chovala nemocnice (její zdravotnický personál) ke stěžovatelce neuctivě nebo neslušně. Ze znaleckého posudku však dovodil, že u stěžovatelky nebyl důvod pro indikaci k provedení revize děložní dutiny. Jestliže za této situace nemocnice odmítla poskytnout stěžovatelce péči, postupovala non lege artis v rozporu se zákonem o zdravotních službách, zejména s jeho § 28 odst. 2, a ve svém důsledku také v rozporu s právem pacienta na volbu poskytovatele zdravotních služeb. Ač tím nemocnice nezpůsobila stěžovatelce újmu na zdraví, zasáhla neoprávněně do práva stěžovatelky na poskytnutí zdravotní služby, na poskytnutí ošetření, do tělesné integrity a důstojnosti stěžovatelky. Na odčinění způsobené nemajetkové újmy jí jako přiměřené zadostiučinění městský soud přiznal 75 000 Kč.

5. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné. V rozsahu, v jakém městský soud potvrdil zamítnutí žalobního požadavku na zadostiučinění v souvislosti s neposkytnutím potřebné zdravotní péče (tj. co do částky 125 000 Kč), úvahy městského soudu, jež byly podkladem pro stanovení výše zadostiučinění částkou 75 000 Kč, nepovažoval za zjevně nepřiměřené a v této části dovolání odmítl podle § 237 občanského soudního řádu arg. a contrario. V rozsahu, ve kterém městský soud potvrdil zamítnutí žalobního požadavku na zadostiučinění v souvislosti s porušením povinnosti mlčenlivosti (50 000 Kč), a v rozsahu, kterým stěžovatelka dovoláním napadala nákladové výroky rozsudku městského soudu (II, III a IV), dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) a h) občanského soudního řádu.

6. Stěžovatelka přiznané zadostiučinění považuje za nepřiměřeně nízké a nepokrývající ani náklady právního zastoupení. Tím spíše pak nenahrazuje stěžovatelce způsobenou újmu a nemá dostatečně odrazující a sankční charakter pro nemocnici. Přestože měla stěžovatelka v podstatné části věci úspěch, obecné soudy jí navíc odmítly přiznat plnou náhradu nákladů řízení a uložily jí povinnost zaplatit část výdajů na znalecký posudek, který byl přitom důkazem k té části nároku, se kterým uspěla.

7. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i ostatní procesní předpoklady pro řízení před Ústavním soudem až na dále uvedené dvě výjimky. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti výroku I rozsudku městského soudu v části, kterou byl rozsudek obvodního soudu změněn a nemocnici byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 75 000 Kč, je stěžovatelka zjevně neoprávněnou osobou k podání stížnosti, neboť v tomto rozsahu bylo vyhověno stěžovatelčině žalobě. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti výroku I rozsudku městského soudu v části, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby obvodním soudem ohledně částky 50 000 Kč požadované jako zadostiučinění za újmu způsobenou porušením povinnosti mlčenlivosti, byla ústavní stížnost podána po lhůtě stanovené pro její podání podle § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Napadený rozsudek městského soudu byl ve vztahu k této části předmětu řízení posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovatelce k ochraně jejího práva poskytuje, neboť proti této části výroku I rozsudku městského soudu nebylo dovolání (objektivně) přípustné. Stěžovatelka o tom byla městským soudem řádně poučena, přesto dovolání podala a ústavní stížnost podala až po rozhodnutí Nejvyššího soudu, tedy zjevně později než dva měsíce od doručení rozsudku městského soudu.

8. Ač ani proti nákladovým výrokům rozsudku městského soudu nebylo dovolání (objektivně) přípustné, je v tomto rozsahu ústavní stížnost včasná. Důvody jsou popsány v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2966/24 ze dne 7. ledna 2025, kterým Ústavní soud odmítl předchozí ústavní stížnost stěžovatelky směřující proti nákladovým výrokům jako nepřípustnou pro předčasnost (blíže viz zejména body 8 a 10 zmíněného usnesení).

9. Stěžovatelka nesouhlasí s výší přiznaného zadostiučinění. Namítá, že takové zadostiučinění neplní preventivně sankční funkci ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Přiznanou částku označuje za směšnou a nemotivující nemocnice, aby upustily od dehonestování domácích rodiček.

10. Ústavní soud připomíná, že není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

11. Nejvyšší soud s odkazem na svou judikaturu v napadeném usnesení uvedl, k jakým skutečnostem musí přihlédnout soudy při úvaze o přiměřenosti satisfakce za nemajetkovou újmu vzniklou zásahem do osobnostních práv. Jde především o celkovou povahu i konkrétní okolnosti věci, intenzitu, povahu a způsob neoprávněného zásahu, charakter a rozsah zasažené hodnoty osobnosti a trvání i vliv vzniklé nemajetkové újmy pro postavení a uplatnění postižené fyzické osoby ve společnosti. Poukázal také na judikaturu Ústavního soudu, v níž je za způsob, jakým lze dosáhnout relativně spravedlivého vyčíslení výše zadostiučinění v penězích, považováno zohlednění částek přiznaných v jiných srovnatelných řízeních při respektování předem jasných a pevných kritérií. Nejvyšší soud shledal, že městský soud se těmito hledisky v napadeném rozsudku zabýval.

12. Tento závěr odpovídá obsahu rozsudku městského soudu, který v bodě 27 rozsudku konstatoval, že újma byla způsobena stěžovatelce postupem non lege artis, šlo však o nedbalostní, nikoli úmyslné jednání, které nevedlo k ublížení na zdraví stěžovatelky. Ve prospěch stěžovatelky městský soud uvedl, že nemocnice bez řádné indikace vnucovala stěžovatelce zákrok, u něhož hrozí až neplodnost, a strašila ji vážnými následky včetně smrti. Městský soud si tedy byl zjevně závažnosti újmy v důsledku neprofesionálního postupu nemocnice vědom, právě proto také i po porovnání s alespoň částečně srovnatelnými jím dosud řešenými případy neshledal, že by postačující mohla být jen morální satisfakce (typicky omluva) a přiznal stěžovatelce požadované zadostiučinění v penězích, byť v nižší výši, než žádala.

13. V napadených rozhodnutích obecné soudy aplikovaly hlediska rozhodná pro stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobem, kterému nelze z pohledu ústavnosti nic vytknout. Kromě výše uvedených stěžejních závěrů se soudy vypořádaly i s námitkou, že výše náhrady nepokrývá ani náklady řízení vzniklé stěžovatelce, či že neplní preventivně sankční funkci ve smyslu judikatury Ústavního soudu (body 20 a 22 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud taktéž poukázal na to, že základní částka náhrady za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké pro rok 2017 činí 551 780 Kč, přičemž smrt manžela, rodiče či dítěte je zásahem do soukromého a rodinného života nepoměrně závažnější, než jsou zásahy nemocnice do osobnostních práv stěžovatelky. Tvrzení, že se ke stěžovatelce personál nemocnice choval neslušně či neuctivě, stěžovatelka neprokázala, z obsahu provedených důkazů (zejména zvukových záznamů) neplynulo (body 12 a 23 rozsudku městského soudu).

14. Poukazuje-li stěžovatelka na nález sp. zn. I. ÚS 1586/09 ze dne 6. března 2012, nelze jeho závěry týkající se stanovení výše náhrady nemajetkové újmy, kterou má poškozenému zaplatit provozovatel bulvárního časopisu, jež jednal toliko s cílem dosažení svého majetkového prospěchu a zvýšení publicity použitého média, vztahovat na nemocnici a posuzovanou věc.

15. Jde-li o otázku nákladů řízení, závěr městského soudu o rovném úspěchu stran sporu odpovídá výsledku sporu. Stěžovatelka uspěla s jedním z nároků, sice nikoli zcela, ale výše plnění záležela na úvaze soudu, takže v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení je její částečný úspěch dán na roveň plnému úspěchu (§ 142 odst. 3 občanského soudního řádu), s druhým nárokem pak byla plně úspěšná nemocnice. Tarifní hodnota u obou předmětů řízení byla shodná [50 000 Kč podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu ve znění do 31. prosince 2024]. O náhradě nákladů vynaložených státem pak rozhodoval městský soud podle tohoto výsledku sporu, což odpovídá § 148 odst. 1 občanského soudního řádu.

16. Ústavní soud nezpochybňuje, že podústavní právo připouští při rozhodování o náhradě nákladů státu v řízení, ve kterém je projednáváno více spojených věcí (nároků), i výklad zastávaný stěžovatelkou, podle kterého je možné uložit povinnost nahradit náklady státu na důkaz (zde znalecký posudek), který byl použit jen pro jeden ze společně projednávaných nároků, podle výsledku řízení jen o takovém nároku (a nikoli podle celkového výsledku řízení). Rozdíl mezi výkladem zastávaným městským soudem a stěžovatelkou však v posuzované věci ve svém důsledku nedosahuje ústavně právní dimenze - není zde přítomna taková mimořádná okolnost, která by zakládala dostatečný ústavní význam. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná, jak učinil například i ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025, že ústavní stížnosti proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou (bod 11 zmíněného stanoviska). Na tento svůj závěr navázal Ústavní soud v bodě 34 stanoviska, v němž dodal, že o to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti; pokud zákon podmíní přípustnost opravných prostředků určitou minimální výší předmětu sporu, účelem zákona jistě není, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud.

17. Napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle § 43 odst. 1 písm. b) a c) zákona o Ústavním soudu jako návrh opožděný a podaný neoprávněnou osobou a zčásti podle § 43 odst. 2 písm. a) tohoto zákona jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 14. ledna 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Soudkyně III. senátu Ústavního soudu Veronika Křesťanová předložila předsedovi II. senátu žádost o rozhodnutí, zda je vyloučena z projednání a rozhodování věci sp. zn. III. ÚS 3425/25 z důvodu podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Soudkyně Veronika Křesťanová uvedla, že jako soudkyně odvolacího senátu Městského soudu v Praze rozhodovala v nyní posuzované věci usnesením ze dne 22. 9. 2022 č. j. 22 Co 177/2022-255. Šlo o přezkum procesního rozhodnutí o výši znalečného. Soudkyně se necítí být podjatá, ovšem žádá II. senát, aby zvážil její vyloučení z projednání a rozhodování věci.

2. O návrhu na vyloučení soudců III. senátu Ústavního soudu rozhoduje podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na rok 2025 (Org. 01/25) II. senát Ústavního soudu.

3. Podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je soudce Ústavního soudu vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu. 4. V nynější věci napadá stěžovatelka ústavní stížností rozhodnutí soudů o nárocích na odškodnění za nesprávné poskytování zdravotních služeb. Soudkyně Veronika Křesťanová v této věci jako tehdejší předsedkyně odvolacího senátu městského soudu rozhodovala o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí o výši znalečného. Ústavní soud shledal, že takové rozhodování o dílčí procesní otázce i s ohledem na obsah ústavní stížnosti nelze považovat za důvod k vyloučení soudkyně Veroniky Křesťanové.

5. Smyslem pravidla podle § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je zajistit, aby nevznikaly objektivní pochybnosti o nestrannosti soudce Ústavního soudu vzhledem k jeho předchozímu působení ve věci, jež je následně před Ústavním soudem projednávána, například jako advokáta, soudce, státního zástupce a podobně. Neznamená to ovšem, že takový důvod k vyloučení bude pokaždé, rozhodoval-li nynější ústavní soudce dříve jako soudce obecného soudu v každé sebeméně související věci (viz např. usnesení ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. II. ÚS 581/25 či přiměřeně usnesení ze dne 31. 7. 2024 sp. zn. II. ÚS 911/22). Takový závěr je třeba činit i v kontextu toho, že rozhodnutí o vyloučení soudce představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (usnesení ze dne 11. 9. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2311/25).

6. Tomuto přístupu odpovídá také pojetí zastávané Nejvyšším správním soudem v kontextu obsahově obdobné právní úpravy soudního řízení správního. Platí, že soudce vyloučený podle § 8 odst. 1 věty druhé soudního řádu správního je ten, který procesně působil v předchozím soudním řízení v takovém kvalitativním a kvantitativním rozsahu, kdy již získal o věci vědomost té povahy, jež vyvolává ve svých důsledcích pochybnost o soudcově nestrannosti. Pojem předchozího soudního řízení je nutno v daném případě vyložit materiálně, tedy s ohledem na konkrétní a přímou souvztažnost a věcnou souvislost předmětných řízení (usnesení ze dne 2. 9. 2004 č. j. Nao 13/2004-54 či ze dne 8. 10. 2018 č. j. Nao 226/2018-19). Ústavní soud z těchto závěrů přiměřeně vychází.

7. Soudkyně Veronika Křesťanová se podílela na rozhodování v řízení souvisejícím s posuzovanou věcí stěžovatelky, ovšem nezúčastnila se na rozhodování či projednání věci samé. Soudkyně Veronika Křesťanová rozhodovala o dílčí procesní otázce, která se nijak nedotýká v ústavní stížnosti namítané problematiky zadostiučinění za nesprávné poskytování zdravotních služeb. Stěžovatelka sice mimo jiné tvrdí, že jí byla nesprávně uložena povinnost platit náklady řízení za znalecký posudek, ovšem tato námitka se již netýká výše znalečného. Lze tedy uzavřít, že soudkyně Veronika Křesťanová se nepodílela na projednávání či rozhodování ve věci samé nebo souvisejících otázek, na základě nichž by získala o věci vědomost té povahy, jež by mohla vyvolat ve svých důsledcích pochybnost o její nestrannosti.

8. V nynější věci proto není dána konkrétní a přímá souvztažnost či věcná souvislost řízení, které je předmětem nynější ústavní stížnosti, a dřívějšího působení soudkyně Veroniky Křesťanové, která by zavdávala pochybnost o nestrannosti této soudkyně. Proto II. senát Ústavního soudu rozhodl, že se soudkyně Veronika Křesťanová z projednání a rozhodování této věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3425/25 nevylučuje.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2025

Pavel Šámal v. r. předseda senátu