III. ÚS 3441/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádané žaloby se podává, že se stěžovatelka s odkazem na probíhající insolvenční řízení domáhala vyloučení v žalobě specifikovaných nemovitých věcí z dražby. Uvedla, že tyto nemovité věci jsou jejím vlastnictvím a nemohou být proto jako majetková podstata insolvenčních dlužníků (rodičů stěžovatelky) zpeněženy v dobrovolné dražbě. Okresní soud v Děčíně napadeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky zamítl. Dospěl přitom k závěru, že se nejedná ani o vylučovací žalobu podle § 267 zákona č. 99/1967 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ani o spor podle zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, ale o incidenční spor ve smyslu zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, konkrétně o spor o vyloučení věci z majetkové podstaty podle § 159 odst. 1 písm. b) insolvenčního zákona.

3. Krajský soud rozsudek okresního soudu potvrdil. Uvedl, že civilní sporné řízení je ovládané dispoziční zásadou, nárok uplatněný žalobou je vymezený vylíčením rozhodných skutkových okolností a žalobním návrhem. Soud je žalobou, tedy tím, jak žalobce vymezil předmět řízení, vázán. Nárok uplatněný žalobou nemá oporu v hmotném právu, z žádného právního předpisu nevyplývá. Pokud stěžovatelka tvrdí, že uvedené nemovité věci byly do majetkové podstaty dlužníků pojaty neoprávněně, slouží k její ochraně jiné právní prostředky v rámci insolvenčního řízení. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatelky, že věc měla být postoupena insolvenčnímu soudu, neboť skutkové okolnosti vylíčené v žalobě, vymezení uplatněného nároku i okruh žalovaných takový procesní postup neumožňují. Soud by stěžovatelce vnucoval procesní vůli, kterou v žalobě neprojevila.

4. Nejvyšší soud dovolání odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že se stěžovatelka domáhala vyloučení předmětných nemovitostí z dražby, neboť tvrdila, že tyto nemovitosti neměly být pojaty do majetkové podstaty dlužníků. Projednávaná věc tedy souvisí s insolvenčním řízením dlužníků. Možnou aplikací ustanovení týkajících se výkonu rozhodnutí (exekuce) v insolvenčním řízení se již Nejvyšší soud zabýval opakovaně. Jeho závěry, že ustanovení exekučního práva jsou přiměřeně uplatnitelná v insolvenčním řízení jen pokud na ně insolvenční zákon odkáže, se promítly přímo do § 7 insolvenčního zákona. Krajský soud tedy postupoval správně, pokud odmítl analogicky aplikovat ustanovení občanského soudního řádu a odkázal stěžovatelku do insolvenčního řízení. Na otázce totožnosti nemovitostí, které byly stěžovatelce darovány neúčinným právním jednáním a následně sepsány do majetkové podstaty, rozhodnutí krajského soudu založeno není.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka uvádí, že okresní soud věc řádně neprojednal a nepoučil stěžovatelku o tom, že v dané věci neunáší břemeno tvrzení a břemeno důkazní. Okresní soud se nezabýval tím, že se jedná o žalobu na ochranu vlastnického práva a že se stěžovatelka domáhá ochrany u obecného soudu k tomu zákonem určenému. V postupu soudu lze sledovat snahu o rychlé ukončení věci, bez faktického projednání. Soud se nezabýval tím, že je zde nesoulad mezi pozemky postiženými neúčinností převodu a celkovým rozsahem postižených nemovitostí dražbou. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil, aniž by jej řádně přezkoumal. Podle stěžovatelky Nejvyšší soud při posuzování podmínek přípustnosti dovolání nerespektoval judikaturu Ústavního soudu a pominul zásadní zásah do jejího vlastnického práva i nutnost poskytnout tomuto právu odpovídající ochranu.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.

7. Těžiště ústavní stížnosti spočívá v polemice stěžovatelky s procesním postupem soudů, které se podle jejího názoru odmítly věcí meritorně zabývat. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod a odůvodňuje tak ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů [srov. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95)]. Jedním z těchto případů je interpretace, která se jeví v daných souvislostech svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a konzistentního racionálního logického odůvodnění [srov. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz]. O takový případ však v této věci nejde.

8. Soudy v napadených rozhodnutích zřetelně uvedly, proč nelze žalobě stěžovatelky vyhovět. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na dvoučlennou procesní teorii předmětu sporu, podle níž je předmět sporu vymezen předmětem procesního nároku, tj. žalobním petitem a základem procesního nároku, tj. skutkovým základem žaloby. Soud je přitom v souladu s dispoziční zásadou žalobou, resp. předmětem sporu, vázán.

9. Poučení o nutnosti změny žaloby tak, aby byla stěžovatelka byla s žalobou úspěšná, by šlo nad rámec poučovací povinnosti soudů a narušilo by princip rovnosti stran řízení. Součástí poučovací povinnosti není instruování účastníka o tom, jakým způsobem by měl nebo mohl postupovat k dosažení požadovaného výsledku. Pokud by se stěžovatelka žalobou domáhala vyloučení věcí z majetkové podstaty, byl by navíc okruh účastníků řízení odlišný.

10. Nelze opomenout ani fakt že stěžovatelka byla v řízení zastoupena advokátem. Namítá-li, že ji okresní soud nepoučil o neunesení břemene tvrzení a důkazního břemene, přehlíží, že rozhodnutí soudů na tomto závěru založena nebyla. Stejně tak nelze přisvědčit stěžovatelce v tom, že by krajský soud rozhodnutí okresního soudu řádně nepřezkoumal nebo že by Nejvyšší soud při posuzování podmínek přípustnosti dovolání nerespektoval judikaturu Ústavního soudu. Ostatně k těmto svým tvrzením ani nepředkládá žádné konkrétní argumenty.

11. Postupem obecných soudů nebyla stěžovatelce odňata soudní ochrana. Stěžovatelka měla k dispozici jiné procesní prostředky k ochraně svého vlastnického práva. Na tuto možnost ji soudy ve svých rozhodnutích výslovně upozornily. Jejich postup proto nelze považovat za přepjatě formalistický.

12. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu