III. ÚS 3462/24

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Obvodní soud pro Prahu 7 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatel vůči státu domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím a písemné omluvy za nepřiměřenou délku nezákonného trestního stíhání vedeného u Městského soudu v Praze ("městský soud") pod sp. zn. 73 T 2/2018 a před Vrchním soudem v Praze ("vrchní soud") pod sp. zn. 4 To 49/2021 (výrok I.) a uložil stěžovateli uhradit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 3 000 Kč (výrok II).

2. Městský soud jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu potvrdil ve výroku I. V nákladovém výroku jej změnil tak, že se žalované nepřiznává náhrada nákladů řízení před obvodním soudem.

3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rovněž napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ("o. s. ř.").

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a navrhuje jejich zrušení, přičemž se dovolává porušení svých základních práv a ústavních principů zaručených čl. 3 odst. 2, čl. 36 odst. 1, odst. 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 3 odst. 3 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

5. Stěžovatel zdůrazňuje, že v době rozhodování městského soudu (tj. v březnu 2024) byl již pravomocně zproštěn obžaloby, a to nejpozději doplňujícím rozsudkem vrchního soudu ze dne 18. 12. 2023 č. j. 4 To 49/2021-14441 (pozn. Ústavního soudu: tímto rozhodnutím vrchní soud doplnil do rozsudku ze dne 11. 4. 2022 sp. zn. 4 To 49/2021 chybějící výrok o zamítnutí odvolání státního zástupce podaném v neprospěch stěžovatele a druhého obžalovaného). Nyní posuzovanou věc odlišuje od věcí, o nichž Ústavní soud rozhodl odmítavými usneseními sp. zn. III. ÚS 2848/23 a sp. zn. I. ÚS 1849/24, neboť tam napadená rozhodnutí byla vydávána v době, kdy doposud nebyl vydán doplňující zprošťující výrok ohledně stěžovatele. V nynější věci však rozhodoval městský soud i Nejvyšší soud až poté, co došlo k vydání doplňujícího rozsudku odvolacího trestního soudu. Stěžovatel má za to, že soudy nerespektovaly princip presumpce neviny a vytvořily překážku jeho spravedlivého odškodnění. Uvádí, že rozhodnutí městského soudu je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, dle které je pro rozhodování odvolacího soudu podle § 154 odst. 1 ve spojení s § 211 a § 167 odst. 2 o. s. ř. rozhodující stav v době vydání jeho rozhodnutí. Namítá, že toto pochybení nenapravil ani Nejvyšší soud.

6. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 31. 1. 2025, navazující na doplnění podání ze dne 27. 12. 2024, stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024 č. j. 3 Tdo 1016/2024-15924, jímž Nejvyšší soud odmítl dovolání nejvyššího státního zástupce podané ve prospěch i neprospěch stěžovatele a dalšího obžalovaného právě z důvodu chybějícího výroku v rozsudku vrchního soudu ze dne 11. 4. 2022 (srov. výše). Toto usnesení dle stěžovatele potvrzuje jeho názor o nadbytečnosti dovolání nejvyššího státního zástupce, neboť dovoláním vytýkanou vadu již vrchní soud v mezidobí napravil doplňujícím rozsudkem. Má za to, že městský i Nejvyšší soud postupovaly formalisticky a nezohlednily, že dovolání nejvyššího státního zástupce nemohlo přinést změnu rozsudku vrchního soudu ze dne 18. 12. 2023.

Splnění podmínek řízení

7. Ústavní soud předně posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Průběh řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud vyžádal spis a vyjádření účastníků řízení a žalované.

9. Nejvyšší soud shrnul průběh předchozího řízení i argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti. Vysvětlil, že stěžovatelovo dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť jím definovanou otázku, zda byl pravomocně zproštěn obžaloby, posoudil vrchní soud souladně s judikaturou Nejvyššího soudu (odkázal na usnesení ze dne 26. 9. 2023 sp. zn. 30 Cdo 2186/2023).

10. Nejvyšší soud dále uvedl, že z data vydání rozsudku vrchního soudu (18. 12. 2023) skutečně vyplývá, že stěžovatel zastoupen právním profesionálem mohl již před odvolacím soudem tvrdit, že byl tento rozsudek vydán a že tímto důkazem má být prokázáno doplnění původně chybějícího výroku a ukončení trestního řízení, což však neučinil. Nejvyšší soud zdůraznil, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem obecně navrhoval pouze provedení důkazu trestním spisem (odkázal na zvukový záznam z jednání ze dne 20. 3. 2024). Tvrzení, že vydáním doplňujícího rozsudku vrchního soudu ze dne 18. 12. 2024 bylo posuzované trestní řízení skončeno, stěžovatel poprvé uplatnil až v dovolání. Nejvyšší soud upozornil, že v dovolacím řízení je však vyloučeno přihlížet k novým tvrzením (§ 241a odst. 6 o. s. ř.).

11. Nejvyšší soud zdůraznil, že ve sporném řízení, jímž je rovněž řízení o náhradě škody vůči státu, se postupuje podle zásady projednací. Doplnil, že povinnosti tvrzení nelze dostát pouhým označením důkazů bez vylíčení rozhodných skutečností. Upřesnil, že se stěžovatel mýlí, domnívá-li se, že je dovolací soud povinen vycházet ze skutkového stavu ke dni jeho rozhodování, což potvrzuje § 243f odst. 1 o. s. ř.

12. Městský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Uvedl, že stěžovatel v podstatě jen opakuje námitky, s nimiž se vypořádaly již soudy všech stupňů soudní soustavy. Vyjádřil přesvědčení, že napadená rozhodnutí nezasáhla do stěžovatelových základních práv. Městský soud odmítl námitku porušení presumpce neviny, neboť pomíjí, že v nyní posuzované věci se nerozhodovalo o stěžovatelově vině.

13. Obvodní soud se omezil toliko na stručné konstatování ústavní konformity napadených rozhodnutí.

14. Žalovaná se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřila a lze tak mít za to, že se postavení vedlejší účastnice vzdala (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

15. Ústavní soud předal vyjádření účastníků řízení stěžovateli k replice. Stěžovatel zopakoval, že nezjišťoval-li soud stav věci ke dni rozhodování, postupoval nepředvídatelně, resp. v rozporu s požadavkem právní jistoty. Odkázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se opomenutých důkazů.

Vlastní posouzení

16. Ústavní soud se v nyní posuzované věci zabýval otázkou související s určením okamžiku, k němuž vzniká odpovědnost státu za nedůvodně vedené trestní stíhání. Rozhodnutí Ústavního soudu zde navazuje na dvě předchozí rozhodnutí týkající se stejného stěžovatele, jenž byl zastoupen stejným advokátem. Závěry obsažené v těchto usneseních jsou použitelné i nyní, byť stěžovatel případy odlišuje (srov. výše).

17. Východiskem posouzení je závěr, aprobovaný Ústavním soudem v obou předchozích usneseních, že okamžik určující vznik odpovědnosti státu se odvíjí od existence konkrétního pravomocného výroku, kterým se trestní řízení končí ve vztahu ke stěžovateli (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2848/23, bod 14). Ústavní soud má za to, že postup městského soudu, který zkoumal, zda došlo k formálnímu pravomocnému ukončení trestního stíhání stěžovatele ve výroku trestního soudu, nepřekročil meze ústavnosti a odpovídá závěrům, k nimž Ústavní soud dospěl v předchozích případech. Městský soud zohlednil, že trestní stíhání stěžovatele není skončeno, neboť vrchním soudem doposud nebylo rozhodnuto o odvolání státního zástupce, který se odvolal do zprošťujícího výroku rozsudku městského soudu ze dne 5. 10. 2020 (srov. rozsudek městského soudu, bod 18). Namítá-li stěžovatel, že soudy svá rozhodnutí založily na extrémním formalismu ve smyslu nerespektování materiální náplně pravomocného zprošťujícího rozsudku v trestní věci a akcentovaly okolnost chybějícího výroku o zamítnutí odvolání státního zástupce, lze obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1849/24 (bod 9) konstatovat, že Ústavní soud v tomto případě extrémní rozpor s principy spravedlnosti neshledal. Správnost a úplnost soudních rozhodnutí je důležitou hodnotou, která má podstatné přesahy do právní sféry jednotlivců a může vyvolávat další zásadní právní důsledky, tím spíš v případě trestních rozhodnutí. Ústavní soud i Nejvyšší soud již v minulosti konstatovaly, že chybějící výrok trestního rozhodnutí představuje podstatné pochybení, které je třeba s ohledem na právní jistotu odstranit, přičemž přichází v úvahu různé postupy, jak toho docílit.

18. Ústavní soud neshledal protiústavnost ani v závěru městského soudu, aprobovaném Nejvyšším soudem, že za situace, v níž z důvodu chybějícího výroku, týkajícího se žalobce, bylo v dané věci podáno dovolání nejvyšším státním zástupcem, o němž nebylo dosud rozhodnuto, nelze považovat trestní věc za rozhodnutou a existuje zde možnost, že trestní řízení ve věci stěžovatele bude tzv. otevřeno. Ústavní soud již dříve konstatoval, že vzhledem k tomu, že dovolání je v českém trestním řízení sice mimořádným, ale velmi četně využívaným a obvyklým opravným prostředkem, je na místě, aby soudy rozhodující o odpovědnosti státu nepřiznávaly nároky údajně vzniklé v trestním řízení, dokud zprošťující závěr nalézacího a odvolacího soudu nepotvrdí rovněž Nejvyšší soud, je-li dovolací řízení zahájeno, a to zvláště v právně či skutkově složitých věcech (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2848/23, bod 15).

19. V nyní posuzované věci je dále podstatné, nakolik a zda vůbec se okolnost, jíž se stěžovatel dovolává ve svém návrhu, tj. okolnost vydání doplňujícího rozsudku ze dne 17. 12. 2023, a jež dle jeho názoru odlišuje tento případ od obou shora uvedených případů předchozích, projevila v průběhu řízení před odvolacím soudem, resp. nakolik mohla být tato okolnost k dovolací námitce stěžovatele zohledněna v průběhu řízení před dovolacím soudem.

20. Platí, že upozornil-li by stěžovatel městský soud na existenci doplňujícího rozsudku, jenž mu byl dle jeho vlastního vyjádření doručen již v lednu 2024, jednalo by se o okolnost, kterou by městský soud musel zohlednit, neboť i v odvolacím řízení se postupuje v souladu s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., dle něhož je pro rozsudek určující stav v době jeho vyhlášení (zde březen 2024). Tomu ostatně odpovídá i závěr Ústavního soudu v citovaném usnesení sp. zn. I. ÚS 1849/24 (bod 9 in fine), že stěžovatel může svůj nárok uplatnit po doplnění chybějícího výroku. Procesní situace v nyní posuzované věci je odlišná od okolností posledně uvedeného případu, v němž byl doplňující rozsudek vrchního soudu vydán až po ústavní stížností napadeném rozhodnutí městského soudu, kterému tudíž nebylo možné vytýkat, že k němu nepřihlédl.

21. Ústavní soud dospěl ke stejnému závěru i nyní, byť z odlišných důvodů. Ústavní soud z vyžádaného spisu ověřil shora reprodukované vyjádření Nejvyššího soudu, že stěžovatel v průběhu řízení před městským soudem dostatečně nekonkretizoval a nevylíčil rozhodnou skutečnost spočívající v existenci doplňujícího rozsudku vrchního soudu. Stěžovatel pouze obecně odkázal na provedení důkazu trestním spisem. S tímto návrhem se městský soud dostatečně vypořádal. Zohlednil, že stěžovatel nekonkretizoval, která podstatná skutečnost měla být navrhovaným důkazem prokázána, přičemž zohlednil rozsah trestního spisu, jenž čítá více než 60 tisíc stran (srov. rozsudek městského soudu, body 16-17). Městskému soudu proto nelze vytýkat, že k doplňujícímu rozsudku nepřihlédl, a to jednoduše proto, že o něm nevěděl. Lze doplnit, že okolnost existence doplňujícího rozsudku není možné bez dalšího považovat za okolnost, jež by měla být soudu známa z jeho úřední činnosti. Jak potvrzuje rovněž komentářová literatura, za okolnost známou soudu z úřední činnosti nelze označit "skutečnosti, které by soud mohl zjistit ze spisu svého kolegy; v takovém případě musí být proveden důkaz listinou" (srov. Hromada, M. § 121. Známé skutečnosti. In: Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024). Takový důkaz však v nyní posuzovaném řízení z důvodu nesplnění povinností stěžovatele plynoucích ze zásady projednací nebyl proveden. S ohledem na tyto závěry nejsou případné ani stěžovatelovy námitky poukazující na ústavněprávní deficit v podobě tzv. opomenutého důkazu.

22. Co se týká možnosti zohlednění okolnosti vydání doplňujícího trestního rozsudku v dovolacím řízení, Ústavní soud se ztotožňuje s hodnocením Nejvyššího soudu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud již minulosti vyložil, že § 243f odst. 1 o. s. ř. je kogentní právní normou, která reflektuje povahu a funkci dovolání jako mimořádného opravného prostředku (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 1849/24, bod 10). Názor stěžovatele, že k existenci doplňujícího rozsudku měl k dovolací námitce přihlédnout i Nejvyšší soud, je proto mylný.

23. Ústavní soud nezjistil žádné porušení základních práv stěžovatele. Vzhledem ke shora uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu