Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje), soudce Milana Hulmáka a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Pham Van Quan, zastoupeného JUDr. Bc. Marcelou Lafek, advokátkou, sídlem Národní 416/37, Praha 1 - Staré Město, proti výroku II. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. září 2025 č. j. 8 A 50/2025-25, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zrušení shora uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Předmětem ústavní stížnosti je náhrada nákladů řízení. Z ústavní stížnosti, jakož i z jejích příloh se podává, že stěžovatel podal dne 9. 5. 2025 u Městského soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti žalovaného Ministerstva vnitra v řízení o žádosti o vydání zaměstnanecké karty sp. zn. OAM-43517/ZM-2024. V žalobě uvedl, že dne 16. 10. 2024 bylo správním orgánem rozhodnuto o zamítnutí žádosti, toto rozhodnutí však k jeho odvolání Komise pro rozhodování ve věcech cizinců svým rozhodnutím ze dne 22. 1. 2025 zrušila a věc vrátila správnímu orgánu k novému projednání. Dne 20. 3. 2025 požádal stěžovatel prostřednictvím své právní zástupkyně ministerstvu žádost o sdělení informace o stavu řízení a dne 27. 3. 2025 podal žádost o opatření proti nečinnosti k nadřízenému správnímu orgánu. Nadřízený správní orgán vydal dne 24. 4. 2025 pod č. j. MV-55240-3/SO-2025 opatření proti nečinnosti, kterým ministerstvu přikázal, aby ve věci vydal rozhodnutí do 60 dní od doručení informace o podání přihlášky účastníka řízení ke studiu na vysoké škole. Stěžovatel měl za to, že opatření proti nečinnosti bylo neurčité, stavilo jej do právní nejistoty ohledně data vydání rozhodnutí a činilo lhůtu pro vydání rozhodnutí závislou na konání třetí osoby. Proto navrhl, aby městský soud uložil ministerstvu povinnost rozhodnout o žádosti o vydání zaměstnanecké karty do 15 dní ode dne právní moci rozsudku, a povinnost nahradit mu náklady řízení včetně nákladů právního zastoupení před soudem. Stěžovatel vzal následně svou žalobu zpět podáním doručeným soudu dne 22. 7. 2025 s odkazem na to, že mu dne 16. 7. 2025 bylo doručeno vyhovující rozhodnutí o žádosti vydané dne 7. 7. 2025 pod č. j. OAM-43517-48/ZM-2024. Stěžovatel tedy navrhl zastavení řízení o žalobě s přiznáním náhrady nákladů stěžovateli, a to za tři úkony právní služby a uhrazený soudní poplatek (viz bod 7 napadeného usnesení).
3. Městský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím řízení zastavil podle § 47 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů ("s. ř. s."). Vrátil stěžovateli část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč podle § 10 odst. 3 věta první zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, avšak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok II. týkající se náhrady nákladů odůvodnil tak, že názor stěžovatele o neurčitosti opatření proti nečinnosti podle § 80 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, nemohl sdílet. Soud se neztotožnil s tím, že opatření stavělo stěžovatele do právní nejistoty. Jestliže počátek běhu lhůty pro vydání rozhodnutí o žádosti byl vázán na to, kdy stěžovatel doručí ministerstvu sdělení o podání přihlášky ke studiu, nešlo tu o konání třetí osoby, ale právě o aktivitu samotného stěžovatele. Protože ministerstvo vydalo kladné rozhodnutí o žádosti stěžovatele dne 7. 7. 2025, tedy dříve, než uplynula lhůta 60 dnů od okamžiku, kdy bylo doručeno ministerstvu sdělení o podání přihlášky ke studiu, pak žaloba nebyla podána důvodně. Soud proto stěžovateli právo na náhradu nákladů řízení s odkazem na § 60 odst. 7 s. ř. s. nepřiznal.
4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti směřující proti nákladovému výroku v záhlaví uvedeného rozhodnutí rekapituloval dosavadní průběh řízení. Nesouhlasí s tím, že bylo řízení před správními orgány závislé na doručení přihlášky žalovanému ministerstvu přímo stěžovatelem. Tuto přihlášku ministerstvu doručila škola. S ohledem na to stěžovatel (zjednodušeně řečeno) namítá, že žaloba nebyla podána ukvapeně, nedůvodně či z důvodů na straně stěžovatele, a stěžovateli tak měla být náhrada nákladů přiznána.
Posouzení Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
7. Stěžovatel brojí proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Jde přitom o otázku, ke které se Ústavní soud konstantně staví rezervovaně a podrobuje ji omezenému ústavněprávnímu přezkumu [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 622/25 ze dne 9. 10. 2025, bod 11; nebo sp. zn. IV. ÚS 1391/24 ze dne 2. 7. 2025, bod 10]. Ústavní stížnosti proti rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení jsou zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí, co do ústavní roviny dostatečně významnou. Uvedený požadavek dostatečného ústavního významu věci zajišťuje, aby se Ústavní soud mohl plně soustředit na plnění své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. Je-li v konkrétní nákladové věci přítomna mimořádná okolnost zakládající její dostatečný ústavní význam, a je proto vydán nález, nelze z toho dovozovat, že Ústavní soud k věcnému přezkumu posléze automaticky připustí všechny obdobné stížnosti, v nichž je namítán rozpor s takovým nálezem. Tvrzený rozpor musí být u nákladových věcí doplněn dalšími okolnostmi, typicky přesahem vlastního zájmu stěžovatele, aby jej Ústavní soud věcně posoudil [stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.), bod 34, nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 27].
8. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. Stěžovatel v řízení před městským soudem požadoval náhradu nákladů řízení za tři úkony ve věci samé, v úvahu proto přichází odměna za tři úkony právní služby [převzetí a příprava zastoupení podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), sepis žaloby a repliky podle § 11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky]. Ústavní soud z veřejných rejstříků ověřil, že zástupkyně není plátkyní DPH. Tarifní hodnotou je částka 88 000 Kč (§ 9 odst. 5 advokátního tarifu v rozhodném znění). Odměna za jeden úkon tak činí 4 620 Kč (§ 7 bod 5 advokátního tarifu), tudíž celkem 13 860 Kč za tři úkony právní služby. Předmětem ústavní stížnosti je tedy částka 14 760 Kč. Ústavní soud na tomto místě zdůrazňuje, že stěžovatel k otázce bagatelnosti předmětu ústavní stížnosti neuvedl ničeho. Spor o bagatelní částku zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti činí významným [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1143/25 ze dne 3. 9. 2025; či stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 (97/2025 Sb.) ze dne 5. 3. 2025, bod 34]. Takové okolnosti z právě posuzované věci bez dalšího nevyplývají a stěžovatel ani jejich existenci netvrdí. Bylo přitom především na něm, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes "bagatelnost" vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu [srov. nález ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 (N 72/105 SbNU 260), bod 25].
9. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. února 2026
Jan Svatoň v. r. předseda senátu