III. ÚS 3481/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena základní práva (svobody), jakož i ústavněprávní principy garantované čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní stížnost stěžovatelka spojila s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že vedlejší účastnice řízení se žalobou po stěžovatelce domáhala zaplacení částky 5 000 Kč s kapitalizovaným smluvním úrokem 1 500 Kč. Stěžovatelka se žalobou nesouhlasila, namítala již v předžalobní korespondenci neplatnost úvěru podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), s tím, že vedlejší účastnice řízení v době uzavírání úvěrové smlouvy nedostatečně zkoumala úvěruschopnost stěžovatelky.

3. Okresní soud Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 5 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 14,75 % ročně za období ve výroku rozsudku stanoveném (výrok I). Výrokem II zamítl žalobu vedlejší účastnice řízení co do povinnosti stěžovatelky zaplatit částku 1 500 Kč na smluvním úroku a částku 6 500 Kč a 1 500 Kč na zákonném úroku z prodlení za období ve výroku rozsudku specifikovaném. Výrokem III okresní soud uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 834 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci jeho rozsudku. V odůvodnění uvedl, že stěžovatelka s vedlejší účastnicí uzavřely smlouvu o úvěru, která je s ohledem na v ní uvedené podmínky úvěru absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy a rovněž proto, že vedlejší účastnice řízení nedoložila, zda zkoumala úvěruschopnost stěžovatelky (tedy schopnost úvěr splácet). Dále okresní soud uvedl, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy se mohou její účastníci vypořádat v režimu bezdůvodného obohacení, a proto je stěžovatelka povinna vedlejší účastnici řízení vrátit částku 5 000 Kč. Protože se zároveň ocitla v prodlení s úhradou dluhu, je podle soudu rovněž povinná zaplatit vedlejší účastnici řízení zákonný úrok z prodlení, který v daném případě činí 14,75 % ročně z částky 5 000 Kč. Stěžovatelka se v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru domáhala možnosti rozložit již stanovenou povinnost zaplatit uvedené plnění do splátek, soudu však i přes výzvu nedoložila, za jakých podmínek by byla schopna částku 5 000 Kč vedlejší účastnici řízení uhradit. Za daného stavu proto soud stanovil povinnost stěžovatelce zaplatit uvedené plnění v obecné třídenní lhůtě.

Argumentace stěžovatelky

4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že soud rozhodl nesprávně, pokud jí stanovil povinnost zaplatit shora uvedenou částku ve třídenní lhůtě, a nikoliv ve lhůtě, která by v souladu se zákonem o spotřebitelském úvěru odpovídala jejím možnostem. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022 sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, podle nějž je § 87 zákona o spotřebitelském úvěru formulován jako sankce, jejíž faktickým důsledkem je ztráta zisku v podobě smluvních úroků a dalších poplatků za poskytnutí spotřebitelského úvěru z neplatné smlouvy. Pokud soud rozhodne tak, že spotřebitel může jemu poskytnutou jistinu vrátit podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení a věřiteli tedy nemůže vzniknout nárok na úrok z prodlení. Těmto východiskům ovšem okresní soud nedostál, neboť stěžovatelce nestanovil lhůtu k vrácení jistiny tak, aby odpovídala jejím možnostem a zároveň nesprávně přiznal vedlejší účastnici řízení i zákonný úrok z prodlení. V závěru ústavní stížnosti stěžovatelka odkazuje na příslušnou judikaturu Ústavního soudu, z níž dovozuje, že její věc je kvalitativně natolik významná, že by se jí Ústavní soud měl zabývat, byť ve svém důsledku jde o bagatelní spor.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 Ústavy). Proto mu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných orgánů veřejné moci, nedošlo-li jejich činností k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná interpretace či aplikace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů je takový výklad právních norem, který se jeví v daných souvislostech jako svévolný [srov. např. nález ze dne 23. 1. 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takové situaci, ani k žádnému srovnatelnému pochybení, však v nyní posuzovaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.

7. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že stěžovatelka se s odkazem na zákon o spotřebitelském úvěru domáhala beneficia možnosti rozdělit jí uloženou povinnost plnit do splátek. Tuto potřebu však soudu i přes jeho výzvu neosvědčila, neosvědčila svoje možnosti splácet dlužnou částku a nedala tak soudu možnost rozhodnout o uložení povinnost zaplatit částku 5 000 Kč ve splátkách. Z toho podle Ústavního soudu vyplývá, že okresní soud nepochybil, pokud stěžovatelce uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici řízení žalovanou částku ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku. Z těchto důvodů na straně stěžovatelky okresní soud neměl možnost aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, na který odkazuje stěžovatelka a který interpretuje a sjednocuje aplikaci § 87 zákona o spotřebitelském úvěru tak, že toto ustanovení umožňuje soudu uložit pariční lhůtu spotřebiteli způsobem, který vyhovuje jeho možnostem, tedy i ve splátkách. V tomto případě však stěžovatelka, ač zastoupena advokátkou a soudem vyzvána, nereagovala a svoje možnosti, resp. nezbytnost plnění ve splátkách neosvědčila. Nad rámec uvedeného k tomu Ústavní soud ještě poznamenává, že má-li stěžovatelka vedlejší účastnici řízení zaplatit úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 5 000 Kč, nelze rovněž přehlížet, že takto dodatečně vzniklá povinnost je skutečně svou povahou bagatelní, na což upozorňuje i sama stěžovatelka. Ústavní soud si je vědom toho, že ve výjimečných případech může zasáhnout proti rozhodnutím obecných soudů právě i v bagatelních věcech, nicméně stěžovatelka podle Ústavního soudu - vzdor odkazované nálezové judikatuře - v ústavní stížnosti netvrdí takové okolnosti, které by aplikaci tohoto výjimečného přístupu v její věci umožňovaly. Stěžovatelka i přes výzvu soudu nedoložila potřebu rozložení jí uložené povinnosti plnit do splátek, neobstojí proto ani její blanketní odkaz na absenci poučovací povinnosti ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ze strany soudu; stěžovatelka dostatečně nespecifikuje, jak měl soud poučovací povinnost porušit.

8. Ústavní soud proto uzavírá, že napadeným rozhodnutím nebyla porušena základní práva stěžovatelky, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na odklad vykonatelnosti ústavní stížností napadeného rozhodnutí sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu