III. ÚS 3502/24

Odůvodnění

Vymezení věci a řízení před správními soudy

1. Ústavní soud se v tomto rozhodnutí zabýval tím, zda měl stěžovatel nárok na zvýšení starobního důchodu, které mu Česká správa sociálního zabezpečení zamítla.

2. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové a Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi bylo odepřeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a právo na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří podle čl. 30 odst. 1 Listiny.

3. Podstatou sporu mezi stěžovatelem a žalovanou Českou správou sociálního zabezpečení (vedlejší účastnicí) je počet roků získaných stěžovatelem v I. pracovní kategorii, jakož i otázka trvání zaměstnání v I. pracovní kategorii ke dni 31. 12. 1992 ve smyslu § 174 odst. 1 písm. d) zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení.

4. Vedlejší účastnice svým rozhodnutím ze dne 12. 12. 2017 zamítla stěžovatelovu žádost o zvýšení starobního důchodu pro nesplnění podmínek ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí námitky. Rozhodnutím ze dne 23. 4. 2018, je vedlejší účastnice podle § 88 odst. 8 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve spojení s § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu zamítla a prvostupňové rozhodnutí potvrdila.

5. Stěžovatel má od počátku za to, že veškeré podmínky splnil. Jeho tehdejším zaměstnavatelem vykázaná doba v I. pracovní kategorii v roce 1992 po dobu 274 dnů splňovala podmínku trvání zaměstnání v I. pracovní kategorii ke dni 31. 12. 1992 ve smyslu odst. 2 daného ustanovení. Vedlejší účastnice na základě nového osobního listu důchodového pojištění ze dne 8. 1. 2018 započetla stěžovateli 15 let a 86 dnů zaměstnání v I. B pracovní kategorii ve smyslu § 14 odst. 2 písm. b) až f) zákona o sociálním zabezpečení. Na základě evidenčního listu důchodového pojištění předloženého zaměstnavatelem (dále též "evidenční list") ze dne 24. 11. 1993 však dospěla k závěru, že zaměstnání stěžovatele v této kategorii netrvalo ke dni 31. 12. 1992 a podmínky vzniku nároku na starobní důchod podle § 174 odst. 2 citovaného zákona nebyly splněny. Podle evidenčního listu byl posledním dnem zaměstnání stěžovatele v preferované pracovní kategorii den 30. 9. 1992.

6. Nejprve stěžovateli vyhověl Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 3. 5. 2019, č. j. 29 Ad 13/2018-51, když rozhodl o zrušení rozhodnutí vedlejší účastnice a věc jí vrátil k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud však posléze vyhověl kasační stížnosti vedlejší účastnice a zrušil rozhodnutí krajského soudu rozsudkem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 3 Ads 195/2019-22. Správní rozhodnutí vedlejší účastnice tím znovu "obživlo". Nejvyšší správní soud vytkl krajskému soudu, že vůbec neuvedl, z jakých důvodů nepovažuje údaje v evidenčních listech předložených zaměstnavatelem stěžovatele za úplné nebo přesvědčivé a proč vůbec přistoupil k dokazování svědeckými výpověďmi.

7. Napadeným rozsudkem krajský soud žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že na návrh stěžovatele provedl svědecký výslech Františka Tobišky a Ing. Vojtěcha Morávka. Nově provedené svědecké výpovědi nebyly ohledně sporné otázky jednoznačné a nemohly nahradit z evidenčního listu patrný doklad toho, zda výkon práce stěžovatele ve výhodnější pracovní kategorii trval k 31. 12. 1992. Podle krajského soudu stěžovatel věrohodně nedoložil, že k 31. 12. 1992 vykonával práci v I. pracovní kategorii.

8. Napadeným rozsudkem Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele zamítl. Krajský soud následoval závazné právní závěry kasačního rozsudku, rovněž v souladu s § 77 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (s.ř.s.) doplnil dokazování o výpovědi svědků, které stěžovatel navrhl k výslechu. Závěr krajského soudu je důsledkem aplikace závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu na doplněný skutkový stav. Jelikož důkazy jednoznačně nezpochybnily informace plynoucí z evidenčního listu předloženého zaměstnavatelem, nemohly soudy tvrzením stěžovatele přisvědčit.

Argumentace v ústavní stížnosti

9. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že na zvýšení starobního důchodu nemá nárok. Již jednou se svou žalobou uspěl. V rámci řízení před obecnými soudy se stěžovatel snažil prokázat, že ke dni 31. 12. 1992 vykonával práci v I. pracovní kategorii. Navrhl nejméně dva svědky a to svého přímého nařízeného Ing. Vojtěcha Morávka a dále svědka Scholze. Ostatní kolegové stěžovatele zemřeli převážně na azbestózu, tedy onemocnění rozvinuté v souvislosti s vykonávanou prací. Zásahem Nejvyššího správního soudu po téměř třech letech od rozhodnutí krajského soudu došlo ke kasaci rozhodnutí, avšak již nezbyli žádní svědci, kteří mohli stěžovateli dosvědčit, že k datu 31. 12. 1994 vykonával předmětnou práci, než ti, které navrhl. Výsledek řízení před správními soudy tak stěžovatel považuje za nespravedlivý.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny přípustné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení ústavní stížnosti

11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti; naopak Nejvyšší správní soud je orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1172/19 ze dne 26. 6. 2019). Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. bod 12 nálezu sp. zn. II. ÚS 1722/20 ze dne 24. 9. 2020).

12. Podle prvního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu bylo rozhodnutí krajského soudu fakticky nepřezkoumatelné. Podle druhého (nyní napadeného) rozsudku Nejvyššího správního soudu pak skutečnosti zjištěné na základě doplněného dokazování jednoznačně nezpochybnily informace plynoucí z evidenčního listu.

13. Stěžovatel de facto namítá, že první (kasační) rozsudek Nejvyššího správního soudu, k jehož vydání došlo bezmála po třech letech od přezkoumávaného (prvního) rozsudku krajského soudu, ve spojení s výsledkem řízení před správními soudy narušil důvěru stěžovatele ve férový proces. Ústavní soud se proto zabýval soudním řízením komplexně (tj. v rámci posouzení ústavní stížnosti stěžovatele se zabýval i rozhodnutími, které předcházely nyní napadeným rozsudkům). Dospěl přitom k závěru, že první (kasační) rozsudek Nejvyššího správního soudu sice zrušil rozhodnutí krajského soudu toliko pro nepřezkoumatelnost [§ 103 odst. 1 písm. d) s.ř.s.], učinil tak nicméně na základě podrobných úvah a nešlo o právní otázku, jejíž řešení by bylo prima facie zjevné.

14. Napadená rozhodnutí však obstojí především proto, že jsou věcně správná. Článek 30 odst. 1 Listiny zakotvuje právo jednotlivce na přiměřené hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, avšak v souladu s čl. 41 odst. 1 Listiny je možné se tohoto práva domáhat pouze v mezích zákonů. Toto ustanovení tedy dává pravomoc zákonodárci stanovit konkrétní podmínky realizace sociálních práv. Je to tedy až tzv. podústavní právní úprava, která dává odpověď na otázku, čeho a za jakých podmínek se může jednotlivec na základě svého základního práva na sociální zabezpečení domáhat.

15. Podle § 38 zákona o organizaci a provádění sociálního je primárním důkazním prostředkem k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů pro výpočet důchodu zejména evidenční list důchodového pojištění. Některé doby pojištění lze před správními soudy prokázat také čestným prohlášením či výslechem nejméně dvou svědků a žadatele o důchod (nelze-li tuto dobu prokázat jinak) a při absenci shora uvedených důkazních prostředků se použijí obecná pravidla pro dokazování podle § 52 odst. 1 správního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2007, č. j. 3 Ads 89/2006-65). Dokazování bylo v nyní posuzované věci doplněno krajským soudem. Ústavnímu soudu v obecné rovině nepřísluší, aby závěry plynoucí z dokazování správního soudu jakkoliv přehodnocoval. Zásah Ústavního soudu je tak možný pouze v extrémních případech, dojde-li k ústavně relevantnímu porušení základních práv účastníka. K takovému případu v nyní posuzované věci nedošlo.

16. Správní soudy napadená rozhodnutí založily na ústavně konformním výkladu podústavního práva, zejm. § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, § 88 odst. 8 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, § 14 odst. 2 písm. b) až f) zákona o sociálním zabezpečení a § 174 odst. 1 a 2 téhož zákona, tedy na výkladu, který obstojí z hlediska obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů a v němž nelze spatřovat svévoli či jiný kvalifikovaný exces, který by zakládal porušení práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že se stěžovatelem předestřenou právní otázkou se řádně vypořádaly již správní soudy. Soudy se plně přezkoumatelným způsobem vypořádaly i s relevancí všech namítaných svědků. Skutkové závěry, které z výslechů relevantních spolupracovníků stěžovatele vyplynuly, oba soudy v napadených rozhodnutích řádně právně kvalifikovaly. K porušení ústavněprávních principů v případě stěžovatele nedošlo.

17. Protože Ústavní soud neshledal důvodnou ani ostatní argumentaci stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu