Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti Ing. Pavla Jandy, zastoupeného Mgr. Otakarem Janebou, advokátem, sídlem U Železné lávky 568/10, Praha 1 - Malá Strana, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. října 2024 č. j. 12 Co 280/2024-245 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 16. května 2024 č. j. 5 C 91/2022-219, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel (žalobce) se po vedlejším účastníkovi řízení (žalovaném) domáhal zaplacení částky celkem ve výši 38 538,53 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé na vozidle (pneumatikách a discích) stěžovatele najetím do neoznačeného výtluku na komunikaci ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 16. 5. 2024 č. j. 5 C 91/2022-219 žalobu zamítl (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady řízení (výrok II).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 8. 10. 2024 č. j. 12 Co 280/2024-245 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil nahradit vedlejšímu účastníkovi řízení náklady odvolacího řízení (výrok II). Městský soud se ztotožnil v plném rozsahu se skutkovými i právními závěry obvodního soudu. Co se týče částky 33 538,53 Kč, kterou stěžovatel požadoval za pořízení 2 ks nových disků (na levou stranu vozidla), které měly doplnit 2 ks poškozených disků na pravé straně vozidla, jejichž nahrazení bylo pokryto z havarijního pojištění, městský soud dovodil, že není dána příčinná souvislost, neboť nebyl důvod k výměně nepoškozených disků. Odpovídal-li by vedlejší účastník řízení za škodu, šlo by pouze o takovou škodu, která vznikla v příčinné souvislosti s poškozením vozidla, tedy co do částky 5 000 Kč, která představovala spoluúčast stěžovatele na plnění z havarijního pojištění. U této částky však není dána odpovědnost vedlejšího účastníka řízení, neboť stavební stav komunikace (opatřené navíc výstražnou dopravní značkou - nerovnost vozovky) zahrnující stupeň opotřebení i výtluky není závadou ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o pozemních komunikacích"). Stěžovatel nepřizpůsobil jízdu dopravnímu značení, stavu komunikace (§ 18 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích), nerespektoval dopravní předpisy a nedbal zvýšené opatrnosti a poškození disků si zavinil sám.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na soudní ochranu. Domnívá se, že obecné soudy rozhodly jinak, než by tomu bylo v případě, kdy by škoda vznikla na komunikaci ve vlastnictví soukromého subjektu. Vedlejší účastník řízení si musel být vědom kritického stavu vozovky v daném místě a měl by tedy odpovídat za vzniklou škodu. Odpovědnosti se nemůže zprostit ani umístěním jakékoliv dopravní značky. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěrem, že nepřizpůsobil rychlost jízdy daným podmínkám, přičemž popisuje její průběh. Tvrzení obecných soudů uvedená v odůvodnění rozhodnutí považuje za nepřesná a zavádějící.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
8. Ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a představuje toliko pokračující polemiku se závěry (skutkovými i právními) obecných soudů, vedenou výhradně v rovině práva podústavního. Obecné soudy dostatečně podrobně a řádně objasnily důvody, které je vedly k zamítnutí žaloby stěžovatele (srov. body 31 až 47 rozsudku obvodního soudu a body 25 až 38 rozsudku městského soudu), aniž by se přitom dopustily libovůle či jakéhokoliv jiného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Jasně, srozumitelně a podrobně odůvodnily svůj závěr o absenci odpovědnosti vedlejšího účastníku řízení za závadu ve sjízdnosti předmětné komunikace, na které došlo k poškození vozidla stěžovatele, včetně neporušení obecné prevenční povinnosti, jakož i závěr o nedostatku příčinné souvislosti mezi stěžovatelem požadovanou náhradou za výměnu dvou nepoškozených disků a nehodovým dějem.
9. Nelze také přehlédnout, že ve věci jde o částku, která je svou výší z hlediska soudní ochrany považována za tzv. bagatelní. Stěžovatelova argumentace obsažená v ústavní stížnosti se upíná toliko k závěru obecných soudů o absenci odpovědnosti vedlejšího účastníka řízení, který je vedl k zamítnutí žaloby ohledně částky 5 000 Kč, nikoliv však již k závěru o absenci příčinné souvislosti, tedy k částce 33 538,53 Kč. Byť lze obě částky považovat za bagatelní, u částky ve výši 5 000 Kč je bagatelnost zcela zjevná. V případě bagatelních částek je obvyklé, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Opodstatněnost ústavní stížnosti ve sporech o bagatelní částky proto přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální. Nic takového v případě stěžovatele Ústavní soud neshledal a stěžovatel sám neuvádí, proč věc přes "bagatelnost" částky vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2025
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu