III. ÚS 3516/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatelka byla ustanovena jako opatrovnice nezletilé poškozené v trestním řízení vedeném proti jejímu otčímovi (dále jen "obžalovaný"), a to z důvodu možné kolize zájmů mezi poškozenou a její matkou jakožto zákonnou zástupkyní. Obžalovaný byl posléze pravomocně odsouzen a nezletilé byla v adhezním řízení přiznána náhrada majetkové a nemajetkové újmy v celkové výši 227 000 Kč. Stěžovatelka následně uplatnila u soudu svůj nárok na odměnu a náhradu hotových výdajů.

3. Krajský soud napadeným usnesením přiznal stěžovatelce coby opatrovnici poškozené odměnu za tři úkony právní služby ve výši 19 855 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 900 Kč a daň z přidané hodnoty ve výši 4 358 Kč, tedy celkově 25 113 Kč; ve zbytku stěžovatelčin návrh zamítl. Krajský soud při určování výše odměny vyšel per analogiam z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), jakož i z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Za tarifní hodnotu věci určil součet tarifní hodnoty za náhradu nemajetkové újmy ve výši 50 000 Kč a tarifní hodnoty za škodu ve výši 27 000 Kč, tj. částku 77 000 Kč. Podle toho určil, že odměna za jeden úkon právní služby má činit částku 4 180 Kč. Krajský soud považoval za účelné tři úkony právní služby, z nichž jeden navýšil o 100 % a druhý o 75 % z důvodu jejich poskytnutí ve večerních hodinách během dne pracovního klidu. Jiné úkony právní služby naopak neuznal.

4. Vrchní soud napadeným usnesením zamítl stěžovatelčinu stížnost. Uvedl, že jde-li o určování výše odměny opatrovníka, je nutno rozlišovat tzv. adhezní a neadhezní úkony právní služby - adhezními úkony jsou ty, které směrovaly k uplatnění adhezního nároku, zatímco neadhezními úkony jsou ty, k nimž jsou zmocněnci či opatrovníci oprávněni bez ohledu na to, zda je ve věci vedeno adhezní řízení. U tzv. adhezních úkonů bylo nutno vycházet z § 10 odst. 5 advokátního tarifu a za tarifní hodnotu považovat přiznanou náhradu újmy (tj. 227 000 Kč), pročež odměna za jeden úkon právní služby by činila 9 220 Kč. Vrchní soud za adhezní uznal jeden úkon právní služby (přípravu a převzetí zastoupení). U tzv. neadhezních úkonů bylo podle vrchního soudu nutno vycházet z § 9 odst. 1 advokátního tarifu, pročež základní odměna za jeden takový úkon by činila 1 500 Kč. U dvou úkonů právní služby poskytnutých během dne pracovního klidu bylo nutno tuto základní částku navýšit o 75 % (tj. na 2 626 Kč) a 100 % (tj. na 3 000 Kč). Podle vrchního soudu tudíž stěžovatelce náležela pouze odměna v celkové výši 14 846 Kč. Rozhodnutí krajského soudu však již nebylo možné změnit v neprospěch stěžovatelky, pročež jej pouze potvrdil. Vrchní soud nakonec vysvětlil, které úkony právní služby nebylo možné uznat a z jakých důvodů.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka zdůrazňuje, že její ústavní stížnost směřuje pouze proti tomu, jakým způsobem soudy stanovily výši odměny za jeden úkon právní služby. Má za to, že s ohledem na judikaturu Ústavního soudu (zejm. nález ze dne 23. 7. 2025 sp. zn. I. ÚS 1392/24) jí náležela odměna za jeden úkon právní služby ve výši 11 280 Kč, skládající se z částky 9 100 Kč jako odměny za uplatnění návrhu na náhradu nemajetkové újmy a částky 2 180 Kč jako odměny za uplatnění návrhu na náhradu škody.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka nebyla povinna nechat se zastoupit advokátem podle § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jelikož je sama advokátkou [stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl.ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.)]. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní stížnost stěžovatelky směřuje výlučně proti tomu, jakým způsobem byla určena výše odměny za jeden úkon právní služby, nikoli proti rozhodnutí soudů, že stěžovatelce nenáleží odměna za některé další úkony právní služby. I pokud by Ústavní soud přistoupil na argumentaci stěžovatelky a shledal, že jí měla být přiznána odměna v plné výši, kterou požadovala, činil by rozdíl mezi požadovanou (53 580 Kč) a přiznanou (19 855 Kč) odměnou pouze částku ve výši 33 750 Kč. Podle judikatury Ústavního soudu jde však pořád o částku bagatelní (srov. např. usnesení ze dne 22. 1. 2026 sp. zn. III. ÚS 1962/25).

8. Tato skutečnost je pro posouzení ústavní stížnosti zcela zásadní. Judikatura Ústavního soudu totiž stojí na tom, že v souladu se zásadou de minimis non curat praetor není žádoucí, aby byly vrcholné soudy odváděny od plnění závažných úkolů, k jejichž řešení jsou ústavně určeny, ústavními stížnostmi s omezeným významem a dopadem do oblasti základních práv jednotlivců. Ústavní stížnosti týkající se bagatelních částek jsou proto zpravidla bez dalšího považovány za zjevně neopodstatněné, nejsou-li ve věci dány zcela mimořádné okolnosti, typicky přesah vlastních zájmů stěžovatelky.

9. V bagatelních věcech týkajících se nákladů řízení, odměny právního zástupce nebo opatrovníka apod., takovou mimořádnou okolnost bez dalšího nepředstavuje dokonce ani nedůsledná práce obecného soudu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu v jednotlivém případě (usnesení ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2670/24, bod 9). Kvalitativní rozměr pochybení soudu v bagatelní věci může být dále oslaben, pokud Ústavní soud již zodpověděl otázku ústavněprávní relevance, která původně u daného typu případů onen kvalitativní rozměr tvrzeného pochybení zakládala. Jinými slovy, pokud se Ústavní soud již jednou vyjádřil k otázce, kterou i přes její bagatelnost považoval za systémový problém vyžadující zásah Ústavního soudu, v pozdějších, typově podobných věcech již tento ústavněprávní rozměr věci nemusí být dán. V opačném případě by Ústavní soud natrvalo působil jako nejvyšší nákladový soud, který by opakovaně přezkoumával výklad podústavního práva v oblasti, v níž je značně omezeno i podávání opravných prostředků podle občanského soudního řádu a která je z hlediska ústavnosti zpravidla nepříliš významná. To však Ústavnímu soudu obecně nepřísluší a není ani v souladu se zmiňovanou zásadou de minimis non curat praetor [přiměřeně srov. nález ze dne 8. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2552/24, bod 37; usnesení ze dne 23. 4. 2025 sp. zn. I. ÚS 2670/24; usnesení ze dne 19. 10. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2528/21].

10. Bylo na stěžovatelce, aby vysvětlila a doložila, proč rozhodnutí soudů i přes svou bagatelnost vyvolávají v její právní sféře ústavněprávně relevantní újmu a přesahují její vlastní zájmy (srov. např. usnesení ze dne 15. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1250/21). K tomu však nedošlo. Stěžovatelka pouze bez podrobnější argumentace namítá, že obecné soudy se neřídily judikaturou Ústavního soudu, zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 1392/24. To však - jak bylo vysvětleno výše - bez dalšího není s to odůvodnit přesah vlastních zájmů stěžovatelky a založit ústavní přesah její ústavní stížnosti. Ústavní soud navíc podotýká, že citovaný nález se týkal jednak násobně vyšší - nebagatelní - částky, jednak jiné problematiky, než byla posuzována v napadených rozhodnutích. Stěžovatelka však ani jednu z těchto skutečností ve své ústavní stížnosti nereflektuje.

11. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu