III. ÚS 3521/24

Odůvodnění

Skutkový stav věci a průběh předchozího řízení

1. Stěžovatelka se v předchozím řízení bránila svému výmazu z rejstříku škol a školských zařízení podle 150 odst. 1 písm. f) zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání ("školský zákon"). Důvodem výmazu byla skutečnost, že stěžovatelka uvedla v žádosti o zápis školy do školského rejstříku nepravdivé údaje.

2. Průběh celého předchozího řízení není třeba popisovat. Postačí uvést, že po zamítnutí rozkladu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení o výmazu ze školského rejstříku se stěžovatelka bránila žalobou, kterou však Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozhodnutím po kasačním zásahu Nejvyššího správního soudu, vázán jeho právním názorem, zamítl. Stejným způsobem rozhodl Nejvyšší správní soud o stěžovatelkou podané kasační stížnosti.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka s těmito závěry správních soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11, čl. 26 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod ("Listina").

4. Stěžovatelka předkládá obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení, tj. v jí podané žalobě i kasační stížnosti. Opětovně rozporuje soudy zvolený způsob výkladu § 150 odst. 1 písm. f) školského zákona, konkrétně ve vztahu k neurčitému právnímu pojmu "údaj rozhodný pro povolení zápisu", jenž považuje za projev přepjatého formalismu popírajícího zásadu in dubio pro libertate. Má za to, že údajem ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení je pouze údaj, který je natolik podstatný či významný, že by bez něj nebylo možné školu do školského rejstříku zapsat jako celek. U údaje o místu poskytování vzdělávání, jenž byl pro posouzení věci zásadní, by dle jejího názoru mohl sankční následek v podobě výmazu z rejstříku nastoupit pouze v případě, že by škola neměla žádné místo pro poskytování výuky, což ovšem nebyl její případ. Stěžovatelka se rovněž dovolává systematického výkladu školského zákona, přičemž odkazuje na § 148 odst. 3 písm. c) umožňující částečné zamítnutí žádosti o zápis, a to v rozsahu nepravdivých údajů.

5. Stěžovatelka dále nesouhlasí se závěrem o korelaci přidělené vzdělávací kapacity a počtem míst uskutečňování vzdělání. Tento závěr považuje za svévolný, nemající oporu v zákoně a provedených důkazech, a nadto též za rozporný s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu (rozsudek sp. zn. 5 As 175/2023), která vazbu mezi oběma veličinami dle jejího názoru neshledává.

6. Stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelný rovněž závěr městského soudu, že údaj o místu vzdělávání je údajem rozhodným pro povolení zápisu, neboť místa poskytování vzdělávání jsou důležitá z hlediska budování dostatečně husté sítě škol uspokojující poptávku po vzdělávání. Stejnou vadou dle jejího názoru nadále trpí rovněž rozhodnutí správních orgánů. Vedlejšímu účastníkovi řízení vytýká, že zahájil řízení, aniž by ji vyzval k nápravě závadného stavu (z pohledu ministerstva), resp. aby na základě návrhu stěžovatelky přistoupil k přerušení řízení.

Splnění podmínek řízení

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení

8. Po prostudování ústavní stížnosti a připojených dokumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

9. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Těmto požadavkům správní soudy dostály. Vysvětlily, proč údaj o označení místa poskytování vzdělání představuje tzv. rozhodný údaj ve smyslu § 150 odst. 1 písm. f) školského zákona. Zohlednily, že stěžovatelka k žádosti o zápis školy do školského rejstříku doložila tři neplatné, resp. podvržené smlouvy (z celkem deseti), jimiž dokládala splnění podmínky zápisu školy do školského rejstříku podle § 147 odst. 1 písm. g) školského zákona. Jak uvedl Nejvyšší správní soud, jednalo se přitom o zákonnou náležitost žádosti o zápis školy do školského rejstříku, bez níž k zápisu nedojde (srov. rovněž kasační rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 6. 2024 č. j. 7 As 149/2023-28, bod 17), a tedy o údaj rozhodný (srov. napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 27). Za nepřiměřené či excesivní Ústavní soud nepovažuje ani související úvahy Nejvyššího správního soudu, odkazující na rozkladové rozhodnutí ministra, zdůrazňující význam povinnosti uvádět v rejstříkové žádosti správné a pravdivé údaje, a to s ohledem na výkon veřejnoprávní kontroly, ale rovněž s ohledem na určení celkové vzdělávací kapacity školy (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 149/2023-28, bod 18).

11. Ústavní soud má na rozdíl od stěžovatelky za to, že mezi místem poskytování vzdělání a vzdělávací kapacitou školy zjevně existuje souvislost, což ostatně potvrzuje rovněž komentářová literatura, dle které již obligatorní náležitost žádosti o rejstříkový zápis podle § 147 odst. 1 písm. m) školského zákona, tj. navrhovaný nejvyšší počet dětí, žáků a studentů ve škole, musí reflektovat kapacitu danou prostory využívanými k příslušným účelům, a tedy respektovat stanoviska příslušného orgánu ochrany veřejného zdraví a stavebního úřadu o nejvyšším počtu osob, které lze v uvedených prostorách vzdělávat nebo jim poskytovat školské služby (srov. Rigel, F. a kol. Školský zákon. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 658). Řečeno jinak, předložila-li stěžovatelka údaje o místech uskutečňování vzdělání v podobě, jež neodpovídá požadavkům školského zákona, úvahu správních orgánů a správních soudů, že to mělo vliv na rozhodnutí o přidělené vzdělávací kapacitě, nelze považovat za excesivní. Ústavní soud se proto ztotožňuje s hodnocením správních soudů i správních orgánů, že došlo-li k zápisu školy do rejstříku škol na základě nesprávných (nepravdivých) údajů rozhodných pro provedení zápisu, je ve veřejném zájmu tento protiprávní stav napravit, a to v plném rozsahu. Právě to se v nyní posuzovaném případě stalo. S těmito závěry není v rozporu ani stěžovatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 As 175/2023, byť z něj lze dovodit, že za určitých okolností (v daném případě souvisejících se zajištěním vzdělávání v rámci jazykových škol) zvýšení počtu míst uskutečňování vzdělání nutně nemusí vést k překročení poskytnuté vzdělávací kapacity. Tímto směrem ovšem stěžovatelka svou argumentaci nevede.

12. Odůvodnění napadených rozhodnutí, na něž postačí odkázat, považuje Ústavní soud za racionální, dostačující a přesvědčivé a nevybočující z nároků kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Námitky, které stěžovatelka předkládá i nyní v ústavní stížnosti, již správní soudy adekvátně vypořádaly, ať už ve vztahu k tvrzené nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 18-19) a rozhodnutí správních orgánů (srov. tamtéž, bod 21), porušení zásady dvojinstančnosti (tamtéž, bod 22), odkazu na § 148 odst. 3 písm. c) školského zákona (tamtéž, bod 27), požadavku výzvy k nápravě závadného stavu (tamtéž, bod 30) a přerušení řízení (tamtéž, body 31-33), či argumentu zásadou in dubio pro libertate (tamtéž, bod 35).

13. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí tak Ústavní soud shledal, že k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatelky nedošlo. Předložené námitky jsou pouze polemikou s právními závěry správních soudů, které jsou však výsledkem výkladu a aplikace podústavního práva, jimiž se Ústavní soud může zabývat pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového přitom v posuzované věci dovodit nelze. Nejvyšší správní soud z pozice sjednocovatele judikatury správních soudů použitelnou právní úpravu vyložil způsobem, proti kterému nemá Ústavní soud výhrad.

14. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodly-li správní soudy jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jejích základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá a ani zakládat nemůže důvodnost ústavní stížnosti.

Závěr

15. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji usnesením odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. ledna 2025

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu