III. ÚS 3524/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byl zkrácen na svém základním právu na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i na právu vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Písku (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu na určení, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné čtvrtiny blíže specifikovaných nemovitých věcí v katastrálním území V. (dále jen "nemovitosti"), a uložil mu zaplatit vedlejším účastnicím (jako žalovaným) na náhradě nákladů řízení částku 87 483 Kč. Stěžovatel spolu s tehdejší manželkou v roce 2003 nemovitosti darovali svým dětem - 1. vedlejší účastnici (dceři) a synovi. Syn svůj podíl v roce 2016 daroval 1. vedlejší účastnici (své sestře). Ta zkraje roku 2023 převedla nemovitosti na 2. a 3. vedlejší účastnici (své dcery). Stalo se tak poté, co jí stěžovatel doručil "odvolání daru pro nevděk" ze dne 30. 11. 2022. Okresní soud dospěl k závěru, že chování 1. vedlejší účastnice, jak bylo uvedeno v "odvolání daru pro nevděk", nepředstavuje hrubé porušení dobrých mravů, a tudíž zákonný důvod pro vrácení spoluvlastnického podílu na nemovitostech, které jí stěžovatel daroval, není dán (§ 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 509/1991 Sb.).

3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a stěžovateli uložil zaplatit vedlejším účastnicím na náhradě nákladů odvolacího řízení 29 403 Kč.

4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že stěžovatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., a proti rozhodnutí o nákladech řízení není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a uložil stěžovateli zaplatit vedlejším účastnicím na náhradě nákladů dovolacího řízení 16 864,98 Kč.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel uvádí, že rozpor s dobrými mravy v jednání 1. vedlejší účastnice vůči jeho synovi spatřoval ve vylákání polovičního podílu na nemovitostech v době, kdy měl jeho syn (bratr 1. vedlejší účastnice) potíže s drogami. Odmítá, že by došlo k promlčení, a to jednak s tvrzením, že se o okolnostech darování dozvěděl až v průběhu řízení, jednak poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1416/2013. Druhým důvodem mělo být, že 1. vedlejší účastnice nevyplatila bratrovi podíl z prodeje domu v M. Jeho koupi si pro účely bydlení a podnikání zařizoval bratr 1. vedlejší účastnice, která mu spolu s manželem měla pomoci tím, že "si hypotéku nechají napsat na sebe", a za tuto pomoc jim jmenovaný daroval polovinu nemovitostí ve V. Bratr však splátky hypotéky nehradil, 1. vedlejší účastnice proto dům prodala, výnos z tohoto prodeje si však nechala. Obecné soudy toto jednání hodnotily okrajově, bez vzájemných rodinných vazeb a souvislostí.

6. Třetí důvod měl spočívat v tom, že se 1. vedlejší účastnice ústně zavázala ke zřízení věcného břemene užívání nemovitostí, a když jí byla předložena smlouva o smlouvě budoucí, bezdůvodně její uzavření odmítla. Obecné soudy toto pominuly. Čtvrtým důvodem mělo být zřízení zástavního práva k parkovacímu místu na pozemku v P. a okolnosti užívání a převodu dalšího parkovacího místa na vedlejším pozemku. K tomu uvádí, že tyto pozemky koupil a byl jejich skutečným vlastníkem. U prvního pozemku zřídila 1. vedlejší účastnice bez jeho vědomí zástavní právo, což mělo být v rozporu se společným prohlášením ze dne 23. 7. 2021, a reagovala až poté, co na ni podal trestní oznámení. Jde-li o druhý pozemek, 1. vedlejší účastnice svým dlouhodobým a promyšleným jednáním měla docílit toho, že byl donucen jí ho přenechat s tím, že jde o dar, jak plyne z textu zmíněného společného prohlášení. Stěžovatel má za to, že 1. vedlejší účastnice s těmito pozemky podle "své libovůle" nakládat nemohla, a hrubým způsobem porušila dohody ve společném prohlášení.

7. Stěžovatel má za to, že obecné soudy neposoudily skutkový stav komplexně a nereflektovaly specifika rodinných vztahů, jinak by musely dospět k závěru "o nemorálnosti jednání hrubě porušujícího dobré mravy", resp. že správně nehodnotily provedené důkazy. Dále se odchýlily např. od právního názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013 sp. zn. 33 Cdo 1416/2013, když jednání 1. vedlejší účastnice hodnotily izolovaně a mechanicky ho rozdělily na jednotlivé dílčí skutky. Namítá, že komplexně neposoudily narušení rodinných vztahů 1. vedlejší účastnicí, které trvá dodnes, a že se nezajímaly při výslechu svědků o to, jak tyto osoby, které měly povědomost o rodinných vztazích, vnímají její jednání, a tudíž nemohly posoudit, zda jde jen o jeho subjektivní pocit.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Stěžovatel, vycházeje dílem z odlišného skutkového stavu, než k jakému dospěly obecné soudy nižších stupňů, má za to, že chování 1. vedlejší účastnice k jeho osobě či členům rodiny mělo být kvalifikováno jako hrubé porušení dobrých mravů (§ 630 občanského zákoníku). Odvolává se přitom na judikaturu Nejvyššího soudu, s níž mají být napadená soudní rozhodnutí v rozporu. Podstatou ústavní stížnosti tak je především vyjádření nesouhlasu s tím, jak obecné soudy interpretovaly a na jimi zjištěný skutkový stav aplikovaly podústavní právo. Vzhledem k tomu, že věcná správnost (zákonnost) není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu v řízení o ústavní stížnosti podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz výše), Ústavní soud by zde mohl do nezávislého soudního rozhodování zasáhnout za předpokladu, že by neslo známky libovůle či svévole, tedy pokud by obecné soudy své závěry řádně (přezkoumatelným způsobem) neodůvodnily nebo by tyto byly po věcné stránce zjevně nepřiměřené (tzv. extrémní).

11. Z napadených rozsudků je však patrno, že každým z důvodů "odvolání daru pro nevděk", které stěžovatel znovu opakuje v ústavní stížnosti, se soudy nižších stupňů zabývaly a vysvětlily, proč podmínka "hrubého porušení dobrých mravů" naplněna nebyla. Nejvyšší soud se v rámci posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. zabýval námitkou, že se odvolací soud odchýlil od (konkrétní) rozhodovací praxe dovolacího soudu, již stěžovatel rovněž opakuje v ústavní stížnosti, a vysvětlil, proč jí přisvědčit nelze.

12. Ústavní soud, a to s odkazem zejména na body 25 až 27 rozsudku krajského soudu, shrnuje, že jde-li o první důvod, stěžovatel pomíjí (jak již zmínil Nejvyšší soud), že ho obecné soudy neakceptovaly jen kvůli promlčení, ale především proto, že stejně jako u druhého důvodu žádné závadné jednání 1. vedlejší účastnice prokázáno nebylo. V souvislosti se třetím důvodem se obecné soudy vyjádřily k významu "historických (ústních) dohod v rodině", vzaly především v úvahu, že odmítnutí uzavření smlouvy o zřízení věcného břemene k užívání nemovitostí ve prospěch stěžovatele nebylo bezdůvodné, a vysvětlily, proč takové chování 1. vedlejší účastnice nedosahuje právně relevantní intenzity.

13. Ke stejnému závěru dospěly, jde-li o zřízení zástavního práva k pozemku s prvním parkovacím místem. Zde vyšly ze svých předchozích úvah a z toho, že 1. vedlejší účastnice jako jeho vlastnice k tomu byla oprávněna, nesledovala přitom cíl odporující dobrým mravům, a zatížení odstranila. Vysvětlily rovněž, proč nepovažují chování manžela 1. vedlejší účastnice, který měl - podle listiny "odvolání daru" - projevit vůči stěžovateli nevoli kvůli znečištění dalšího parkovacího místa - vozidlem stěžovatelovy partnerky, za právně významné; navíc se vyjádřily i k neshodám ohledně parkování na tomto parkovacím místě.

14. K otázce, jež by mohla mít z hlediska ústavnosti význam, tedy zda úvahy soudů nižších stupňů nejsou zjevně nepřiměřené (viz výše), se již vyjádřil Nejvyšší soud. Vytýká-li stěžovatel obecným soudům, že jednotlivá jednání 1. vedlejší účastnice posuzovaly izolovaně, resp. nikoliv komplexně (z hlediska narušení rodinných vztahů), z odůvodnění rozsudku okresního soudu je patrno, že bylo provedeno poměrně rozsáhlé dokazování. Na jeho základě si lze učinit dostatečný obraz o vzájemném chování stěžovatele a 1. vedlejší účastnice a celkové situaci v rodině. Ani v tomto kontextu Ústavní soud nemůže označit závěry obecných soudů (ohledně jednotlivých skutků či do celkového výsledku) za zjevně nepřiměřené (spíše naopak). Nezbývá než uzavřít, že obecné soudy své povinnosti plynoucí řádně odůvodnit své rozhodnutí, jež pro ně plyne z ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu, dostály.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. března 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu