III. ÚS 3564/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu

1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") rozsudkem ze dne 25. 1. 2023 č. j. 3 T 59/2022-502 uznal stěžovatele vinnými ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství. Za uvedené jednání jim uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, podmíněně odložený na zkušební dobu tří let, přiměřenou povinnost v průběhu zkušební doby uhradit podle svých sil způsobenou škodu a povinnost uhradit společně a nerozdílně příslušnému finančnímu úřadu škodu ve výši 3 577 940 Kč. Odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") usnesením ze dne 26. 6. 2023 č. j. 44 To 172/2023-581 zamítl. K dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 12. 2023 č. j. 6 Tdo 996/2023-644 zrušil usnesení odvolacího soudu a rozsudek nalézacího soudu, jakož i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a nalézacímu soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, přičemž mu uložil, jaké důkazy má provést a jakým otázkám má věnovat pozornost.

2. Napadeným rozsudkem nalézací soud uznal stěžovatele vinnými ze zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 a odst. 2 písm. c) trestního zákoníku ve spolupachatelství; za to jim uložil trest odnětí svobody v trvání dvou let, podmíněně odložený na zkušební dobu dvou let s přiměřenou povinností v průběhu zkušební doby uhradit podle svých sil způsobenou škodu; současně jim uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně škodu ve výši 3 577 940 Kč. Odvolací soud ve veřejném zasedání k odvolání stěžovatelů napadený rozsudek zrušil "toliko ve výroku o uložené přiměřené povinnosti podle svých sil uhradit způsobenou škodu a ve výroku o náhradě škody" a znovu rozhodl tak, že příslušný finanční úřad odkázal s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl dovolání stěžovatelů jako zjevně neopodstatněné.

Argumentace stěžovatelů

3. Řádně zastoupení stěžovatelé ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítají, že obecné soudy svým postupem zasáhly jejich práva zakotvená v čl. 36 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

4. Obecným soudům vytýkají, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, jakož i na extrémním nesouladu zjištěného skutkového stavu s provedeným dokazováním. Namítají, že předmětem právního posouzení byl skutek zjištěný v rozporu s jejich základními právy, jejich návrhy na doplnění dokazování byly vypořádány formalisticky, fakticky však byly důkazy opomenuty, aniž by bylo zřejmé, na základě čeho je obecné soudy považovaly za nadbytečné. Nebylo respektováno jejich právo na obhajobu, rovnost zbraní a kontradiktornost řízení, presumpce neviny a nebyla aplikována zásada in dubio pro reo. Rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná, výrok o vině je založen na extrémním rozporu mezi provedeným dokazováním a skutkovými závěry. Nejvyššímu soudu stěžovatelé vytýkají, že se dostatečně nezabýval jejich dovoláním a odmítl je na základě paušální a nemeritorní argumentace při restriktivním výkladu dovolacích důvodů. Postup obecných soudů odporuje relevantní judikatuře, porušuje princip právní jistoty a předvídatelnosti práva.

5. Na podporu svých námitek stěžovatelé citují judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 7 Tdo 1114/2015, ze dne 11. 7. 2012 č. j. 7 Tdo 1330/2011-I.-436, ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 3 Tdo 1130/2014, ze dne 11. 5. 2016 sp. zn. 3 Tdo 603/2016, ze dne 17. 2. 2010 sp. zn. 7 Tdo 39/2010, ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014, ze dne 27. 1. 2014 č. j. 11 Tdo 1494/2011-79) a Ústavního soudu (stanovisko ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 a nálezy ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 669/05, ze dne 28. 11. 2005 sp. zn. IV. ÚS 216/04, ze dne 6. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3315/13, ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 a ze dne 21. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 1038/17). 6. Podle stěžovatelů obecné soudy vycházely od počátku z jedné verze, a aniž by zohlednily jednání jejich účetní, vinu dovodily jen u nich - jednatelů společnosti.

7. Kasačním usnesením byl nalézací soud zavázán provést dodatečný výslech svědka a účetní k jejich vzájemné spolupráci, vypořádat se s případnými rozpory a znovu posoudit, bylo-li prokázáno spáchání žalovaného činu. Nalézací soud již účetní znovu nevyslechl, neboť v mezidobí zemřela, opět však uznal stěžovatele vinnými. V řízení tedy nebyl odstraněn extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a výpovědí účetní, kterou nepovažují za pravdivou s tím, že k ní obecné soudy neměly přihlédnout, zejména bylo-li prokázáno, že vůbec nereagovala na tři výzvy finančního úřadu. Proto nelze považovat za věrohodné ani její tvrzení, že stěžovatele upozorňovala na nesrovnalosti v podkladech, což konečně uvedl i Nejvyšší soud v odůvodnění prvního usnesení (bod 20). Na rozdíl od nevyslechnuté účetní výpověď svědka potvrdila tvrzení stěžovatelů, závěry obecných soudů jsou však v rozporu s tímto svědectvím, neboť nevyhodnotily výpověď účetní v kontextu výpovědi svědka. Závěry nejsou relevantní a byla pominuta zásada in dubio pro reo. Pochybení účetní bylo bagatelizováno, vady byly kladeny za vinu stěžovatelům, ačkoli identifikovali všechny platby jednoznačně a správně. Nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu (úmysl), neboť spoléhali na řádné vedení účetnictví profesionálem.

8. S ohledem na uvedené Ústavnímu soudu navrhli konstatovat porušení jejich základních práv a napadená rozhodnutí zrušit.

Vlastní posouzení ústavní stížnosti

9. Ústavní soud se seznámil s napadenými rozhodnutími a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

10. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.

11. Z kasačního usnesení Nejvyššího soudu (č. j. 6 Tdo 996/2023-644) se podává, že nalézací soud opomenul jeden z důkazů navržených stěžovateli a toto pochybení odvolací soud nenapravil. Proto Nejvyšší soud nařídil provedení opomenutého důkazu a jako účelné označil i dovyslechnutí účetní, a to jak k opomenutému výslechu svědka (její vyjádření k možné vzájemné spolupráci), tak k vysvětlení, proč nereagovala na výzvy finančního úřadu. Současně Nejvyšší soud nevyloučil provedení dalších důkazů, které se mohou následně jevit jako potřebné. Poté měl nalézací soud znovu posoudit existující rozpory, přihlédnout k ostatním důkazům, k faktické podnikatelské činnosti, jejím ekonomickým parametrům, deficitům daňových přiznání apod. Následně měl vyhodnotit spolupráci stěžovatelů s účetní, míru zavinění a trestní odpovědnosti: "takto ostatně soudy obou nižších stupňů již činily, ovšem na nedostatečném důkazním a skutkovém základě. Obecně řečeno, soud opakovaně posoudí, zda souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti" (bod 22).

12. Vzhledem k tomu, že krátce po vrácení věci nalézacímu soudu účetní zemřela, nebylo možné ji dovyslechnout. Vyslechl proto svědka a na základě všech provedených důkazů znovu rozhodl. Provedenou výpověď svědka nalézací soud posoudil jako nevěrohodnou, neboť při výslechu nebyl schopen odpovědět na některé elementární stěžejní otázky, současně však nalézací soud připustil, že účetní nemusela zpracovat všechny poskytnuté podklady. Za podstatné pro posouzení věci však považoval (ne)reakci stěžovatelů poté co byli spraveni finančním úřadem o nedostatcích daňových přiznání. Dovodil, že stěžovatelé nemohli nemít přehled o ekonomické situaci své společnosti, přesto v daňových přiznáních uvedli podstatně nižší částky a nijak nereagovali na zjištění finančního úřadu o nedoplatku na dani z příjmu právnických osob v souhrnné výši 6 935 380 Kč.

13. Rovněž odvolací soud označil komunikaci stěžovatelů a účetní za nedostatečnou. Poukázal však na neřešení situace po sdělení daňového nedoplatku finančním úřadem (možný zánik trestnosti podle § 33 trestního zákoníku), a to v době, kdy je již účetní nezastupovala. Proti výměru nepodali žádný opravný prostředek a po osmi měsících, poté co bylo zahájeno jejich trestní stíhání, stěžovatelé převedli obchodní podíly na jiné osoby, kdy posledním vlastníkem a jednatelem se stal občan cizího státu bez povolení k pobytu na území České republiky. Odvolací soud poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 5 Tdo 166/2009 a ze dne 16. 5. 2012 sp. zn. 5 Tdo 493/2012), podle které jsou to jednatelé, kdo odpovídají za vedení účetnictví a této odpovědnosti se nezbaví pověřením jiného účetního. Přihlédl k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, kterým byl jednatel vyviněn, s tím, že tento judikát na projednávanou věc nedopadá. Odvolací soud tak pouze zrušil výrok o náhradě škody a povinnosti stěžovatelů tuto přiměřeně ve zkušební době uhradit, neboť finanční úřad vydal dodatečné platební výměry, které jsou samostatným exekučním titulem.

14. Nejvyšší soud se zabýval jednotlivými dovolacími důvody, zopakoval splnění požadavků kasačního usnesení, vyloučil stěžovateli tvrzenou verzi o úmyslu účetní poškodit společnost, kterou zastupovala od roku 2005 (nesrovnalosti se začaly objevovat teprve v roce 2014) a zopakoval judikaturu k odpovědnosti jednatelů za účetnictví obchodní společnosti.

15. Obecné soudy se dostatečně zabývaly finančními toky společnosti stěžovatelů, nezvykle rozsáhlým užíváním soukromých bankovních účtů a vysokými hotovostními operacemi. Srozumitelně vysvětlily, v čem spatřují naplnění skutkové podstaty trestného činu, a to i za situace, kdy nebyly zcela objasněny některé důvody komunikace stěžovatelů s účetní.

16. Extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy by byl dán tehdy, kdy by hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry byly výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu) respektive, jestliže by skutková zjištění vůbec neměla obsahovou spojitost s důkazy, nebo jestliže by skutková zjištění nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže by skutková zjištění byla opakem toho, co je obsahem důkazů (viz například usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Taková situace však v projednávané věci nenastala.

17. Neobstojí ani tvrzení opomenutých důkazů, neboť tuto vadu nalézací soud odstranil v opakovaném řízení. Byť stěžovatelé s odůvodněním rozhodnutí nesouhlasí. Z pohledu Ústavního soudu je podstatné, aby z rozhodnutí bylo seznatelné, jak byl určitý důkaz vyhodnocen, případně proč nebyl proveden.

18. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) zajišťuje každému, že v jeho věci bude rozhodovat nestranný a nezávislý soud podle předem stanovených pravidel a účastník může využít všechny procesní nástroje, které mu zákon přiznává. Avšak toto právo ani právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy) nezaručuje (ani zaručit nemůže), že řízení bude zakončeno rozhodnutím odpovídajícím požadavkům účastníka, a že jím předložené důkazy budou vyhodnoceny tak, jak očekává. Pravidlo in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), vypovídá, že v případě, kdy není v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností (jsou-li přítomny neodstranitelné důvodné pochybnosti), musí být rozhodnuto ve prospěch obviněného (například nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2718/21). Uvedené pravidlo však lze aplikovat pouze tehdy, existují-li takové pochybnosti, z nichž objektivní pozorovatel nemůže ani jednu vyloučit - nepostačuje pochybnost vnímaná subjektivně účastníkem řízení nebo jím tvrzená alternativní verze skutkového děje, jako v projednávané věci.

19. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí dostatečně zabývaly a na základě provedených důkazů vyslovily jednoznačný závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu. Na námitky stěžovatelů reagovaly obecné soudy řádně a nikoli jen formálně, jejich postup byl v souladu s procesními předpisy a napadená rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelně odůvodněna.

20. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný; v části směřující proti dříve zrušenému výroku rozsudku nalézacího soudu o uložené přiměřené povinnosti podle svých sil uhradit způsobenou škodu není Ústavní soud podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé). Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu