III. ÚS 3580/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení s tím, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 4 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že v záhlaví uvedeným usnesením Policie České republiky, Národní centrála proti organizovanému zločinu, služba kriminální policie a vyšetřování, odbor zločineckých struktur (dále jen "policejní orgán") rozhodl o zajištění vyjmenovaných a stěžovatelem vlastněných nemovitostí jako náhradní hodnoty podle § 79g odst. 1 trestního řádu. Daná trestní věc je vedena proti stěžovateli a skupině dalších osob pro podezření ze spáchání zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 trestního zákoníku, zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 trestního zákoníku a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 trestního zákoníku. Podstata daného trestného jednání má spočívat v tom, že uvedená organizovaná skupina zneužívala systém Visapoint a mohla tak mezi lety 2015 a 2018 inkasovat nejméně 244 000 000 Kč od zájemců o získání pobytového oprávnění v České republice. Tyto prostředky následně nedanili a záměrně ukrývali.

3. Proti usnesení policejního orgánu podal stěžovatel stížnost, kterou Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným usnesením zamítl. Podle vrchního soudu není ve věci dána překážka ne bis in idem. Skupina podezřelých byla sice v nedávné době pravomocně zproštěna obžaloby ze spáchání skutku spočívajícím (stručně řečeno) v samotném provozování uvedeného systému. Současné trestní řízení se však týká daňových a podobných aspektů příjmů z tohoto systému plynoucích. Oba skutky tak mají odlišnou objektivní stránku, odlišný chráněný objekt a odlišný následek. Aktuální trestní řízení je tak vedeno zákonně. Doposud zajištěné důkazy nasvědčují tomu, že stěžovatelovy příjmy souvisejí s předmětnou trestnou činností (nedanění a skrývání prostředků).

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel namítá, že k zajištění majetku došlo v trestním řízení vedeném pro skutek, který je v podstatě totožný se skutkem, o kterém již bylo pravomocně rozhodnuto, že není trestným činem. Takové trestní řízení je nezákonné, a proto je nezákonné i zajištění nemovitostí. Stěžovatel nesouhlasí s vrchním soudem, že jde o jiný skutek, neboť již předchozí trestní řízení se zabývalo (mimo jiné) skrýváním získaných prostředků před státními orgány. Napadená rozhodnutí navíc nerespektují zprošťující rozsudek, pokud nadále označují stěžovatelovu činnost jako trestnou. Zásah do stěžovatelových práv se jeví jako ryze účelový, neboť všechny relevantní informace z daňového hlediska jsou známé od roku 2016. Jde tedy pouze o nepřípustnou reakci na zprošťující rozsudek.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud je povolán korigovat pouze excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze při zjevném porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nijak odstranit (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05).

8. Majetkové zajišťovací instituty upravené v § 79a a násl. trestního řádu považuje Ústavní soud za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 11 odst. 1 Listiny (srov. nález ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. III. ÚS 3647/14). Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak již bylo uvedeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je vyhodnotit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, a které musí - při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení - posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace. Z hlediska Ústavního soudu je důležité, zda řízení před orgány veřejné moci (zde před orgány činnými v trestním řízení) lze považovat za řádně vedené. Jinak je důležité to, zda dílčí pochybení může být napraveno v rámci soustavy opravných prostředků trestního řízení, neboť rolí Ústavního soudu není být revizním orgánem činným v trestním řízení, nota bene jeho přípravné fázi.

9. Posuzovaná věc je výjimečná tím, že k zajištění stěžovatelova majetku dochází již po delší dobu, avšak nikoliv v tomto trestním řízení, neboť zajištěn byl rovněž v předchozí (pravomocně skončené) trestní věci. Vzhledem k podstatné změně, k níž při posuzování stěžovatelova jednání došlo (viz níže), nelze celkovou dobu zajištění považovat za nepřiměřenou. Ostatně stěžovatel k tomu žádné konkrétní námitky neuvádí. Lze pouze doplnit, že zajištění nemovitostí v předchozí trestní věci klade zvýšené nároky na rychlost v tomto trestním řízení.

10. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce, že aktuálně vedené trestní řízení je nezákonné pro porušení zásady ne bis in idem. V této otázce lze odkázat na srozumitelné a logické odůvodnění vrchního soudu (viz body 9 až 12 napadeného usnesení). Neopodstatněnou je rovněž námitka, že trestní řízení mohlo být vedeno dříve, neboť orgány činné v trestním řízení měly všechny podstatné informace od roku 2016. Ačkoliv jde o otázku podústavního práva, jejíž vyřešení Ústavnímu soudu nepřísluší, postup orgánů činných v trestním řízení nepostrádá logiku, bylo-li trestní stíhání z daňové trestné činnosti zahájeno teprve poté, kdy soud v předchozím trestním řízení postavil najisto otázku legálnosti stěžovatelových příjmů.

11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu