III. ÚS 3584/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhal zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí s odůvodněním, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 1 a 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 7 odst. 1, čl. 15 a čl. 37 odst. 1 Listiny základních práv a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení § 3 odst. 1 věty druhé zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.

2. Napadené usnesení bylo vydáno v řízení o stěžovatelově kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval usnesením č. j. 2 As 176/2025-7 ze dne 7. srpna 2025 k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost ve lhůtě 15 dnů. Stěžovatel dne 22. srpna 2025 požádal o osvobození od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud následně stěžovatele vyzval přípisem č. j. 2 As 176-2025-17 ze dne 27. srpna 2025, aby ve lhůtě 7 dnů od doručení přípisu doložil své osobní a majetkové poměry. Za tím účelem mu zaslal formulář o osobních, majetkových a výdělkových poměrech (formulář). Stěžovatel na tuto výzvu nijak nereagoval, o prodloužení stanovené lhůty nepožádal. Nejvyšší správní soud proto usnesením č. j. 2 As 176/2025-31 ze dne 10. září 2025 žádost stěžovatele zamítl, neboť nevylíčil ani nedoložil své osobní a majetkové poměry, opětovně ho vyzval k zaplacení soudního poplatku, k čemuž mu stanovil novou lhůtu v délce 15 dnů od doručení usnesení. Současně jej znovu poučil o následcích nevyhovění výzvě. Usnesení bylo stěžovateli doručeno 10. září 2025, takže posledním dnem stanovené lhůty byl čtvrtek 25. září 2025.

3. Dne 10. září 2025 stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu doručil přípis, v němž uvedl, že z důvodu nemoci nemůže ve věci jednat, což ovšem v rozporu se svým příslibem nedoložil. V poslední den nové lhůty k zaplacení soudního poplatku, tedy 25. září 2025, zaslal stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu nový návrh na osvobození od soudních poplatků. K návrhu přiložil vyplněný formulář, který mu dříve zaslal Nejvyšší správní soud. Alternativně stěžovatel požádal o posečkání se zaplacením soudního poplatku.

4. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud zamítl stěžovatelovu žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku, zastavil řízení o kasační stížnosti a rozhodl o nákladech řízení.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že mu Nejvyšší správní soud stanovil příliš krátkou lhůtu pro vyplnění formuláře a nepoučil ho o možnosti požádat o prodloužení této lhůty. Navíc při stanovení lhůty nezohlednil, že některé její dny připadají na dny pracovního klidu, kdy stěžovatel z náboženských důvodů nemůže pracovat. Stěžovatel rovněž namítá, že přípis, jímž byla stěžovateli stanovena lhůta k vyplnění formuláře, vydal asistent soudce a nikoliv soudce. Vedle toho stěžovatel Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že mu byla stanovena lhůta pouze přípisem a nikoliv usnesením, a že nebyl poučen o možnosti podat proti výzvě opravný prostředek, popřípadě že takový prostředek vůbec neměl k dispozici.

6. Stěžovatelovu návrhu na zrušení usnesení č. j. 2 As 176/2025-31 prostřednictvím autoremedury Nejvyšší správní soud nevyhověl s odkazem na usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Ads 74/2013-12 ze dne 7. ledna 2014. Stěžovatel však Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že citované usnesení se týká nemožnosti autoremedury v řízení před krajským soudem a nikoliv před Nejvyšším správním soudem.

7. Tím, že Nejvyšší správní soud stěžovatele vyzval, aby soudní poplatek zaplatil do 15 dnů, znemožnil mu podle stěžovatele uspořádat sbírku na soudní poplatek.

8. Stěžovatel také namítá, že Nejvyšší správní soud nepovažoval stěžovatelovu nemoc za důvod pro prodloužení či prominutí lhůty. Stěžovatel dále Nejvyššímu správnímu soudu vytýká, že mu kvůli zdravotnímu stavu, potažmo majetkové situaci znemožnil dosáhnout meritorního rozhodnutí. Stěžovatel poukazuje na to, že objektivně splňuje podmínky pro osvobození od soudního poplatku.

9. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nerozhodl o jeho druhé žádosti o osvobození soudních poplatků z 25. září 2025 a že nepřihlédl ke změně poměrů, která u něj nastala. Alternativní návrh na posečkání s úhradou soudního poplatku učiněný v tomtéž podání Nejvyšší správní soud podle stěžovatele dezinterpretoval, neboť stěžovatel tvrdil, že je možné, že se mu podaří částku 5 000 Kč sehnat a že oslovil rovněž jiné subjekty, aby mu s úhradou pomohly, tedy žádal o posečkání z jiného důvodu než kvůli svým majetkovým poměrům. Konečně stěžovatel namítá, že Nejvyšší správní soud nerozhodl ani o jeho žádosti o částečné osvobození od soudních poplatků ze dne 29. září 2025.

10. Návrh na zrušení § 3 odst. 1 věty druhé zákona o soudních poplatcích stěžovatel odůvodňuje tak, že považuje za nežádoucí, že zákon o soudních poplatcích upravuje odlišně příslušnost soudů k rozhodování v poplatkových věcech v občanském soudním řízení a ve správním soudnictví. V důsledku odchylné úpravy není ve správním soudnictví možnost bránit se proti rozhodnutím vydaným Nejvyšším správním soudem ve věcech soudních poplatků za kasační stížnost jinak než ústavní stížností, což vede k nežádoucímu zatěžování Ústavního soudu.

11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokátem, a proto nemusí být v řízení zastoupen jiným advokátem. Ústavní stížnost je přípustná.

12. Ústavní soud posoudil stěžovatelovy námitky proti usnesení Nejvyššího správního soudu a jeho návrh na zrušení ustanovení právního předpisu. Návrh podle § 74 zákona o Ústavním soudu je návrhem akcesorickým. Sdílí proto osud ústavní stížnosti. Posuzovaná věc je ovšem specifická tím, že stěžovatel mimo jiné namítá, že ve věci vůbec neměl rozhodovat Nejvyšší správní soud, neboť koncepce věcné příslušnosti založená napadeným ustanovením zákona o soudních poplatcích je neústavní. Ústavní soud se proto výjimečně nejprve zabýval tím, zda není dán důvod předložit návrh na zrušení právního předpisu plénu Ústavního soudu podle § 78 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Obdobně Ústavní soud postupoval i v usnesení sp. zn. IV. ÚS 2927/23 ze dne 21. listopadu 2023, sp. zn. I. ÚS 1129/24 ze dne 7. května 2024 nebo sp. zn. II. ÚS 2522/25 ze dne 15. října 2025.

13. Stěžovatel navrhl zrušit § 3 odst. 1 větu druhou zákona o soudních poplatcích. Zároveň ovšem platí, že podle § 3 odst. 4 téhož zákona ve "věcech poplatků za řízení o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud". Ani případné vyhovění stěžovatelovu návrhu by tak nevedlo k dosažení situace, kterou stěžovatel považuje za ústavně konformní, neboť by zůstalo účinným ustanovení, které výslovně zakládá věcnou příslušnost Nejvyššího správního soudu a jehož zrušení stěžovatel nenavrhuje. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu. Toto rozhodnutí přísluší podle § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu senátu, neboť plénum si rozhodování v této věci nevyhradilo postupem podle § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu [srov. též čl. 1 odst. 2 písm. b) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 3. září 2025 č. Org. 39/25 o atrahování působnosti (sdělení č. 339/2025 Sb.)]. Nad rámec uvedeného Ústavní soud poznamenává, že i v občanském soudním řízení je věcně příslušný - za podmínek stanovených v § 3 odst. 3 zákona o soudních poplatcích - soud odvolací či dovolací, tedy soudy, které rozhodují o samotném opravném prostředku, jehož se poplatek týká.

14. Napadeným usnesením Nejvyšší správní soud rozhodl o zamítnutí žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku a o zastavení řízení.

15. Prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku je podle § 40 odst. 5 soudního řádu správního možné jen z vážných omluvitelných důvodů. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu závisí na posouzení konkrétních okolností. Kasační zásah Ústavního soudu přichází v takové situaci v úvahu pouze tehdy, je-li posouzení okolností zjevně svévolné. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo.

16. Nejvyšší správní soud v bodě 18 napadeného usnesení podrobně vysvětlil, proč stěžovatelovu nemoc ani jiné jím tvrzené důvody nepovažoval za rozhodné. Jeho argumentace z ústavního hlediska obstojí.

17. Pro přezkum rozhodnutí o zastavení řízení je rozhodných několik okolností, které Ústavní soud postupně rozebere. Předně stěžovatel nezaplatil soudní poplatek, ač je toto řízení zatíženo soudním poplatkem a stěžovatel byl k jeho zaplacení vyzván. Nic z uvedeného ostatně stěžovatel nezpochybňuje.

18. Stěžovatelova námitka, že lhůta k zaplacení soudního poplatku nebyla dostatečná, není důvodná. Soudní poplatek je splatný již při podání kasační stížnosti. Stěžovatel podal kasační stížnost 5. srpna 2025 a lhůta k zaplacení soudního poplatku určená usnesením č. j. 2 As 176/2025-31 skončila 25. září 2025. Tato doba je více než dostatečná k tomu, aby stěžovatel soudní poplatek zaplatil. Chtěl-li uspořádat veřejnou sbírku, mohl s tím začít bezprostředně po vydání rozhodnutí krajského soudu či dokonce před zahájením celé litigace.

19. K zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku zásadně nemůže dojít, dokud není rozhodnuto o žádosti o osvobození soudního poplatku. O první stěžovatelově žádosti Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením č. j. 2 As 176/2025-31. Druhou žádost podal stěžovatel 25. září 2025 (tedy v poslední den lhůty k zaplacení soudního poplatku) a následně podal ještě 29. září 2025 žádost (doplnil výslovně i) o částečné osvobození od soudního poplatku.

20. O stěžovatelově žádosti z 25. září 2025 (která v sobě z povahy samé již implicitně obsahovala i žádost alespoň o částečné osvobození od soudních poplatků, kterou pak stěžovatel podáním z 29. září 2025 jen výslovně doplnil) Nejvyšší správní soud nerozhodl s odkazem na judikaturu citovanou v bodě 12 napadeného usnesení. Výklad soudního řádu správního, podle něhož soud o opakované žádosti o osvobození od soudních poplatků rozhoduje jen, došlo-li ke změně poměrů žadatele, z ústavního hlediska obstojí. Posouzení, zda došlo ke změně poměrů je primárně věcí posouzení konkrétních skutkových okolností. Důvody uvedené v bodě 13 napadeného usnesení z ústavního hlediska obstojí. Ač stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil, že u něj v době mezi žádostmi o osvobození od soudních poplatků došlo ke změně okolností, Ústavní soud mu nemůže přisvědčit. Za relevantní změnu okolností je třeba považovat takovou změnu, která se týká důvodů rozhodných pro rozhodnutí o osvobození od soudních poplatků, primárně tedy majetkových poměrů. Pokud poměry, které panovaly v době rozhodování o první žádosti, nebyly změněny a na základě první žádosti Nejvyšší správní soud neshledal důvod k žádnému, tedy ani k částečnému osvobození, nebylo třeba rozhodovat nejen o žádosti o plné, ale ani (v ní implicitně vždy obsažené) žádosti o částečné osvobození.

21. Stěžovatel se pokusil dosáhnout zrušení usnesení č. j. 2 As 176/2025-31 "autoremedurou". Argumentace Nejvyššího soudu v bodě 17 napadeného usnesení prezentuje interpretaci procesních předpisů, která z ústavního hlediska obstojí. Rozhodnutí citované Nejvyšším správním soudem se sice týkalo návrhu na zrušení usnesení krajského soudu, avšak je v něm výslovně uvedeno, že jeho důvody se vztahují i na řízení před Nejvyšším správním soudem a jeho argumentace opírající se mimo jiné o chybějící suspenzivní účinek opravného prostředku ve správním soudnictví na rozdíl od soudnictví civilního je přiléhavá i pro posuzovanou věc. Je dobré připomenout, že autoremedura není zvláštním opravným prostředkem, nýbrž je jen způsobem vyřízení opravného prostředku. Neexistuje-li takový opravný prostředek, nemůže mu být nikdy vyhověno, tedy ani o něm rozhodnuto autoremedurou.

22. Soud může výjimečně nezastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích je-li nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by mohla poplatníku vzniknout újma a poplatník ve lhůtě k zaplacení soudního poplatku sdělí okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují a doloží, že bez své viny dosud nemohl poplatek zaplatit. I toto rozhodnutí závisí na posouzení konkrétních okolností, a proto i zde kasační zásah Ústavního soudu přichází v úvahu pouze tehdy, je-li posouzení okolností zjevně svévolné. Tak tomu ovšem v posuzované věci nebylo. Důvody uvedené v bodech 20 a 21 napadeného usnesení z ústavního hlediska obstojí. 23. Stěžovateli nelze přisvědčit, že by Nejvyšší správní soud dezinterpretoval jeho žádost. Stěžovatel v ústavní stížnosti citoval ze svého podání, v němž uváděl, že by mohl být schopen v horizontu měsíce na soudní poplatek našetřit, případně by mu s tím mohly pomoci jiné osoby. Jak ovšem Nejvyšší správní soud vysvětlil v bodě 21 napadeného usnesení, tyto argumenty neodpovídají důvodům, pro něž lze § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích použít.

24. Ani stěžovatelově výhradě, že napoprvé mu Nejvyšší správní soud poskytl příliš krátkou lhůtu pro vyplnění formuláře, nelze přisvědčit. Nejvyšší správní soud vysvětlil, proč považoval lhůtu za dostatečnou v bodu 14 napadeného usnesení. Toto vysvětlení v ústavní rovině obstojí. Stěžovatel ostatně mohl požádat o prodloužení lhůty. Nebylo přitom povinností soudu o tom stěžovatele výslovně poučovat.

25. Přípis č. j. 2 As 176-2025-17 mohl vydat asistent soudce, neboť podle § 14 odst. 5 soudního řádu správního ve znění účinném do 31. prosince 2025 platilo, že asistent soudce činí jednotlivé úkony soudního řízení správního z pověření soudce Nejvyššího správního soudu. To, že stěžovatel neměl k dispozici zvláštní opravný prostředek proti této výzvě, z ústavního hlediska obstojí. Ústavní pořádek až na výjimky spojené s trestním řízením nezaručuje právo na opravný prostředek. Samotná výzva přitom navíc nemohla představovat zásah do stěžovatelových práv.

26. Stěžovatel nezpochybnil, že ve lhůtě určené výzvou č. j. 2 As 176-2025-17 nijak nereagoval a soudu nic nezaslal. Nevyhovění první stěžovatelově žádosti o osvobození soudních poplatků proto z ústavního hlediska obstojí, čímž definitivně obstojí i to, že o opakované žádosti z 25. září 2025 Nejvyšší správní soud nerozhodoval.

27. Zastavení řízení o kasační stížnosti je potom logickým následkem toho, že stěžovatel neuhradil soudní poplatek, neuspěl s žádostí o osvobození od soudních poplatků ani s žádostmi o prodloužení lhůty a o postup podle § 9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích.

28. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost i návrh s ní spojený jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. ledna 2026

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, přičemž tvrdí, že jím byly porušeny čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. V podání doručeném Ústavnímu soudu dne 16. 12. 2025 stěžovatel vznesl námitku podjatosti vůči soudkyni Veronice Křesťanové, neboť se domnívá, že v daném případě existují okolnosti, které by mohly vzbudit pochybnosti o nestrannosti této soudkyně. Důvod podjatosti spatřuje v tom, že soudkyně Veronika Křesťanová v usnesení ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 3252/25 pod bodem č. 5 o stěžovateli uvedla: ,,Vzhledem k tomu, že stěžovatel notoricky podává vadné návrhy a vady k výzvě soudu neodstraňuje, Ústavní soud s čekáním na odstranění vad více nečekal a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu..." Podle stěžovatele není vhodné a slušné, aby o něm soudní moc v řízení před Ústavním soudem tvrdila, že něco "notoricky" koná, navíc jde o tvrzení nepravdivé. Stěžovatel zastává názor, že pokud soudce užívá o jeho osobě výraz "notorický", který je podle relevantních pramenů užíván v negativním smyslu, a to dokonce v rozhodnutí Ústavního soudu, má tendenci pomocí soudního rozhodnutí jiného poškodit. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by podával vadné návrhy a neodstraňoval vady k výzvě Ústavního soudu. Ve vyjadřování soudkyně spatřuje stěžovatel porušení povinnosti zachovávat náležitou úctu k účastníkům soudního řízení ve smyslu analogie s § 80 odst. 6 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů, ve znění pozdějších předpisů. Zvláštní vztah soudkyně zpravodajky dovozuje stěžovatel i z toho, že ve věci sp. zn. III. ÚS 2787/25 "si doslova počíhala na to, že stěžovatel nedoplnil ústavní stížnost ke dni 25. listopadu 2025 a hned 26. listopadu 2025 odmítla ústavní stížnost stěžovatele".

3. Soudkyně Veronika Křesťanová v souladu s § 38 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), předložila dne 16. 12. 2025 druhému senátu k posouzení, zda lze mít ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pochybnosti o její podjatosti a zda je vyloučena z projednávání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3584/25. K výše uvedenému podání soudkyně uvedla, že důvod podjatosti spatřuje stěžovatel v obsahu (odůvodnění) usnesení ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 3252/25. K předmětné věci, stěžovateli, účastníkům ani vedlejším účastníkům řízení nemá žádný vztah, stěžovatele zná jen z úřední činnosti. V téže věci nebyla činná při výkonu jiné funkce ani povolání, než je funkce soudkyně Ústavního soudu. Má proto zato, že zde nejsou dány důvody ve smyslu § 36 zákona o Ústavním soudu, pro které by měla být vyloučena z projednání a rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3584/25.

4. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v tomto ustanovení pak představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (čl. 38 odst. 1 Listiny).

5. Nezávislý a nestranný soudce je klíčovou součástí práva na soudní ochranu, které je zakotveno v čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního vztahu soudce k účastníkům řízení či k věci, tak i z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá dostatečné záruky vylučující legitimní pochybnosti o jeho nepodjatosti [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 40/06 (6/2009 Sb., N 171/51 SbNU 93); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].

6. V § 63 zákona o Ústavním soudu se uvádí, že nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro řízení před Ústavním soudem přiměřeně ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a předpisy vydané k jeho provedení.

7. Podle § 14 odst. 4 o. s. ř. důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

8. Z výše uvedeného je zřejmé, že stěžovatel ve svém návrhu neuvádí žádné skutečnosti, které by mohly vést k úsudku, že soudkyně Veronika Křesťanová je pro poměr k věci nebo k účastníkům řízení podjatá. Stěžovatel totiž opírá svůj procesní úkon, jímž odmítá soudkyni Veroniku Křesťanovou toliko o obsah jejích předchozích rozhodnutí, přičemž podle § 14 odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu platí, že důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Navíc, jde-li o slovo "notoricky", bylo zjevně použito ve smyslu "opakovaně", což nelze chápat bez dalšího jako poškozující stěžovatele.

9. Druhý senát Ústavního soudu vzal v úvahu námitky stěžovatele, obsah spisu, jakož i vyjádření soudkyně Veroniky Křesťanové a dospěl k závěru, že za daného skutkového a právního stavu nemohou vzniknout žádné pochybnosti o její nepodjatosti.

10. Protože v daném případě neexistuje důvod podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu k vyloučení soudkyně Veroniky Křesťanové projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3584/25, rozhodl druhý senát Ústavního soudu, určený podle § 9 odst. 1 Rozvrhu práce Ústavního soudu na období od 1. 1. 2025 (č. Org. 1/25) o návrhu na vyloučení soudkyně třetího senátu Veroniky Křesťanové tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení (§ 36 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. ledna 2026

Jiří Přibáň v. r. předseda senátu