Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce zpravodaje Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Jelínkové, zastoupené Mgr. Janem Šafránkem, advokátem, sídlem Slezská 1357/1, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. května 2023 č. j. 12 Co 290/2022-152 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2023 č. j. 22 Cdo 3237/2023-171, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a MUDr. Petra Kozlíka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Ústavnímu soudu byl dne 6. 2. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech bylo o žalobě vedlejšího účastníka rozhodnuto tak, že závazek vůči Ing. Marcelu Flemrovi, vzniklý za trvání manželství žalobce a žalované (stěžovatelky) na základě blíže určených smluv o půjčce se přikazuje spolu s příslušenstvím tvořeným zákonným úrokem z prodlení ve výši 642 21 Kč a náklady řízení přiznanými rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 34 C 223/2017-232 ve výši 493 397,10 Kč a rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 36 Co 94/2021-296 ve výši 47 976,50 Kč, žalobci (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 900 000 Kč (výrok II.). V rozsahu, ve kterém se žalobce domáhal, aby soud uložil stěžovatelce zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 592 047,30 Kč, byla žaloba zamítnuta, (výrok III.) a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. K podanému odvolání Krajský soud v Ústí nad Labem změnil rozsudek prvostupňového soudu v tom smyslu, že zaniklé společné jmění manželů se ve vztahu k závazkům vůči Ing. Marcelu Flemrovi v celkové výši 1 800 000 Kč s příslušenstvím vypořádává tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobci na vyrovnání podílu částku 1 492 047,30 Kč (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěru odvolacího soudu, který v souvislosti s příslušenstvím pohledávky uzavřel, že tento sleduje osud jistiny. S ohledem na předchozí soudní řízení považuje stěžovatelka takový právní závěr za formalistický a zcela odhlížející od konkrétních okolností případu. Stěžovatelka namítá, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že v řízení, v němž bylo rozhodováno o promlčení jistiny, se postavila na stranu věřitele, neboť námitku promlčení vznesenou jejím bývalým manželem považovala za nemorální. Příslušenství dluhu vzniklo výlučně jednáním manžela za zcela zjevného a výslovného nesouhlasu stěžovatelky, která se snažila vzniku příslušenství zabránit. Přitom však na rozdíl od vedlejšího účastníka neměla možnost dluh uhradit. K napadenému usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka namítla, že tento nesprávně posoudil otázku přípustnosti dovolání. Nesouhlasí se závěrem dovolacího soudu, že by se v dovolání domáhala toho, aby jí formulovaná právní otázka byla posouzena odlišně od rozhodnutí odvolacího soudu. Takové tvrzení z dovolání stěžovatelky podle jejího názoru neplyne. Pokud Nejvyšší soud stěžovatelce vytýká, že neuvedla žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jehož závěrů se měl odvolací soud odchýlit, neexistuje žádný právní předpis, který by stěžovatelce tuto povinnost ukládal.
III. Po prostudování ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Při posuzování ústavní stížnosti jde mimo jiné o to, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu, které má částečně povahu kvazimeritorního posouzení, ale i soudy nižších stupňů v řízení před nimi, nedopustily pochybení, s nímž by bylo možné spojovat tvrzené porušení základních práv stěžovatelky. K tomu je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu se k otázce vypořádání příslušenství závazku spadajícího do společného jmění manželů uvádí, že se dovolatelka domáhá odlišného posouzení věci, než jak ji vyřešil odvolací soud. S touto interpretací svého podání stěžovatelka nesouhlasí. Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu v Lounech předmětné dovolání. Z něj pak zjistil, že stěžovatelka v souvislosti s posuzováním přípustnosti dovolání konstatuje, že je jí známa ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu týkající se příslušenství zaplaceného závazku při vypořádání společného jmění manželů, přičemž tuto judikaturu nijak nespecifikuje a dále polemizuje s právním názorem odvolacího soudu. Za tohoto stavu věci nelze Nejvyššímu soudu jeho postup při posuzování přípustnosti dovolání vytknout. Nejvyšší soud se zabýval dále otázkou disparity vypořádacích podílů, přičemž shodně s odvolacím soudem ústavně konformním způsobem vyložil důvody, pro které je třeba k aplikaci tohoto institutu přistupovat zdrženlivě. Dovolává-li se stěžovatelka své podpory věřitele v řízení před obecnými soudy, nelze přehlížet, že sporný závazek spadal do společného jmění manželů, kdy tito sdílejí nejen společná aktiva, ale též pasiva. Na tomto principu přitom ničeho nemění neshoda manželů na povaze sporovaného závazku. Rozdílnost názorů obou manželů na poskytnutou půjčku nenašla svůj odraz v konkrétním postupu stěžovatelky, která nepodnikla žádné kroky směřující alespoň k částečné úhradě dluhu (např. z bankovního úvěru). Z výše vyložených důvodů považuje Ústavní soud napadená usnesení obecných soudů za ústavně konformní. Ústavní soud proto předmětnou ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. května 2024
Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu