III. ÚS 3591/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu

1. Stěžovatel byl dne 25. 7. 2024 obžalován pro spáchání zločinu pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1 trestního zákoníku, přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1, odst. 2 písm. a) a c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2021, přečinu svádění k pohlavnímu styku podle § 202 odst. 1 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2021 a přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b) a c) a odst. 3 písm. b) trestního zákoníku.

2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 21. 11. 2024 č. j. 2 T 134/2023-1285 (dále jen "Usnesení 1") nevyloučil předsedkyni senátu z projednávání úkonů trestního řízení. Následnou stížnost stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 6. 1. 2025 č. j. 7 To 363/2024-1328 (dále jen "Usnesení 2") zamítl.

3. Městský soud usnesením ze dne 15. 1. 2025 č. j. 2 T 134/2023-1370 (dále jen "Usnesení 3") vzal stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, nepřijal jeho písemný slib a přijetí peněžní záruky označil za nepřípustné. Krajský soud ke stížnosti stěžovatele v usnesení ze dne 28. 1. 2025 č. j. 4 To 15/2025-1432 (dále jen "Usnesení 4") existenci vazebních důvodů konstatoval. Usnesení 3 však zrušil a vazbu nahradil dohledem probačního úředníka.

4. Usnesením ze dne 17. 10. 2025 č. j. 2 T 134/2023-1965 (dále jen "Usnesení 5") vzal městský soud stěžovatele do vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Krajský soud stížnosti stěžovatele nevyhověl a zamítl ji usnesením ze dne 13. 11. 2025 č. j. 7 To 291/2025-2183 (dále jen "Usnesení 6").

5. O žádosti na propuštění z vazby městský soud rozhodl usnesením ze dne 11. 12. 2025 č. j. 2 T 134/2023-2357 (dále jen "Usnesení 7") tak, že (I) žádost stěžovatele zamítl, (II) nepřijal jeho nabídku písemného slibu a ani (III) nepřijal nabídku peněžité záruky. Stěžovatelovu stížnost krajský soud zamítl usnesením ze dne 8. 1. 2026 č. j. 7 To 341/2025-2599 (dále jen "Usnesení 8").

6. Dne 3. 11. 2025 narušoval stěžovatel hlavní líčení, nerespektoval výzvy předsedkyně senátu, která jej vykázala z jednací síně. Při tomto zákroku stěžovatel nerespektoval ani pokyny justiční stráže a nespolupracoval s ní. Vězeňská služba České republiky, Vazební věznice a ústav pro výkon zabezpečovací detence Brno (dále jen "vězeňská služba") uvedené jednání vyhodnotila jako kázeňský přestupek podle § 21 odst. 1 zákona č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 293/1993 Sb."), za který stěžovateli, rozhodnutím ze dne 6. 11. 2025 č. j. VS-224889-3/ČJ-2025-803030-kázeň, uložila důtku [§ 22 odst. 2 písm. a) zákona č. 293/1993 Sb.]. Následná stížnost byla uznána jako důvodná (rozhodnutí ze dne 11. 11. 2022 č. j. VS-224889-5/ČJ-2025-803030-kázeň) a věc byla vrácena k novému řízení. Usnesením vězeňské služby ze dne 21. 11. 2025 č. j. VS-224889-8/ČJ-2025-803030-kázeň, bylo po přezkoumání věci znovu rozhodnuto o udělení důtky a to nepodmíněně. Následná stížnost stěžovatele byla rozhodnutím ze dne 25. 11. 2025 č. j. VS-224889-9/ČJ-2025-803030-kázeň (dále jen "napadené rozhodnutí") zamítnuta jako neopodstatněná s tím, že uložený kázeňský trest je nejmírnější a jeví se jako zcela úměrný.

Argumentace stěžovatele, vyjádření účastníků řízení a replika

7. Stěžovatel se na Ústavní soud obrátil nejprve včasným, avšak vadným podáním. Po odstranění vad podal prostřednictvím právního zástupce ústavní stížnost, splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V napadených rozhodnutích stěžovatel spatřuje porušení svých základních práv, zakotvených v čl. 36, čl. 37 odst. 2 a odst. 3, čl. 38 odst. 2 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 8. Předně stěžovatel uvedl, že o vydání Usnesení 2 se dozvěděl teprve ze spisu u hlavního líčení dne 2. 10. 2025 s tím, že teprve poté bylo rozhodnutí doručeno i jeho obhájci.

9. Podle stěžovatele neexistují důvody pro vedení trestního řízení a nyní napadená usnesení jsou trestem za uplatňování jeho procesních práv. Tvrdí, že dosud nebyl proveden procesně použitelný výslech údajné poškozené (kvůli zmocněnkyni), jím předložené důkazy městský soud trvale ignoruje a za účelem ztížení jeho obhajoby na něj uvalil vazbu.

10. Stěžovatel uvedl, že z uvedených důvodů namítl již u prvního hlavního líčení podjatost předsedkyně senátu, která však vyloučena nebyla (Usnesení 1). Vzhledem k tomu, že nebyl informován o rozhodnutí krajského soudu (Usnesení 2), byl přesvědčen, že hlavní líčení nařízené na 13. 1. 2025 se neuskuteční. Poté, co se následně dne 15. 1. 2025 dostavil k hlavnímu líčení, vzal jej městský soud do vazby (Usnesení 3), podle stěžovatele však k tomu nebyl důvod. Následně byl sice z vazby propuštěn (Usnesení 4), po dobu výkonu vazby však byl nucen léčit se (diagnóza A515), "což bylo nejen velmi bolestivé, ale neobešlo se bez projevů vedlejších nežádoucích účinků" (bod 13). Stěžovatel dále tvrdí, že za snahu objasnit okolnosti (důvody) této léčby jej městský soud dne 17. 10. 2025 potrestal vzetím do vazby (Usnesení 5). Okolnosti, za nichž byl zadržen, stěžovatel popírá (neotevíral policii a skrýval se před ní), a proto považuje následné vzetí do vazby za nedůvodné. Namítá, že kvůli vzetí do vazby se nemohl nechat vyšetřit lékařem - specialistou a stanoviska lékařů, z nichž vychází městský soud, jsou nekvalifikovaná respektive podvodná. Dále stěžovatel tvrdí, že jím užívaná medikace vylučuje jeho způsobilost řádně se obhajovat, neboť k tomu nedostal výslovný souhlas lékaře. Stěžovatel rovněž namítá, že městský soud bezdůvodně mění složení senátu - u vazebního zasedání dne 17. 10. 2025 nebyl přísedící, a proto je vzetí do vazby protiústavní. Stejně tak je vadné i rozhodnutí krajského soudu (Usnesení 6), který jeho stížnosti nevyhověl.

11. K napadenému rozhodnutí stěžovatel uvedl, že dne 3. 11. 2025 byl eskortován k soudu, předsedkyně senátu jej však bezdůvodně vykázala z hlavního líčení a eskorta jej bezdůvodně ztloukla. Aby se příslušníci eskorty vyhnuli postihu, obvinili jej z kázeňského přestupku, za který mu byla udělena důtka.

12. S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

13. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost účastníkům řízení k vyjádření.

14. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadených usnesení.

15. Městský soud uvedl, že aktuálně stěžovatel podal stížnost pro porušení zákona a třetí návrh na delegaci věci. Hlavní líčení je nařízeno na 3. - 6. února 2026, stěžovatel vypověděl plnou moc zvolenému obhájci (jde asi o šestnáctého obhájce), takže předmětem řízení bude především otázka nutné obhajoby. Současně městský soud uvedl, že Usnesení 2 bylo tehdejšímu obhájci stěžovatele doručeno krátkou cestou dne 13. 1. 2025 u hlavního líčení, které bylo následně odročeno pro nepřítomnost stěžovatele.

16. Vězeňská služba ve svém vyjádření předně poukázala na skutečnost, že stěžovatel brojí proti postupu věznice, která však nemá právní subjektivitu, tou disponuje vězeňská služba; vazební věznice je pouze její organizační složkou. K napadenému rozhodnutí účastník uvedl, že řízení o kázeňském přestupku proběhlo v souladu s příslušnou právní úpravou, a proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.

17. V obsáhlé replice stěžovatel předně poukázal na nová rozhodnutí o vazbě (Usnesení 7 a 8) a ústavní stížnost rozšířil i proti těmto usnesením.

18. Stěžovatel popsal další okolnosti, z nichž dovozuje protiprávnost vzetí do vazby, navrhl provedení důkazů a výslech lékařky. Uvedl, že z hlavního líčení se řádně omluvil, nebyl žádný důvod vydat příkaz k zatčení a následně jej vzít do vazby. Usnesení 6 vychází z nepravdivého tvrzení o neúčasti na schůzkách s probačním úředníkem, což je v rozporu s tím, že se řádně dostavoval. Dále namítá, že (opakovaná) volba obhájce je jeho základním právem zejména za situace, kdy obhájce prokazatelně jednal v rozporu s jeho zájmy. Rozporuje též tvrzení předsedkyně senátu stran doručení Usnesení 2 s tím, že přítomný advokát se neoprávněně a proti vůli stěžovatele vydával za jeho obhájce, ačkoli jím nebyl a nebyl ani oprávněn přebírat jakékoli písemnosti. Stěžovatel upozorňuje na dosud neskončené řízení o jeho posledním návrhu na delegaci věci, což rovněž činí postup obecných soudů (rozhodování o vazbě) protiprávním.

19. Stěžovatel naznačuje protiústavnost i prvního vzetí do vazby (Usnesení 3), dále brojí proti postupu městského soudu ve věci samé a tvrdí, že předsedkyně senátu manipuluje spisem, což má prokázat i nesprávné jméno substituce zmocněnkyně poškozené, která dokonce měla navrhnout jeho vazbu (č. l. 1390). Poukazuje na nesprávnost plné moci poškozené a namítá vadné zastupování stěžovatele jak ustanovenými, tak i zvolenými obhájci a také jejich substituenty.

20. Stěžovatel nesouhlasí s tvrzením, že věznice nemá právní subjektivitu, neboť má vlastní IČO. Pro vydání napadeného rozhodnutí nebyl kázeňský přestupek dostatečně prověřen, důtka nebyla vyslovena ústně, ale byla udělena písemně, což stěžovatele poškozuje. Dále tvrdí, že členové eskorty postupovali bezdůvodně agresivně a s tichým souhlasem předsedkyně senátu; následně vypovídali nepravdivě. Podle stěžovatele vyřízení jeho stížnosti vězeňskou službou ze dne 3. 12. 2025 a úřední záznam ze dne 9. 12. 2025 (č. j. GI-4711-5/ČJ-2025-842070-K) prokazuje, že kázeň porušili právě příslušníci eskorty.

Vlastní posouzení ústavní stížnosti

21. K ústavní stížnosti a jejím doplněním stěžovatel přiložil, mimo napadená usnesení obecných soudů, téměř kompletní spis městského soudu v elektronické podobě. Ústavní soud si nadto vyžádal spis vězeňské služby a protokol z vazebního zasedání ze dne 17. 10. 2025. Poté, co se Ústavní soud s uvedenými písemnostmi seznámil, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná a nepřípustná, a zčásti zjevně neopodstatněná.

22. Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá ve zkoumání a posouzení splnění podmínek pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky svévole či dokonce libovůle.

III. a) Vyloučení předsedkyně senátu městského soudu (Usnesení 1 a 2)

23. Jde-li o námitky stěžovatele proti o nevyloučení předsedkyně senátu městského soudu z projednávání věci (Usnesení 1), je z vyjádření městského soudu i z protokolu z hlavního líčení ze dne 13. 1. 2025 (č. l. 1347 verte) patrné, že usnesení krajského soudu, jímž byla stížnost zamítnuta podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, bylo předáno zástupci stěžovatele při tomto hlavním líčení. Namítá-li stěžovatel, že přítomný advokát jej nezastupoval a neměl oprávnění přebírat za něj jakékoli písemnosti, ze spisu se podává, že uvedený advokát stěžovatele zastupoval v substituci (č. l. 1229) ustanoveného obhájce (č. l. 1184) nejen při hlavním líčení dne 13. 1. 2025, ale rovněž u vazebního zasedání dne 15. 1. 2025 (č. l. 1367), kde stěžovatel nic nenamítal proti jeho přítomnosti a jeho obhajobě. Opakované doručování není způsobilé znovu založit běh lhůty, která již marně uplynula. Podal-li stěžovatel ústavní stížnost proti Usnesením 1 a 2 teprve dne 30. 11. 2025, učinil tak po uplynutí lhůty stanovené v § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, která skončila v pondělí 17. 5. 2025. V této části je na místě ústavní stížnost odmítnout jako podanou po lhůtě podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. I bez ohledu na datum doručení by byl, v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23, důvod tuto část ústavní stížnosti odmítnout jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

III. b) Rozhodnutí o vazbě (Usnesení 3 - 8)

24. Ústavní soud má za to, že obdobný osud by se týkal i Usnesení 3 o prvním vzetí do vazby a následného Usnesení 4, jímž byla vazba stěžovatele. Stěžovatel byl ihned (dne 28. 1. 2025 ve 12:30 hod - č. l. 1437) z vazby propuštěn a vazba byla nahrazena dohledem probačního úředníka. Uvedená usnesení sice stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nenapadl, avšak věnuje jim v ní značný prostor a tvrdí jejich neústavnost.

25. K Usnesení 5 se Ústavní soud se seznámil s protokolem z vazebního zasedání ze dne 17. 10. 2025 (ten ve stěžovatelem zaslané elektronické podobě spisu nebyl a Ústavní soud si jej proto vyžádal) a obsahem rozhodnutí o vzetí do vazby. Proti průběhu vazebního zasedání přítomný obhájce neměl žádné námitky, stěžovatel pak ani nechtěl, aby se k věci vyjadřoval a učinil tak sám (str. 2). Městský soud v bodech 9-11 Usnesení 5 srozumitelně vysvětlil důvody, které jej ke zvolenému postupu vedly - stěžovatel se bez řádné omluvy (opakovaně) nedostavil k hlavnímu líčení (to bylo důvodem již původního rozhodnutí o vzetí do vazby Usnesením 2) a nedodržoval ani dohled probačního úředníka, kterým krajský soud nahradil původní vazbu. Ze zpráv založených ve spisu je patrné, že stěžovatel se ke konzultacím s probačním úředníkem opakovaně nedostavil vůbec, často také se zpožděním, což kolidovalo s termíny dalších osob (viz například č. l. 1600, 1624, 1656, 1674 aj). Městský soud se zabýval také procesními námitkami stěžovatele k vazebnímu zasedání (složení senátu, předvolávání obhájce a obžalovaného, rozsah provádění dokazování) i k (dodatečné) možnosti zajistit si jiného obhájce (bod 12) a i s nimi se řádně vypořádal.

26. Krajský soud v Usnesení 6 zrekapituloval (str. 1-4) stížnostní námitky stěžovatele (podmínky dohledu řádně plnil, pro soud byl kontaktní, nebyl důvod k jeho zadržení, které neproběhlo tak, jak jej popsala policie, naopak zasáhlo jeho léčebný režim, soud nezasedal v senátu, nebyly splněny zákonné podmínky pro vazební zasedání ani pro uvalení vazby a zdravotní nezpůsobilost k účasti na hlavním líčení, nesprávnost postupu městského soudu ve věci samé a protiprávní jednání zmocněnkyň poškozené). Krajský soud připomněl, že před prvním vzetím stěžovatele do vazby bylo šestkrát nařízeno hlavní líčení, z čehož pětkrát bylo jeho konání zmařeno jednáním stěžovatele, který opakovaně vyvolával průtahy v řízení obstrukčním chováním (výměny obhájců, námitky nepříslušnosti městského soudu, námitky podjatosti předsedkyně senátu). Přesto, že byla původní vazba zrušena a nahrazena dohledem probačního úředníka, stěžovatel v obstrukcích pokračoval, podmínky dohledu nedodržoval, k probační úřednici se choval nevhodně a avizoval, že se k nařízenému hlavnímu líčení nedostaví. V usnesení se krajský soud vypořádal s tvrzeným porušením práva na obhajobu, kterou stěžovatel ve stížnosti deklaroval zaslanou výpovědí plné moci obhájce přítomného u vazebního zasedání (str. 6). Za daného stavu věci se ztotožnil se závěry městského soudu, nepřisvědčil stížnostním námitkám a uzavřel, že konkrétní vazbu nelze nahradit jiným procením institutem, neboť, vzhledem k pokračujícím obstrukcím ze strany stěžovatele, již nelze spoléhat na jeho důvěryhodnost.

27. O návrzích stěžovatele i jeho obhájce na propuštění z vazby (č. l. 2291, 2296, 2319) a její nahrazení přijetím peněžité záruky, rozhodl městský soud Usnesením 7, v němž nejprve poukázal na krátkou dobu a nezměněnou situaci od rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby. Dále zrekapituloval průběh řízení, kdy s ohledem na změnu obhájce a nutnosti dodržet lhůtu k přípravě neproběhlo v mezidobí žádné hlavní líčení, byl podán třetí návrh na delegaci věci (dříve usnesení krajského soudu ze dne 17. 10. 2024 č. j. 9 Nt 12/2024-1219 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2025 č. j. 7 Td 33/2025-1701) s tím, že po specifikaci důvodů stěžovatele a nabytí právní moci rozhodnutí o vazbě bude spis postoupen Vrchnímu soudu v Olomouci. Teprve po rozhodnutí o delegaci bude moci městský soud pokračovat v hlavním líčení (bod 7). Tyto obstrukce představují důvody pro trvání vazby, přičemž tvrzení stěžovatele v návrzích vyhodnotil jako opakování námitek ze stížnosti, o níž krajský soud rozhodl v Usnesení 6; proto na Usnesení 6 jednak odkázal a současně se s námitkami v odůvodnění srozumitelně a logicky vypořádal (body 8-12).

28. Ve stížnosti proti Usnesení 7 a jejich následných doplňcích stěžovatel mimo další nově tvrdí falšování spisu, nezákonnost trestního stíhání i vazby, jejímž účelem je snaha určité skupiny ukrást (jeho) kryptoměnu (č. l. 2584). Na to krajský soud reagoval v Usnesení 8, v němž poukázal na opakování již dříve vypořádaných námitek (bod 5) a vysvětlil, v čem spatřuje důvody pro trvání vazby. Poukázal i na existenci důvodů podporujících podezření, že se stěžovatel dopustil stíhané trestné činnosti, což rovněž vazbu dostatečně odůvodňuje (body 6-8).

29. Ústavní soud konstatuje, že obsahem institutu vazby je vymezení ústavně akceptovatelných důvodů pro zbavení osobní svobody obviněného (čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny) s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení (nález ze dne 12. 10. 1994 sp. zn. Pl. ÚS 4/94). Vždy musí jít o opatření nezbytné k tomu, aby mohly orgány činné v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, a to při respektování principu presumpce neviny (viz nález ze dne 6. 3. 1997 sp. zn. III. ÚS 271/96).

30. Z protokolů o vazebním zasedání, ze stížnosti i z dalších podkladů se podává, že stěžovatel měl dostatek prostoru k věci se vyjádřit, ať sám či prostřednictvím obhájců, přesto odmítá závěry obecných soudů jako vágní a nedostatečné. V ústavní stížnosti své námitky opakuje, neuvádí však žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů byla porušena jeho základní práva.

31. Stěžovatel tak na jedné straně namítá nezákonnost jakéhokoli úkonu obecných soudů, současně však tvrdí, že se soudy řádně spolupracuje a vazbou je nedůvodně trestán za svoji procesní aktivitu. Vytýká soudům, že v jeho věci nekonají (neprovádí dokazování) současně však činí kroky, které soudům v urychleném vyřízení věci brání. Podle Ústavního soudu se obecné soudy v napadených rozhodnutích konkrétně a dostatečně vyjádřily, na základě čeho považují vazbu stěžovatele v dané fázi řízení za důvodnou a nezbytnou. Ústavní soud připomíná, že odůvodnění rozhodnutí o vazbě není odrazem jistoty, ale vždy jen pravděpodobnosti (viz nálezy ze dne 3. 2. 2000 sp. zn. III. ÚS 103/99 či ze dne 19. 12. 2001 sp. zn. II. ÚS 413/01), kterou obecné soudy srozumitelně odůvodnily reálnými a konkrétními skutkovými zjištěními, která nejsou nepřiměřené či extrémní.

32. Ústavní soud nemá výhrady proti závěrům obecných soudů, vycházejícím ze specifik rozhodování o vazbě (§ 73d a násl. trestního řádu). Rozhodování o vazbě, v němž byl stěžovatel slyšen a měl tak možnost předložit své námitky a argumenty (čl. 5 odst. 4 Úmluvy), není rozhodování o vině a trestu. Z povahy věci je založeno na existenci neúplných poznatků o projednávané věci, postačí však, aby soud zjistil konkrétní skutečnosti odůvodňující důvodnou obavu z naplnění některého z vazebních důvodů. "Při rozhodování o vazbě není reálné se domnívat, že může být naplněn požadavek jistoty ‚konkrétních skutečností', které opodstatňují vazební důvody" (viz nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96). Při rozhodování o vazbě, kdy je z rozhodnutí patrná existence zákonných důvodů k omezení osobní svobody stěžovatele, nelze dovodit ani důvodnost tvrzeného porušení presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny).

33. Právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 Listiny) a právo na čas na přípravu obhajoby (čl. 40 odst. 3 Listiny) v projednávané věci porušeno nebylo. Jak je z předložených materiálů, napadených usnesení i vyjádření účastníků řízení patrné, stěžovatel byl, ať na základě vlastní volby, či na základě rozhodnutí soudu, zastoupen celou řadou advokátů (jak uvedl městský soud v Usnesení 7 - bod 7, měl stěžovatel 10 obhájců v přípravném řízení a 5 po podání obžaloby). Stěžovatel měl možnost činit veškeré kroky, jimiž prokazoval svůj pohled na vazební důvody, a proto nelze přisvědčit ani tvrzenému porušení práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny).

34. Řízení před nezávislým a nestranným soudem (čl. 36 Listiny) probíhalo v souladu s procesními předpisy (čl. 38 odst. 2 Listiny) veřejně, v jeho přítomnosti tak, aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným okolnostem a tvrzeným skutečnostem. Neproběhlo-li od 17. 10. 2025 do 11. 12. 2025 (vzetím stěžovatele do vazby a rozhodnutí o návrhu na propuštění z vazby) hlavní líčení z důvodu nedostatečného času nově zvoleného obhájce k přípravě na jednání soudu, nesvědčí to tvrzení stěžovatele o porušení práva na právní pomoc před orgány veřejné moci ani práva na obhajobu. Neprobíhalo-li řízení bez průtahů, které zapříčinil stěžovatel svými opakovanými návrhy na delegaci věci, námitkami podjatosti soudců, neúčastí u jednání soudu, případně jiným obstrukčním jednáním, nelze obecným soudům vytýkat, že dosud nedošlo k provedení některých výslechů [čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy].

III. c) Kázeňský přestupek

35. Ze shora popsané geneze před vydáním napadeného rozhodnutí, i z obsahu vyžádaného spisu vězeňské služby, je patrné, že stěžovatel porušil svou povinnost "plnit příkazy a pokyny vězeňské služby a chovat se slušně ke všem osobám, s nimiž přijde do styku" (§ 21 odst. 1 zákona č. 293/1993 Sb.) a okolnosti tohoto kázeňského přestupku byly řádně prověřeny a bylo rozhodnuto. Stěžovatel byl na základě pokynu předsedkyně senátu vykázán a následně vyveden z jednací síně (č. l. 2028 verte, 2029 spisu městského soudu) z důvodů narušování hlavního líčení; v nevhodném chování v budově soudu nadále pokračoval, nespolupracoval ani nedbal pokynů členů eskorty, jimž nadto vyhrožoval.

36. Ústavní soud nespatřuje v dostatečně prověřeném a odůvodněném rozhodnutí vězeňské služby o kázeňském přestupku a následné stížnosti, zásah do základních práv stěžovatele. Tvrzené pochybení nevyplývá ani z vyrozumění vězeňské služby ze dne 3. 12. 2025, kterým byla deklarována nedůvodnost jeho stížnosti na příslušníky eskorty, ani z úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 9. 12. 2025, které stěžovatel učinil před Generální inspekcí bezpečnostních sborů: k ní směřovaly i námitky stěžovatele proti dalším příslušníkům orgánů činných v trestním řízení, které byly vyhodnoceny jako nedůvodné.

Závěr

37. Stěžovatel považuje všechna opatření a kroky orgánů činných v trestním řízení, která neodpovídají jeho vidění věci, za protizákonná a porušující jeho základní práv a svobody tak, jak on sám tato práva interpretuje.

38. Je pochopitelné, že vazebně stíhaná osoba nemusí bezvýhradně souhlasit s vedením řízení proti ní, ani s naplněním důvodů vazby či jiných opatření a v důsledku toho s vyplývajícími povinnostmi. Takový subjektivní nesouhlas však nepředstavuje tvrzený zásah do základních práv účastníka řízení, ale jde jen o polemiku s právním hodnocením věci obecnými soudy, tedy orgány veřejné moci povolanými k takovému rozhodování.

39. Mimo uvedených polemik, řady tvrzení a námitek stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že v projednávané věci obecné soudy či vězeňská služba zasáhla jeho základní práva a svobody. Z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu městského soudu je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly. V řízení postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily.

40. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. února 2026 Jan Svatoň v. r. předseda senátu