Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti E. M., zastoupeného Mgr. Markem Eichlerem, advokátem, sídlem Nekázanka 888/20, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. listopadu 2024, č. j. 3 Azs 187/2024-34, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. srpna 2024, č. j. 54 A 24/2023-86, a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 19. prosince 2023, č. j. OAM-5834-38/PP-2023, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí
1. Ministerstvo vnitra neprodloužilo stěžovateli platnost pobytové karty rodinného příslušníka EU a stanovilo mu lhůtu 35 dnů na vycestování z území České republiky. Své rozhodnutí odůvodnilo tím, že stěžovatel opakovaně páchal trestnou činnost, naposledy byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody se zkušební dobou 2 let. Dále s ním bylo vedeno několik řízení o spáchání přestupku, která opakovaně vedla k uložení trestu. Tímto chováním stěžovatel závažným způsobem narušil veřejný pořádek a naplnil podmínku pro ukončení přechodného pobytu podle § 87f odst. 3 písm. f) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů. Nepřiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele ministerstvo neshledalo.
2. Stěžovatel se proti rozhodnutí ministerstva bránil žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem zamítl. Vyzdvihl závažnost trestné činnosti, kterou stěžovatel úmyslně páchal (padělání a pozměnění veřejné listiny, nedovolené ozbrojování, výtržnictví a vydírání pod pohrůžkou užití střelné zbraně), stejně jako závažnost stěžovatelem spáchaných přestupků, a skutečnost, že předchozí odsouzení stěžovatele zjevně nevedlo k jeho nápravě. Stěžovatel proto představuje aktuální a závažnou hrozbu narušení veřejného pořádku. Neprodloužení platnosti pobytové karty zasahuje do jeho soukromého a rodinného života, nikoliv však nepřiměřeně. Stěžovatel páchal trestnou činnost již v době, kdy vedl na území České republiky rodinný život, a měl si být vědom negativních důsledků svého jednání. Finanční závislost rodiny může řešit zaměstnáním či podnikáním mimo území České republiky. Může se též integrovat v zemi svého původu, kde spolu s manželkou vlastní byt a má zde rodiče s rodinným domem. S ohledem na tyto vazby není vyloučen ani přesun celé rodiny do země původu. Stěžovatel navíc může navštěvovat Českou republiku a pobývat na jejím území v rámci bezvízového režimu a také může znovu získat potřebné pobytové oprávnění.
3. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud odmítl pro nepřijatelnost. Nedovodil žádnou právní otázku, kterou by měl sjednotit, ani neshledal v rozsudku krajského soudu závažné vady vedoucí k porušení práva na spravedlivý proces. Rozsudek krajského soudu je podle něj řádně, srozumitelně a logicky odůvodněný a reaguje na všechny žalobní námitky stěžovatele.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel podává proti shora označeným rozhodnutím ústavní stížnost, neboť podle něj porušují jeho základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 4, čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 Úmluvy o právech dítěte.
5. Upozorňuje, že má v České republice rozsáhlé rodinné a sociální zázemí. Vlastní zde stavební společnost, reprezentuje Českou republiku v bojových sportech a především zde má manželku a tři nezletilé děti, kteří mají pouze české státní občanství. Rodina je na něm finančně závislá, nezletilé děti a nemocná manželka potřebují jeho péči. Ukončením přechodného pobytu stěžovatele jsou jeho děti nuceny buď setrvat na území České republiky bez něj, nebo s ním vycestovat do jeho země původu, na kterou nemají žádné vazby. Krátkodobé návštěvy stěžovatele na území České republiky nezajistí řádné fungování rodiny. Nad zájmem na zachování rodinného a sociálního života stěžovatele nemůže převážit hrozba narušení veřejného pořádku z důvodu trestné činnosti, která ani nevedla k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Všechna odsouzení stěžovatele byla zahlazena. Mezi jednotlivými odsouzeními byla vždy dlouhá prodleva a v současné době stěžovatel nemá žádný záznam v rejstříku trestů. Aktuální hrozbu pro narušení veřejného pořádku proto nepředstavuje.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy jsou v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.
7. Správní orgán i správní soudy se dostatečně zabývaly tím, zda stěžovatel představuje závažnou hrozbu pro veřejný pořádek, jakož i tím, zda je ukončení jeho přechodného pobytu přiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Odpověděly též na veškeré stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti. Vysvětlily, že stěžovatel může podnikat či být zaměstnán i mimo území České republiky, neboť je zdravý a v produktivním věku. Díky tomu může finančně podporovat svou rodinu (body 35 a 36 rozsudku krajského soudu). Péči o děti je schopna zajistit manželka stěžovatele, která sice trpí systémovým lupusem v remisi, nicméně žádné léky neužívá a dochází pouze na lékařské kontroly (body 35 a 37 rozsudku krajského soudu). Skutečnost, že děti stěžovatele zůstanou buď na území České republiky určitý časový úsek bez otce, nebo odcestují s ním do země původu, je především důsledkem stěžovatelovy závažné a opakované trestné činnosti (bod 37 rozsudku krajského soudu). Stěžovatel svým jednáním nepochybně zkomplikoval rodinný život, v jeho silách však je buď rodinu přestěhovat, nebo ji navštěvovat v rámci bezvízového režimu. O své sociální a rodinné vazby proto nemusí přijít. Rovněž se může snažit o získání nového pobytového oprávnění (bod 36 rozsudku krajského soudu, str. 11 a 12 rozhodnutí ministerstva).
8. Stěžovatel dále bagatelizuje jím spáchanou trestnou činnost. Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel dlouhodobě a opakovaně spáchal závažné trestné činy a přestupky násilné povahy (např. trestné činy výtržnictví a vydírání či přestupky proti občanskému soužití popsané v bodu 26 rozsudku krajského soudu). Odstup mezi jednotlivými delikty není tak velký, aby bylo možné uvažovat o tom, zda se k některým z nich má ještě přihlížet. Z pouhého neuložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, při jehož ukládání se zvažují i jiná kritéria než jen závažnost spáchaného trestného činu a schopnost pachatele vést řádný život, nelze dovozovat, že by stěžovatel nebyl závažnou hrozbou pro veřejný pořádek. Ani zahlazení odsouzení neznemožňuje vyhodnocení stěžovatele jako závažné hrozby pro veřejný pořádek (bod 19 rozsudku krajského soudu).
9. Lze shrnout, že správní orgán a správní soudy ústavně souladným způsobem dovodily, že stěžovatel představuje závažnou hrozbu narušení veřejného pořádku, čehož nutným, zároveň ale přiměřeným, důsledkem je ukončení jeho přechodného pobytu.
Závěr
10. S ohledem na výše uvedené neshledal Ústavní soud, že by Ministerstvo vnitra či správní soudy porušily ústavně zaručená práva stěžovatele a ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. února 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu