Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti Václava Sedláčka, zastoupeného JUDr. Radkou Buzrlovou, advokátkou, sídlem Hybešova 3041/6, Břeclav, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 31. října 2024 č. j 38 Co 251/2024-17 a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. září 2024 č. j. 11 C 208/2024-10, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavnímu soudu byla dne 3. 2. 2025 doručena ústavní stížnost, prostřednictvím níž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Napadeným rozhodnutím okresního soudu bylo zastaveno řízení o zaplacení 220 252 054 Kč s příslušenstvím, a to pro překážku věci rozhodnuté. Krajský soud v napadeném rozhodnutí toto rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a poučil stěžovatele, že "proti tomuto rozhodnutí není dovolání přípustné". V souvislosti s poučením soudu sám stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí (bod III ústavní stížnosti), že je podstatným porušením zákona nesprávné poučení odvolacího soudu o nepřipuštění podání dovolání v dané věci.
2. Ústavnímu soudu je z jeho úřední činnosti známo, že stěžovatel nepodal proti napadenému usnesení dovolání. Tuto skutečnost ověřil přímo u okresního soudu, který dovolání v této věci neeviduje.
3. Ústavní soud vždy dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. V posuzované věci dospěl Ústavní soud závěru, že tyto předpoklady splněny nejsou. Důvodem je, že stěžovatel před podáním ústavní stížnosti nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
4. Stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
5. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím vydaným v řízení o náhradě újmy, které bylo pravomocně zastaveno. Ani z obsahu ústavní stížnosti, ani z napadeného rozhodnutí krajského soudu nevyplývá žádný právní důvod, pro který by stěžovatel nemohl v souladu se zákonem podat dovolání (srov. zejména § 238 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). Je v řízení zastoupen advokátem, přičemž z obsahu ústavní stížnosti se podává, že je mu tato skutečnost známa. Účinné vyčerpání dovolání je nezbytným předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti [stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.) a stanovisko pléna ze dne 25. 9. 2018 sp. zn. Pl.ÚS-st. 47/18 (ST 47/90 SbNU 633; 238/2018 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/]. Zásah Ústavního soudu by byl proto předčasný.
6. Ústavní soud si je vědom toho, že stěžovatel byl v napadeném usnesení krajského soudu nesprávně poučen o nemožnosti podat dovolání. Takové pochybení nemůže jít na jedné straně stěžovateli k tíži, avšak zároveň nezakládá bez dalšího přípustnost ústavní stížnosti. I nadále je třeba trvat na tom, aby stěžovatel postupoval zákonem předvídaným způsobem a před podáním ústavní stížnosti podal řádné dovolání. V situaci nesprávného poučení dává zákon stěžovateli prodlouženou lhůtu k podání dovolání (viz § 240 odst. 3 občanského soudního řádu). Tato lhůta ještě neuplynula a stále je zde dostatečný prostor pro jeho podání (srov. usnesení ze dne 19. 2. 2024 sp. zn. I. ÚS 385/24, bod 8 nebo ze dne 18. 9. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2417/24, bod 35).
7. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně kritizoval obecné soudy, pokud přes vadné poučení nižších instancí odmítly opravný prostředek účastníka řízení jako opožděný (srov. např. nález ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 618/01, nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 332/04). Bude-li stěžovatelovo dovolání přesto z tohoto důvodu odmítnuto, nemůže být jeho následná ústavní stížnost (bude-li podána v zákonné lhůtě po doručení rozhodnutí dovolacího soudu) odmítnuta pro opožděnost.
8. Ústavní soud tudíž konstatuje, že neshledal důvod pro postup podle § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovu ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2025
Milan Hulmák v. r. soudce zpravodaj