III. ÚS 3662/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení čl. 12 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí plyne, že stěžovatel měl postavení poškozeného v řízení vedeném proti vedlejšímu účastníkovi (obžalovanému). Pro pochopení ústavní stížnosti je nutno objasnit okolnosti, které předcházely přijetí napadených rozhodnutí.

3. Stěžovatel je bývalý manžel ženy, vedlejší účastník je její současný partner. Stěžovatel se svou bývalou manželkou vede občanskoprávní spor o rodinný dům a přilehlé pozemky, v rámci něhož civilní soud vyhověl žádosti stěžovatele o vyhotovení revizního znaleckého posudku. Za tím účelem se znalkyně domluvila se spolumajiteli nemovitostí (stěžovatelem a jeho bývalou manželkou, z nichž každý vlastní id. 1/2) na prohlídce. Na prohlídce, kterou v den incidentu prováděla znalkyně, byl přítomen stěžovatel, jeho otec, bývalá manželka stěžovatele, její právní zástupkyně a její současný partner. Stěžovatel, jenž jako jediný v domě bydlí, přizval k prohlídce svého otce a akceptoval přítomnost znalkyně, bývalé manželky a její právní zástupkyně, avšak nesouhlasil s přítomností jejího současného partnera. Ten však z popudu své partnerky vstoupil na pozemek a posléze i do zádveří domu, jehož prohlídka se prováděla; tam i přes opakovaně vyslovený nesouhlas stěžovatele společně s dalšími přítomnými osobami setrval až do momentu, kdy prohlídka skončila (tj. nevstupoval do dalších částí domu). Právě v návaznosti na tento neoprávněný vstup vedlejšího účastníka (současného partnera stěžovatelovy bývalé manželky) do stěžovatelova obydlí bylo podáno trestní oznámení a posléze i obžaloba pro porušování domovní svobody.

4. Okresní soud napadeným rozsudkem vedlejšího účastníka zprostil obžaloby, neboť dospěl k závěru, že v obžalobě označený skutek není trestným činem. Po provedení řady důkazů konstatoval, že místní šetření (prohlídka domu) bylo nařízeno civilním soudem za účelem opatření důkazu navrženého stěžovatelem. Znalkyně coby osoba vykonávající úřední úkon nenamítala účast osob odlišných od spoluvlastníků nemovitosti (vč. obžalovaného vedlejšího účastníka) na něm; naopak uvedla, že přizvání dalších osob ze strany spoluvlastníků posuzované nemovitosti (např. za účelem posouzení technických parametrů nebo podpory) je zcela běžnou praxí. Podle soudu proto chyběla subjektivní i objektivní stránka trestného činu porušování domovní svobody.

5. Krajský soud napadeným usnesením zrušil rozsudek okresního soudu a nově rozhodl tak, že věc obžalovaného vedlejšího účastníka se postupuje Magistrátu města Hradec Králové (dále jen "magistrát"), neboť nejde o trestný čin, avšak skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn okresním soudem. Měl však za to, že ochrana domovní svobody náleží každému oprávněnému uživateli obydlí, jenž se jí může dovolávat vůči komukoliv, včetně vlastníka nemovitosti. Ani při provádění soudem nařízené prohlídky nemovitosti není domovní svoboda zcela suspendována, pouze omezena v nezbytném rozsahu. Uživatel nemovitosti je oprávněn zamezit vstupu osob, jejichž účast na prohlídce není nutná, do svého obydlí. Obžalovaný vedlejší účastník nebyl ani účastníkem řízení, ani jeho zástupcem a jeho účast nebyla soudní znalkyní požadována ani z jiného důvodu. Tím, že obžalovaný neuposlechl výzvy stěžovatele, aby nevstupoval do jeho obydlí a posléze aby ho opustil, naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 trestního zákoníku. Avšak zásah do soukromí stěžovatele byl omezený zejm. s ohledem na to, že a) v době skutku probíhala prohlídka nemovitosti znalcem, b) na prohlídce byly přítomny i další osoby, c) obžalovaný vedlejší účastník zůstal po celou dobu v předsíni, a d) stěžovatel patrně brojil proti jeho přítomnosti kvůli tomu, že jde o nového partnera jeho bývalé manželky, nikoli z důvodu narušení domovní svobody jako takové. To v souhrnu značně snižovalo společenskou škodlivost činu. S ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe považoval za vhodné, aby byla věc projednána pouze v přestupkovém řízení.

6. V zájmu úplnosti lze dodat, že magistrát následně stěžovatele vyrozuměl, že věc odložil, neboť neshledal důvody pro zahájení řízení o přestupku. Proti tomuto vyrozumění o odložení věci stěžovatel v ústavní stížnosti nebrojí.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces a ochranu obydlí. Poukazuje na to, že ochrana obydlí je podle judikatury Ústavního soudu významnou složkou širšího práva na ochranu soukromí. Soudy však tomuto právu stěžovatele neposkytly dostatečnou ochranu, když nepřiměřeným a svévolným způsobem aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem (v podrobnostech viz nález ze dne 19. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 17/24, body 31 až 35), jenž byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud úvodem připomíná, že stěžovatel měl postavení poškozeného v trestním řízení proti obviněnému vedlejšímu účastníkovi, které bylo vedeno pro přečin porušování domovní svobody. Ani jeden z trestních soudů přitom nedovodil jeho trestní odpovědnost za čin, který byl vymezen v obžalobě. Za této procesní situace stěžovatel napadá obě rozhodnutí trestních soudů z důvodu tvrzeného rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny. V ústavní stížnosti předestírá svůj pohled na to, jak měly být krajským soudem hodnoceny ty které důkazy.

10. K tomu Ústavní soud především uvádí, že zejm. v důsledku přijetí recentního nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/24 došlo k jistému vývoji v oblasti nazírání na postavení a práva poškozených v trestním řízení. Ústavní soud dovodil, že poškození mohou za určitých striktně vymezených podmínek napadnout rovněž výrok trestních soudů o vině a trestu obžalovaného. Připustil to ale pouze v těch případech, kdy státu vznikne pozitivní procesní povinnost reagovat na závažné zásahy do některých základních práv prostředky trestního práva (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/24, bod 49 a násl.).

11. Jde o specifickou procesní povinnost plynoucí z některých hmotných základních práv. Tuto povinnost Ústavní soud a Evropský soud pro lidská práva dovodily u zásahů do práva na život, zákazu mučení a krutého či nelidského zacházení, zákazu otroctví a nucených prací, jakož i u mimořádně závažných zásahů do práva na ochranu lidské důstojnosti a soukromého života (např. u sexualizovaných trestných činů, závažných případů domácího násilí a násilí páchaného na dětech). V takových případech by bylo nutno zkoumat, zda obecné soudy své závěry o uloženém trestu založily na pečlivém zkoumání všech relevantních okolností případu tak, aby nebyl podkopán odstrašující účinek soudního systému a zájem na prevenci špatného zacházení (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/24, bod 54 in fine). Naopak u méně závažných zásahů do práva na ochranu soukromého života se má za to, že (domnělému) poškozenému nevzniká soudně vynutitelný nárok na to, aby stát proti (domnělému) pachateli provedl trestní řízení způsobilé vést k jeho odsouzení a potrestání; v těchto případech stát dostojí svým pozitivním povinnostem i tehdy, umožní-li jednotlivcům domáhat se ochrany svých práv v jiném - typicky občanskoprávním - řízení.

12. V nyní posuzované věci je zřejmé, že nedošlo k takovému zásahu do stěžovatelových základních práv, který by zakládal soudně vynutitelný nárok na "odsouzení a potrestání" obžalovaného vedlejšího účastníka. Jak totiž bylo vyloženo výše, k zásahu do stěžovatelových základních práv mělo dojít pouze v důsledku toho, že vedlejší účastník vstoupil bez jeho souhlasu, resp. navzdory nesouhlasu na pozemek a posléze do předsíně rodinného domu obývaného stěžovatelem. K tomuto zásahu do práva na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny navíc došlo v situaci, kdy na místě probíhala prohlídka nemovitosti soudní znalkyní za účelem vyhotovení stěžovatelem požadovaného revizního znaleckého posudku a této prohlídky se účastnily i další osoby. Ústavní soud pochopitelně nijak nezpochybňuje stěžovatelovo tvrzení, že právo na ochranu obydlí je jedním z ústavně zakotvených základních práv a tvoří součást širšího práva na ochranu soukromého života. Současně je však zřejmé, že míra závažnosti zásahu do základních práv stěžovatele ze strany vedlejšího účastníka byla nesrovnatelně nižší než v případech, ve kterých byl dovozen nárok (domnělého) poškozeného na to, aby stát proti (domnělému) pachateli provedl trestní řízení způsobilé vést k jeho odsouzení a potrestání. Ústavní soud proto konstatuje, že stěžovateli nevznikl nárok na "odsouzení a potrestání" vedlejšího účastníka ani podle čl. 12 odst. 1 Listiny, ani podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

13. V zájmu úplnosti lze poznamenat, že pokud jde o stěžovatelem citovaná rozhodnutí Ústavního soudu týkající se práva na ochranu obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny, žádné z nich na nyní posuzovanou věc nedopadá. Tato rozhodnutí se zabývala buď otázkou ústavní konformity zásahů do základního práva na ochranu obydlí ze strany moci veřejné (tj. ve vertikálním vztahu mezi státem a tehdejšími stěžovateli), nebo otázkou ochrany tohoto základního práva v občanskoprávním řízení mezi dvěma osobami soukromého práva (tj. v horizontálních vztazích). Ani jedno z toho však není stěžovatelův případ. Stěžovatel se naopak domáhá toho, aby z pozice poškozeného mohl ústavní stížností napadnout rozhodnutí trestních soudů o vině vedlejšího účastníka (tj. rozhodnutí vydaná v rámci vertikálního vztahu mezi státem a domnělým pachatelem). Na to však nemá nárok, kterého by se mohl domáhat v řízení před Ústavním soudem.

14. Ústavní soud proto ze všech uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu