Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného JUDr. Martinou Ďurďovič, advokátkou, sídlem Horská 97, Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 3227/2024-271 ze dne 13. listopadu 2024, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 16 Co 41/2024-190 ze dne 17. dubna 2024 a rozsudku Okresního soudu Brno-venkov č. j. Nc 1516/2023-162, 45 P a Nc 255/2023, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a J. Š., R. Š. a P. V a R. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelův návrh na zrušení osvojení prvního a druhého vedlejšího účastníka.
3. K stěžovatelovu odvolání krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil.
4. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vadu, která bránila jeho projednání. Tato vada spočívala podle napadeného usnesení v tom, že stěžovatelovo dovolání neobsahovalo vylíčení, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje předchozí průběh řízení a opakuje námitky, které již uplatnil před obecnými soudy. Tato jeho argumentace míří primárně proti napadeným rozhodnutím okresního a krajského soudu. S ohledem na to, že ohledně těchto rozhodnutí nebyly splněny procesní předpoklady (viz níže body 8 a 12) pro to, aby Ústavní soud mohl ústavní stížnost meritorně posoudit, není třeba zde stěžovatelovy argumenty podrobně reprodukovat.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto pro vady. To činí ústavní stížnost proti rozsudkům okresního a krajského soudu nepřípustnou (viz níže bod 12).
9. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele proto, že v něm neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, což je jednou ze zákonných náležitostí tohoto mimořádného opravného prostředku. Současně s odkazem na svou judikaturu a judikaturu Ústavního soudu Nejvyšší soud jasně vysvětlil, proč tak učinil.
10. Ústavní soud musí v této souvislosti v prvé řadě poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž se otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace, podrobně zabýval. Podle výroku I tohoto stanoviska, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud si vyžádal od okresního soudu kopii stěžovatelova dovolání. Z ní ověřil, že toto dovolání skutečně nepředestírá žádnou právní otázku a není ani uvedeno, z jakého důvodu by mělo být dovolání přípustné. Stěžovatel pouze v prvním odstavci části II dovolání opisuje § 237 občanského soudního řádu a fakticky tak tvrdí současnou přítomnost všech čtyř důvodů přípustnosti. To je jednak logicky nemožné (jak uvedl i Nejvyšší soud v napadeném usnesení) a jednak stěžovatel v dalším textu nijak nevysvětluje, jak konkrétně je který z těchto důvodů přípustnosti naplněn. Ani při posuzování podle obsahu dovolání nepředkládá žádnou právní otázku, již by měl Nejvyšší soud řešit, a pouze namítá jiné vady řízení, popřípadě nesprávně zjištěný skutkový stav. V souladu se shora citovaným stanoviskem pléna tak Ústavní soud uzavírá, že odmítnutím stěžovatelova dovolání nedošlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv.
12. Skutečnost, že Nejvyšší soud dovolání ústavně konformním způsobem odmítl, má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu. Je totiž třeba rozlišovat, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li stěžovatelovo dovolání - řádně - odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti, je zjevné, že Nejvyššímu soudu nebyl dán prostor pro to, aby na základě svého uvážení otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec mohl posoudit. Je-li tedy předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí - řádné - podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta druhá za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec podáno nebylo. S ohledem na výrok II shora citovaného stanoviska pléna je tak třeba uzavřít, že ústavní stížnost proti rozsudkům okresního a krajského soudu je nepřípustná.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti rozsudkům okresního a krajského soudu jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu] a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 12. února 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu