III. ÚS 3689/25

Odůvodnění

Vymezení věci a dosavadní průběh řízení

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 písm. c) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 a 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, zčásti dílem dokonaným a zčásti dílem ve stádiu přípravy podle § 20 odst. 1 trestního zákoníku.

3. Napadeným usnesením Okresního soudu v Kroměříži (dále jen "okresní soud") byl vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) trestního řádu. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále jen "krajský soud") byla jeho stížnost proti usnesení okresního soudu zamítnuta.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel rozporuje naplnění vazebních důvodů. Pokud jde o vazbu koluzní, upozorňuje, že se k trestné činnosti doznal a uvedl i tři konkrétní osoby, kterým pervitin prodával, a existenci dalších kupujících, u kterých ale neznal jména. Domnívá se, že v situaci, kdy s orgány činnými v trestním řízení takto spolupracuje, není namístě obava, že by působil na dosud nevyslechnuté svědky. Jestliže soudy uvedly, že stěžovatelovo doznání bylo jen částečné, stěžovatel s tím nesouhlasí, má je za úplné. Argumentace soudů, že osoby mající sklony k užívání návykových látek jsou snadno manipulovatelné ze strany osob, které tyto látky prodávají, je pak pouhou obecnou spekulací. Odůvodnění koluzní vazby přitom musí být dostatečně konkrétní (nález ze dne 4. 11. 1999 sp. zn. III. ÚS 188/99).

5. Co se týče vazby předstižné, pokud soudy odkazují na to, že stěžovatel již byl v minulosti trestán, jednalo se o jiný druh trestné činnosti, vzhledem k čemuž je to stěží relevantní. Sklon k páchání trestné činnosti by musel být dlouhodobý a stejnorodý (nález ze dne 14. 2. 2023 sp. zn. III. ÚS 2698/22). Zhodnocení poměrů stěžovatele je vůbec celkově příliš strohé, když je jen vágně odkazováno na jeho životní styl, aniž by bylo blíže rozebráno, co se tím myslí a jaký to má význam. Soudy konstatovaly, že je osobou bez příjmů zneužívající návykové látky, nicméně stěžovatel je schopen si příjmy opatřit, neboť je vyučený kuchař a v regionu je řada pracovních nabídek na takovou pozici. Pokud soudy hovoří o špatné finanční situaci stěžovatele, taková situace musí být hodnocena obezřetně a její význam při rozhodování o vazbě nelze přeceňovat (nález ze dne 5. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1190/15).

6. Kromě toho ve spise, který měl k dispozici při svém rozhodování krajský soud, chyběly u dokumentů sudé stránky. K této námitce bylo soudem sděleno, že spisový materiál byl dostačující k rozhodnutí o stížnosti, avšak dle stěžovatelova názoru bez znalosti obsahu chybějících stránek nelze rozhodnout, že tento obsah je nepotřebný.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti fyzické osoby není povolán k přezkumu správnosti použití běžného zákona a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ve své rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje zásadu sebeomezení, která při posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazbou umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, jsou-li závěry soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo není-li rozhodnutí odůvodněno (např. usnesení ze dne 13. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 161/04).

9. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické a ekonomické důsledky, spočívající například v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. nález ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

10. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu podle § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu (tedy u tzv. vazby koluzní, že bude působit na dosud nevyslechnuté svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání a v případě tzv. předstižné vazby, že bude opakovat trestnou činnost, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o který se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil) a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom nelze pojímat jako rozhodování o vině obviněného a jemu uloženém trestu.

11. Z čl. 36 Listiny a z čl. 6 Úmluvy vyplývá, že rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. nálezy ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo ze dne 26. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 170/25, body 19 a 20)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je možné ověřit, zda byly dodrženy uvedené ústavněprávní požadavky. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nálezy ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Při vazebním rozhodování ovšem nemusí být naplněn požadavek jistoty bez důvodných pochybností; ten je standardem, který má své místo až při rozhodování o vině a trestu [srov. již nález ze dne 12. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 62/96 (N 74/6 SbNU 27).

12. V projednávané věci Ústavní soud shledává, že soudy existenci obavy z koluzního chování dostatečně vysvětlily, když odkázaly na to, že dosud nebyla vyslechnuta žádná ze tří osob, o kterých stěžovatel sdělil, že jim drogy prodával, jakož i svědek M., který měl se stěžovatelem při výrobě drog spolupracovat, a že orgány činné v trestním řízení se snaží zjistit i další osoby, kterým měl stěžovatel drogu předávat (bod 12 usnesení okresního soudu). Pokud stěžovatel argumentuje, že se k trestné činnosti doznává a nemá tak důvod ovlivňovat svědky, pomíjí, že se sice vyjádřil v tom směru, že drogy skutečně vyráběl, nicméně zároveň nesouhlasil s tím, že by tak činil ve značném rozsahu a byla tak naplněna kvalifikovaná skutková podstata podle § 283 odst. 2 písm. c) trestního řádu (tamtéž bod 7).

13. Co se týče vazby předstižné, jakkoliv stěžovatel dosud nebyl trestán pro trestnou činnost stejného druhu, nelze přehlédnout, že byl trestán již 15x, přičemž mu byl ukládán trest odnětí svobody jak nepodmíněně, tak podmíněně, a v případě podmíněných odsouzení tato byla opakovaně přeměňována na nepodmíněný trest odnětí svobody (tamtéž bod 6). Ve spojení s takovými zjištěními, jako že stěžovatel nikdy v životě legálně nepracoval, nemá žádný majetek a jeho jediné příjmy pocházely právě z výroby drog (tamtéž bod 8), přičemž soudu ani nedokázal vysvětlit, z čeho mimo výroby drog by do budoucna například hradil nájem (bod 13), pak jistě nelze tvrdit, že by soudy neměly dostatek indicií vypovídajících o důvodnosti obavy z opakování trestné činnosti. Stěžovatelovo vágní tvrzení, že v regionu je pro něj dostatek pracovních příležitostí, na těchto obavách může, zvláště pak s ohledem na jeho dosavadní styl života, samo o sobě stěží něco změnit.

14. Posouzení vazebních důvodů obecnými soudy nevykazuje znaky libovůle. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečně konkrétní důvody odůvodňující důvodné obavy. Nelze přitom pominout, že rozhodnutí o vazbě nejsou rozhodnutími ve věci samé, a naopak jsou činěna v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto; tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na jejich preciznost, přesnost a podrobnost, jakož i na důkazní prameny, ze kterých vycházejí, které jsou mírnější, než je tomu u rozhodnutí o vině a trestu.

15. K námitce chybějících stránek při rozhodování stížnostního soudu Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelova argumentace zůstala toliko ve vágní rovině. Není z ní totiž zřejmé, jak tím reálně mohl být poškozen, když neuvádí například žádnou skutkovou okolnost vypovídající o nutnosti vazby, která by díky tomu nebyla prokázána, vyvrácena či správně interpretována.

16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud nezjistil, že by došlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 12. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu