III. ÚS 369/26

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatel u vedlejší účastnice pracoval jako řidič vozidla dopravní zdravotní služby na základě pracovní smlouvy z 2. března 2015. Vedlejší účastnice dala 25. května 2020 stěžovateli písemnou výpověď z pracovního poměru, kterou odůvodnila tím, že se dopustil zvlášť hrubého a závažného porušení pracovních povinností, když ve specifikovaných dnech 1) vykázal ve výkazu práce, že vykonával práci pro zaměstnavatele, ačkoli tomu tak prokazatelně nebylo, 2) parkoval jemu svěřené sanitní vozidlo v místě bydliště, ačkoli v rozporu s nařízením zaměstnavatele byl povinen parkovat jen v místě určeném zaměstnavatelem a 3) překročil při řízení služebního vozu v pracovní době nejvyšší povolenou rychlost v obci, v některých případech o více než 30 km. Stěžovatel se žalobou domáhal určení neplatnosti výpovědi.

3. Okresní soud v Semilech rozsudkem č. j. 10 C 185/2020-355 ze dne 20. prosince 2021 určil, že je výpověď neplatná. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 17 Co 97/2022-46 rozsudek okresního soudu ze dne 19. září 2022 potvrdil. Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 578/2023-427 ze dne 19. září 2023 oba rozsudky zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Krajskému soudu (a stejně tak okresnímu soudu) vytkl, že jde-li o první výpovědní důvod, z odůvodnění jejich rozsudků není zřejmé, zda mají za prokázanou skutečnost, že se stěžovatel dopustil jednání, které mělo spočívat v neoprávněném vykázání práce pro zaměstnavatele 8. dubna 2020. Při posuzování intenzity porušení pracovní povinnosti stěžovatele vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci měl přitom krajský soud přihlížet k tomu, že stěžovatel by se takovým jednáním dopustil nepřímého útoku na majetek svého zaměstnavatele (odčerpáním části majetku vedlejší účastnice výplatou mzdy za neodpracovanou dobu), který představuje z hlediska vymezení relativně neurčité hypotézy § 52 písm. g) a § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. května 2020, tak významnou okolnost, že zpravidla již sama o sobě postačuje pro závěr o porušení povinnosti zaměstnance vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Podstatně významnější než rozsah hodnot zasažených tímto útokem by přitom bylo narušení nezbytné vzájemné důvěry ve vztazích mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí a zpochybnění spolehlivosti stěžovatele ve vztahu k majetku vedlejší účastnice.

4. Okresní soud poté napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Neshledal důvod měnit nic na předchozích závěrech týkajících se druhého a třetího výpovědního důvodu, podle kterých ani jeden při přezkumu neobstál. U znovu přezkoumávaného prvního výpovědního důvodu, konkrétně skutku z 8. dubna 2020, byl vázán právním závěrem Nejvyššího soudu a po doplnění dokazování měl za to, že výpověď byla dána stěžovateli důvodně. Skutek popsaný ve výpovědi nastal (nevykonávání práce stěžovatelem se sanitou v místě bydliště od 12:48 do 14:42 hodin a následné vykázání tohoto času jako odpracovaného), přičemž stěžovatel neprokázal, že by mu bylo povoleno vykonávat 8. dubna 2020 práci v místě bydliště, že takovou práci jím tvrzenou opravdu vykonal a že každé přerušení výkonu páce na dobu kratší než dvě hodiny se považovalo za výkon práce při současné možnosti řidiče pobývat v místě bydliště.

5. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Závěr okresního soudu, že stěžovatel svá tvrzení o výkonu práce v místě bydliště neprokázal, měl za zcela správný a řádně odůvodněný.

6. Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl jako nepřípustné.

7. Stěžovatel poukazuje na to, že okresní soud v napadeném rozsudku nekriticky převzal právní závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu a nevedl dokazování ohledně zavinění stěžovatele. Podle judikatury Nejvyššího soudu přitom musí být předstírání výkonu práce úmyslné. Ani krajský soud nevysvětlil, v čem spočívalo úmyslné zavinění stěžovatele. Podle stěžovatele není z provedených důkazů zavinění ve formě úmyslu (ať už přímého, nebo nepřímého) dovoditelné. Pouhé konstatování, že stěžovatel vykázal ve výkazu práce vykonávání práce pro zaměstnavatele, ačkoliv tomu tak nebylo, když sanitní vozidlo, ve kterém měl práci vykonávat, bylo zaparkováno v místě jeho bydliště, není způsobilé k naplnění požadavku úmyslného zavinění. Stěžovatel tvrdí, že jednal v souladu s pokyny dispečinku, a tedy byl v dobré víře, že jeho postup je správný, o svém výkonu práce vedl záznamy. Vedlejší účastnice odkazovala toliko na svědecké výpovědi osob na ní finančně závislých, a na interní předpisy, u kterých ale nebyla schopna prokázat, že s nimi byl stěžovatel seznámen. Výklad krajského soudu ve svém důsledku znamená, že jakákoliv sebemenší nepřesnost ve vykazování práce může naplnit znaky úmyslného předstírání výkonu práce. Takový výklad odporuje základní funkci a podstatě pracovního práva, kterou je ochrana zaměstnance.

8. Ústavní stížnost je přípustná a splněny jsou i ostatní procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem.

9. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnicí mu vytýkaná pochybení (nevykonávání práce stěžovatelem 8. dubna 2020 se sanitou v místě bydliště od 12:48 do 14:42 hodin a následné vykázání tohoto času jako odpracovaného) nejsou jednáním, za něž je mu možno dát výpověď podle § 52 písm. g) zákoníku práce. Ten stanoví, že zaměstnavatel může dát zaměstnanci výpověď, jsou-li u zaměstnance dány důvody, pro které by s ním zaměstnavatel mohl okamžitě zrušit pracovní poměr, nebo pro závažné porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci; pro soustavné méně závažné porušování povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci je možné dát zaměstnanci výpověď, jestliže byl v době posledních 6 měsíců v souvislosti s porušením povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci písemně upozorněn na možnost výpovědi.

10. Stěžovatel tak staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu však nepřísluší. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním rozporu, a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Taková pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Odůvodnění napadených rozhodnutí jsou ústavně konformní a srozumitelná, úvahy soudů nejsou nikterak nepřiměřené či extrémní.

11. V bodě 81 rozsudku obvodní soud předeslal, že v řízení, v němž soud posuzuje otázku platnosti výpovědi dané zaměstnanci podle § 52 písm. g) zákoníku práce, se z hlediska skutkového stavu zabývá zjištěním, zda se zaměstnanec dopustil jednání popsaného ve výpovědi a zda je dána povinnost vyplývající z právních předpisů vztahujících se k jím vykonávané práci, kterou takovým jednáním mohl porušit. Po právní stránce pak řeší, zda zjištěné jednání skutečně představuje porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a do jaké míry (jakou intenzitou), včetně alespoň nedbalostního zavinění.

12. V řízení nebylo sporné, že stěžovatel vykázal vykonávání práce pro vedlejší účastnici dne 8. dubna 2020 v době od 12.48 do 14.42 hodin (tj. po odečtení třicetiminutové přestávky v práci v rozsahu 1 hodiny a 24 minut) v situaci, kdy v této době bylo sanitní vozidlo zaparkováno v místě jeho bydliště. Stěžovatel tvrdil, že v tuto dobu po vyčerpání třicetiminutové přestávky na oběd prováděl úklid sanity a kompletaci ochranných štítů, k čemuž mu byl udělen pokyn neformálně, nepamatuje si však kým. Tato svá tvrzení ani po výzvě soudu neprokázal. Jako jediný přímý důkaz předložil své ručně psané poznámky, které soud za dostatečný důkaz nepovažoval za situace, kdy další důkazy (zejména svědecké výpovědi) pravdivost jeho tvrzení zpochybňovaly. Okresní soud neměl za prokázanou ani údajnou praxi u vedlejší účastnice, že přerušení výkonu práce řidičem na dobu kratší dvou hodin se pokládá za výkon práce při současné možnosti pobývat v místě bydliště.

13. Za tohoto skutkového stavu byl právní závěr okresního soudu a krajského soudu, že se se stěžovatel úmyslným předstíráním výkonu práce v době, kdy byl v místě svého bydliště, dopustil nejen nepřímého útoku na majetek vedlejší účastnice, ale též narušil nezbytnou důvěru ve vztazích mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, a že takové jednání je nutno pokládat za porušení povinnosti zaměstnance zvlášť hrubým způsobem [a představuje tedy oprávněný důvod k výpovědi podle § 52 písm. g) zákoníku práce], předurčen již závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 578/2023-427. V něm Nejvyšší soud označil obecně takové jednání za porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem. Jde o konstantní judikaturu Nejvyššího soudu (srovnej např. také usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2607/2023 ze dne 18. prosince 2023 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1777/2021 ze dne 25. listopadu 2021, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením sp. zn. III. ÚS 572/22 ze dne 13. prosince 2022).

14. Obvodní soud provedl rozsáhlé dokazování, na základě kterého zjistil skutkový stav. Stěžovatel měl možnost svou verzi prokázat, avšak důkazní břemeno neunesl. Obecné soudy podrobně a srozumitelně odůvodnily, v čem spatřují porušení povinností stěžovatele, a zabývaly se i závažností takového jednání. V této souvislosti krajský soud zdůraznil, že si stěžovatel musel být vědom, že si danou dobu vykazuje neoprávněně jako odpracovanou. Současně poukázal na to, že v řízení bylo prokázáno, že typ směny, na kterou byl stěžovatel v daný den určen, vylučoval, aby si mohl čas strávený v místě bydliště započítávat do odpracované doby. Nešlo tedy o situaci, kdy zaměstnanec v omylu vykáže dobu, kdy ve skutečnosti nepracoval, jako dobu odpracovanou, nebo tak učiní v dobré víře v nesprávný pokyn nadřízeného, jak poukazoval stěžovatel. S námitkou nedostatečného zkoumání stěžovatelova zavinění se krajský soud vypořádal v bodě 19 napadeného rozsudku způsobem, který v ústavní rovině obstojí.

15. Přednese-li soud srozumitelným způsobem klíčové úvahy, které jej vedly k rozhodnutí, a vypořádá-li se s relevantními argumenty, čemuž napadaná rozhodnutí vyhovují, nejsou rozhodnutí protiústavní jen proto, že podle názoru stěžovatele měly být soudy vedeny jinými úvahami, resp. se s relevantními argumenty vypořádat jinak. Napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí.

16. Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2026

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu