III. ÚS 3808/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že stěžovatel se domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 274/2020 (dále též "posuzované řízení"). Posuzované řízení trvalo čtyři roky (od uplatnění nároku stěžovatele u vedlejší účastnice až do rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2228/23).

3. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovateli 36 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do požadavku stěžovatele, aby mu vedlejší účastnice zaplatila dalších 164 000 Kč s příslušenstvím (výrok II). Soud prvního stupně dále zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatel domáhal, aby se vedlejší účastnice stěžovateli omluvila prostřednictvím dopisu podepsaného oprávněnou osobou (výrok III) a v části, jíž se stěžovatel domáhal, aby byla vedlejší účastnici uložena povinnost omluvit se stěžovateli na internetových stránkách Ministerstva spravedlnosti (výrok IV), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V).

4. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") výrokem I svého rozsudku změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně tak, že žalobu na zaplacení 36 000 Kč s příslušenstvím zamítl, výrokem II. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. až IV. a výrokem III rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně o délce a průběhu posuzovaného řízení a za aplikace kritérií uvedených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, a nejednalo se tudíž o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele, když jeho dovolací námitky nemohly založit přípustnost dovolání, neboť stěžovatel spatřoval rozpor napadeného rozsudku s judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu, která se týká odlišných právních otázek, než na kterých je rozsudek odvolacího soudu založen. Přípustnost dovolání pak podle dovolacího soudu nemohla založit ani výtka stěžovatele, že napadený rozsudek odvolacího soudu má povahu překvapivého rozhodnutí, neboť neporušuje principy spravedlivého procesu.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na systémové porušování principu právní jistoty, na kterém se podle něj má podílet i Ústavní soud některými rozhodnutími týkajícími se sporů o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, v nichž odmítá meritorně přezkoumávat rozhodnutí Nejvyššího soudu. Dále stěžovatel namítá, že závěr, že kompenzační řízení trvající 4 roky je přiměřeně dlouhé, je excesivní, nesprávný a protiústavní. Stěžovatel argumentuje odkazem na jiná rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Tvrdí také, že závěr obecných soudů o přiměřenosti posuzovaného řízení je v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 899/17, III. ÚS 1263/17 a III. ÚS 1320/10. Napadená rozhodnutí jsou podle stěžovatele překvapivá, neboť stěžovatel nebyl o změně názoru ze strany odvolacího soudu předem vyrozuměn a nebyla mu dána možnost argumentovat.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti zasahuje pouze tehdy, zjistí-li v řízení o ústavní stížnosti porušení základních práv a svobod jednotlivce [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To v posuzované věci neshledal.

9. Především je třeba uvést, že námitky stěžovatele v ústavní stížnosti se míjí s důvody, na kterých obecné soudy v jeho věci opřely svá rozhodnutí, a stěžovatel na tyto konkrétní důvody nijak nereaguje. Stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v řízení o své kasační stížnosti. Nejvyšší soud v napadeném usnesení objasnil, že judikatura, na kterou poukazuje stěžovatel, se týká jiných právních otázek, než těch, na nichž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu. Obdobně Ústavní soud dodává, že také stěžovatelem uváděná judikatura Ústavního soudu se týká především posuzování nákladových výroků ve vztahu k rozhodování o sporech o přiměřeném zadostiučinění či jde o případy s jinými skutkovými okolnostmi. Nález sp. zn. III. ÚS 899/17 se týkal řízení, které sice trvalo obdobnou dobu, avšak pouze na jednom stupni soudní soustavy (oproti nyní posuzovanému řízení, které probíhalo na třech stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem); nález sp. zn. III. ÚS 1263/17 se vypořádával s nesprávným úředním postupem spočívajícím v porušení práva na vydání rozhodnutí v zákonné lhůtě, zatímco v nálezu sp. zn. III. ÚS 1320/10 trvalo řízení obdobnou dobu, avšak pouze na dvou stupních soudní soustavy a nadto zde Ústavní soud konstatoval, že celková délka řízení není nijak extrémní.

10. Nejvyšší soud se (in fine odůvodnění napadeného rozhodnutí) vypořádal i s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo překvapivé, a že tato vada měla povahu porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Konstatoval, že stěžovatel nebyl zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat k otázce přiměřenosti délky posuzovaného řízení, neboť skutečnosti rozhodné pro její posouzení byly předmětem dokazování před soudem prvního stupně, odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a nepřihlížel k ničemu jinému, než co bylo známo také účastníkům řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nelze považovat za překvapivé.

11. Ústavní soud v těchto závěrech neshledává žádné pochybení ústavněprávní intenzity, stěžovatel ostatně ani v ústavní stížnosti neuvedl žádnou relevantní ústavně právní argumentaci. Ústavní soud tak pouze dodává, že odvolací soud při hodnocení posuzovaného řízení zevrubně zohlednil kritéria stanovená v § 31a zákona č. 82/1998 Sb., kdy se zřetelem především na instanční složitost (ve věci meritorně rozhodovaly soudy všech stupňů a též Ústavní soud), která se zásadním způsobem projevila v délce řízení, podrobně odůvodnil svůj závěr, že posuzované řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé.

12. Ústavní soud neshledal namítané porušení základních práv stěžovatele. Proto odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu