Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudkyně Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Štverákové, zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem, sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 722/2024-1134 ze dne 19. listopadu 2024, výroku IV rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 16/2023-1003 ze dne 29. června 2023 a výroku VI rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 9 C 241/2017-932 ze dne 19. října 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku-Místku, jako účastníků řízení, a Martina Héla, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem obsahujícím napadený výrok rozhodl o žalobě vedlejšího účastníka na vypořádání společného jmění manželů (SJM). Napadeným výrokem okresní soud uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce 587 584,97 Kč do šesti měsíců od právní moci rozsudku.
3. K odvolání obou stran Krajský soud v Ostravě napadeným výrokem změnil napadený výrok rozsudku okresního soudu tak, že částka, kterou má vedlejší účastník stěžovatelce uhradit, činí 620 598 Kč a pariční lhůta činí tři měsíce.
4. Rozdíl vznikl tím, že krajský soud přisvědčil odvolání vedlejšího účastníka a závazky z úvěrových smluv, které stěžovatelka uzavřela za trvání manželství bez vědomí a souhlasu vedlejšího účastníka, nepovažoval za součást SJM, a proto nezohlednil ani jejich splátky, které stěžovatelka uhradila. Dále krajský soud vedlejšímu účastníkovi přisvědčil, že nebyl důvod k disparitnímu rozdělení SJM v poměru 60 : 40. Zároveň ovšem krajský soud přisvědčil i odvolání stěžovatelky a do SJM zahrnul i částky, které vedlejší účastník za trvání manželství vybral v hotovosti a v řízení neprokázal, že by byly použity ve prospěch rodiny. Tříměsíční pariční lhůtu považoval krajský soud za dostatečnou, aby v ní mohl vedlejší účastník zajistit potřebné peníze, a to i s ohledem na to, že v průběhu řízení měl a mohl očekávat, že bude muset stěžovatelce uhradit vypořádací podíl.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání odmítnuto zčásti jako vadné a zčásti jako nepřípustné.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vytýká Nejvyššímu soudu, že odmítl její dovolání, ač nebylo vadné ani nepřípustné. Soudům rovněž vytýká, že nezohlednily její vnos do SJM spočívající v dědictví po otci a že neprovedly valorizaci vnosů a odnosů, ač se v průběhu let významně změnila hodnota peněz.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je příslušný k projednání ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu a výroku IV rozsudku krajského soudu. Výrok VI rozsudku okresního soudu byl změněn a Ústavní soud nemůže rušit to, co bylo změněno/odklizeno.
9. Ústavní stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti proti napadeným výrokům rozsudků okresního a krajského soudu vyšel Ústavní soud z toho, že stěžovatelčino dovolání bylo pro vady odmítnuto pouze zčásti a obě otázky předložené v dovolání se týkaly téhož výroku krajského soudu. Ústavní stížnost je proto formálně přípustná, avšak námitky, která stěžovatelka v dovolání řádně neuplatnila, jsou materiálně nepřípustné, neboť ve vztahu k nim je třeba na dovolání hledět, jako by podáno nebylo.
10. Ústavní soud musí v této souvislosti v prvé řadě poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), v němž se otázkou smyslu a účelu právní úpravy podmínek přípustnosti dovolání, a zároveň otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace, podrobně zabýval. Podle výroku I tohoto stanoviska, neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
11. Ústavní soud posoudil text dovolání, který stěžovatelka připojila jako přílohu k ústavní stížnosti. Z něj ověřil, že stěžovatelka v dovolání uplatnila dvě námitky, které odpovídají těm, jež předkládá v ústavní stížnosti (tedy, že soudy nezohlednily její vnos do SJM z dědictví po otci a že vnosy a odnosy nebyly valorizovány). U první námitky je třeba přisvědčit usnesení Nejvyššího soudu, že stěžovatelka neuvedla, proč je dovolání přípustné pro řešení této otázky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že řádně vymezila dovolací důvod, avšak tím pomíjí rozdíl mezi dovolacím důvodem (jímž může být výlučně nesprávné právní posouzení věci) a důvodem přípustnosti dovolání (jímž může být některý z důvodů vypočtených v § 237 občanského soudního řádu, který je třeba tvrdit a doložit odkazy na příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu či mezinárodních soudů). Odmítl-li Nejvyšší soud tuto část dovolání pro vady, neporušil tím stěžovatelčina ústavně zaručená základní práva.
12. Druhá otázka nemohla podle Nejvyššího soudu založit přípustnost dovolání proto, že krajský soud, ač sice v odůvodnění zmínil rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1172/2000 ze dne 27. září 2022 (jehož závěry o nezbytnosti dohody o valorizaci vnosu po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24 ze dne 11. září 2024 již neobstojí), své rozhodnutí na této otázce nezaložil. Krajský soud nepovažoval členský podíl v bytovém družstvu za stěžovatelčin vnos. Zdědil jej totiž stěžovatelčin bratr, který ho později převedl smlouvou jak na stěžovatelku, tak na vedlejšího účastníka (do jejich SJM). Částky vybrané vedlejším účastníkem považoval krajský soud za součást SJM, avšak nikoliv za odnos. Konečně splátky úvěrů uhrazené stěžovatelkou po zániku SJM sice byly vnosem, avšak nebylo zjištěno ani tvrzeno, že by vnosy byly vynaloženy na majetek, jehož hodnota se zvýšila mezi vynaložením vnosu a zánikem SJM. Této úvaze nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Ani odmítnutím zbývající části dovolání pro nepřípustnost tak nedošlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv.
13. Namítá-li stěžovatelka, že soudy nezohlednily časovou hodnotu peněz, kritizuje fakticky právní úpravu obsaženou v občanském zákoníku. Podle § 742 odst. 2 občanského zákoníku se má zohlednit pokles či růst hodnoty majetku, který byl vnesen do SJM, či byl pořízen do výlučného vlastnictví jednoho z manželů za prostředky ze SJM. O takovou situaci ovšem nejde v případě prostředků použitých vedlejším účastníkem, neboť v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by za ně získal majetek, který následně nabyl na hodnotě. Dědictví po stěžovatelčinu otci nelze považovat za vnos už proto, že se jí toto hodnocení krajského soudu nepodařilo zpochybnit dovoláním, jež bylo v této části podáno vadně. O vnosu v podobě splátek úvěrů po zániku SJM již bylo pojednáno výše. Napadená rozhodnutí proto z ústavního hlediska obstojí i v tomto ohledu.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 26. února 2025
Jan Svatoň v. r. předseda senátu