III. ÚS 402/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byly porušeny její základní práva a svobody plynoucí z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka podle § 7 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhala zaplacení částky 8 090,06 Kč, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 300 Kč. Vzniklou škodu měly představovat náklady exekuce, které stěžovatelka (jako oprávněná) uhradila soudnímu exekutorovi na základě rozhodnutí exekučního soudu (konkrétně usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 8. 3. 2021 č. j. 55 EXE 558/2012-51), kterým byla exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, zastavena, protože rozhodčí nález jakožto exekuční titul byl vydán na základě neplatně sjednané rozhodčí doložky.

3. V žalobě stěžovatelka uvedla, že exekuční soud neměl exekučnímu návrhu vyhovět, a učinil-li tak (usnesením ze dne 1. 10. 2012 č. j. 55 EXE 558/2012-16), jde o nezákonné rozhodnutí, kterým jí byla způsobena škoda ve výši nákladů exekuce, které byla povinna uhradit. Obvodní soud sice rovněž označil posledně uvedené usnesení za nezákonné, neshledal však, že by tvrzená škoda vznikla v příčinné souvislosti s ním, a dodal, že povinnost k náhradě nákladů exekuce byla stanovena zmíněným usnesením č. j. 55 EXE 558/2012-51, to však nebylo pro nezákonnost zrušeno či změněno, a nejde tak o nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Nadto stěžovatelka podle obvodního soudu nesplnila podmínku podle § 8 odst. 3 téhož zákona. Dále uvedl, že stěžovatelka, resp. její právní předchůdkyně si musela být již v době podání exekučního návrhu vědoma nicotnosti rozhodčího nálezu, a proto na ní primárně spočívá zavinění za následné zastavení exekuce, a dokonce v exekuci pokračovala, přestože zahájila soudní řízení, v němž se domáhala přiznání stejného plnění, jaké jí bylo přiznáno rozhodčím nálezem.

Stěžovatelčina argumentace

4. Stěžovatelka uvádí, že z pohledu výše částky jde o tzv. bagatelní věc, avšak jsou zde okolnosti, které projednání ústavní stížnosti odůvodňují, konkrétně že jde o rozsáhlý problém, kdy stát prostřednictvím soudů systematicky odmítá odpovědnost za nezákonné nařízení exekucí, a že se netýká jen její osoby.

5. Dále stěžovatelka tvrdí, že odpovědným za nezákonné nařízení (a následné zastavení) exekuce je primárně stát, což vyvozuje z toho, že se povinnost znát judikaturu týkající se rozhodčích doložek vztahuje i na obecné soudy. Má za to, že v daném případě, stejně jako v případě řešeném nálezem ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16 (N 5/84 SbNU 87), jde o prokazatelnou výjimku z pravidla, že náhradu nákladů řízení nelze požadovat jako náhradu škody, a obvodnímu soudu vytýká, že neuvedl důvody, proč tuto výjimku neaplikoval.

6. K výtce obvodního soudu, že proti rozhodnutí o náhradě nákladů exekuce nepodala odvolání, a nesplnila tak (ani) podmínku přiznání náhrady škody stanovenou v § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., stěžovatelka uvádí, že rozhodnutí o zastavení exekuce nebylo nezákonné, takže zrušeno být nemohlo, ale že je třeba na ně hledět, jako by zrušeno bylo (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2019 sp. zn. 30 Cdo 2407/2017). Na vyčerpání všech prostředků lze trvat jen, jsou-li dostatečné a efektivní [nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. III. ÚS 3659/10 (N 32/64 SbNU 339)]. Zbytečným podáním odvolání by došlo jen ke zvýšení nákladů, prodloužení délky řízení a zvýšení konečné škody hrazené státem. Nelze-li podle Ústavního soudu rigorózně lpět na formálním zrušení nezákonného rozhodnutí [nález ze dne 9. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1774/08 (N 155/54 SbNU 17)], tím méně nutno lpět na formálním využití opravných prostředků.

7. Podle stěžovatelky obvodní soud zcela vyprázdnil její základní právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť ji v návaznosti na pochybení státu spočívající v nezákonném nařízení exekuce postavil do bezvýchodné situace, kdy se nemůže domáhat náhrady. Má za to, že nelze přenášet na ni povinnost k náhradě nákladů exekuce, když primární odpovědnost za nezákonné nařízení exekuce nese stát. Obvodní soud porušil i její právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se nedostatečně vypořádal s její argumentací, resp. se její argumentací ohledně odpovědnosti za zastavení exekuce způsobenou jejím nařízením nezabýval vůbec. Obvodní soud se podle stěžovatelky odmítl zabývat věcně tím, zda jí za dané situace náleží od státu náhrada, čímž porušil rovněž její právo na účinný opravný prostředek podle čl. 13 Úmluvy. Závěrem stěžovatelka uvádí, že pokud by Ústavní soud dospěl k závěru, že vedle státu nějakým dílem zapříčinila zastavení řízení (což však odmítá), měly by soudy zkoumat její podíl, a přiznat jí náhradu škody alespoň ve snížené výši, která by ale měla činit více jak 50 % vzniklé škody.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. proti napadenému rozhodnutím žádný takový prostředek k dispozici neměla.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

10. Ústavní soud připomíná, že obsahově obdobnými ústavními stížnosti podanými stejnou stěžovatelkou se již zabýval a usneseními ze dne 17. 1. 2024 sp. zn. II. ÚS 3092/23, ze dne 10. 7. 2024 sp. zn. IV. ÚS 1126/24, ze dne 7. 8. 2024 sp. zn. I. ÚS 1754/24 a ze dne 19. 9. 2024 sp. zn. II. ÚS 2426/24 je jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Posledně uvedeným usnesením se tak stalo toliko z důvodu tzv. bagatelnosti věci. V ostatních případech přistoupil Ústavní soud ke kvazimeritornímu posouzení důvodnosti námitek uplatněných v ústavní stížnosti.

11. V usnesení sp. zn. I. ÚS 1754/24 Ústavní soud konstatoval, že soudy setrváním na požadavku vyčerpání opravných prostředků neporušily ústavně zaručená práva stěžovatelky, a dalšími důvody ústavní stížnosti již nepovažoval za nutné se zabývat. S ohledem na tento závěr by Ústavní soud nemohl obvodnímu soudu z hlediska ústavnosti nic vytknout, i pokud by zamítnutí žaloby postavil jen na nesplnění podmínky plynoucí z § 8 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.

12. Ústavní soud by však nemohl považovat ústavní stížnost za opodstatněnou ani z hlediska dalších námitek, jež směřují proti dalšímu důvodu, na kterém napadené rozhodnutí spočívá. Obdobně jako v ústavních stížnostech, o nichž bylo rozhodnuto usneseními sp. zn. II. ÚS 3092/23 a IV. ÚS 1126/24, stěžovatelka argumentuje, že nezákonným rozhodnutím zde nebylo usnesení o zastavení exekuce, ale usnesení, kterým exekuce byla nařízena, a současně namítá, že se obvodní soud (řádně) nevypořádal s její argumentací o odpovědnosti (in eventum spoluodpovědnosti) státu za zastavení exekuce.

13. Z napadeného usnesení plyne, že důvodem zamítnutí žaloby nebyla bez dalšího skutečnost, že usnesení o zastavení exekuce nebylo zrušeno, a že tudíž nejde o nezákonné rozhodnutí podle § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. Obvodní soud se v souvislosti se stěžovatelčiným poukazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2511/16 zabýval otázkou, kdo zastavení exekuce zavinil, a dospěl k závěru, že to byla (primárně) stěžovatelka; odlišil tím posuzovanou věc od věci řešené uvedeným nálezem, kde takové zavinění spočívalo výlučně na státu. Z uvedeného lze dovodit, jaké skutečnosti z hlediska případné odpovědnosti státu obvodní soud považoval za právně relevantní (srov. bod 14 usnesení sp. zn. II. ÚS 3092/23), a tudíž mu nelze vytknout, že by stěžovatelčinu argumentaci náležitě nevypořádal nebo že by se snad (z věcného hlediska) nezabýval tím, zda je jí uplatněný nárok po právu. Právní názor obvodního soudu, jehož správnost stěžovatelka napadá, přitom Ústavní soud nepovažuje za svévolný, jenž by z hlediska ústavnosti nebylo možné akceptovat (shodně bod 12 usnesení sp. zn. IV. ÚS 1126/24).

14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu