III. ÚS 416/24

Odůvodnění

I. Ústavnímu soudu byl dne 12. 2. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzený rozpor v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. 5. 2021 č. j. 108 C 165/2017-269 (vázán rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 č. j. 22 Cdo 1563/2020-228) určil, že žalovaný (Statutární město Brno) je vlastníkem blíže určené kanalizační přípojky. K podanému odvolání Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek nalézacího soudu tak, že žalobu na určení vlastnického práva žalované ke kanalizační přípojce zamítl (výrok II.). Současně rozhodl o nepřipuštění České republiky (za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových), co by vedlejší účastnice, do soudního řízení (výrok I.). Následně výroky III. - V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Podané dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Stěžovatel má za to, že v soudním řízení, jehož byl účastníkem, došlo k porušení jeho práva na přístup k soudu, a to ve třech rovinách. První porušení shledal stěžovatel v tom, že soud rozhodl o účastenství vedlejší účastnice v řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř., aniž by se jí dotázal, zda se svým vedlejším účastenstvím souhlasí či nikoliv. Další porušení mělo být způsobeno tím, že přesto, že odvolací soud dospěl k jinému právnímu názoru než soud nalézací, neposkytl stěžovateli poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Třetí pochybení souvisí výlučně s dovolacím řízením, v jehož rámci stěžovatel předložil celkem sedm otázek týkajících se vlastnictví sporné kanalizační přípojky, přičemž Nejvyšší soud se jimi blíže nezabýval, neboť měl za to, že nemají judikaturní přesah a jsou specifické jen pro danou věc. Závěrem stěžovatel vyjádřil svůj nesouhlas s tím, že mu byly uloženy k tíži náklady řízení protistrany, a to i přesto, že se jedná o Statutární město Brno, které disponuje odborným personálem potřebným pro vedení soudního řízení.

III. Z ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu se podává, že tento odmítl dovolání z důvodu řádného nevymezení přípustnosti dovolání. Ta podle něj nemůže být založena tvrzením dovolatele, že právní otázky, které dovolatel vznáší, byly nalézacím a odvolacím soudem posouzeny rozdílně. Otázky formulované dovolatelem postrádají podle Nejvyššího soudu obecný přesah a směřují toliko k individuálnímu postupu soudu v projednávané věci. Podle Nejvyššího soudu též stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. a stejně tak nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., ani jakým způsobem by měly být některé z předpokladů přípustnosti dovolání naplněny. V souvislosti s nepoučením podle § 118a odst. 2 či s nepřipuštěním České republiky do řízení, co by vedlejší účastnice, poukázal Nejvyšší soud opět na skutečnost, že stěžovatel neformuloval žádnou právní otázku a ani neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Ústavní soud si vyžádal předmětné dovolání, zkonfrontoval jeho obsah s odůvodněním napadeného usnesení dovolacího soudu, a shodně s dovolacím soudem došel k závěru, že stěžovatel požadavky stanovené o. s. ř. na vylíčení splnění předpokladů přípustnosti dovolání nesplnil, přičemž v ústavní stížnosti samotné stěžovatel proti nevymezení přípustnosti dovolání ani nebrojil. Dovolacímu soudu tak nelze vytknout, že dovolání stěžovatele odmítl. V tom případě je však nutno posoudit přípustnost ústavní stížnosti ve vztahu k jednotlivým napadeným rozhodnutím. Otázky týkající se posuzování vymezení předpokladů přípustnosti dovolání Ústavní soud podrobně zodpověděl ve stanovisku pléna ze dne 28. listopadu 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). Z tohoto stanoviska a ustanovení § 75 zákona o Ústavním soudu, které je založeno na zásadě subsidiarity ústavní stížnosti, plyne, že je-li dovolání stěžovatele důvodně (tj. po právu) odmítnuto dovolacím soudem pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání, jde o případ, kdy stěžovatel řádně opravné prostředky nevyčerpal. A jelikož dovolání stěžovatele v souzené věci dovolací soud odmítl jako vadné důvodně (jak bylo shora uvedeno), je ústavní stížnost přípustná pouze proti usnesení dovolacího soudu. V části směřující proti napadeným usnesením nižších soudů je ústavní stížnost nepřípustná [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]; námitky vznášené vůči těmto rozhodnutím tak Ústavní soud dále nezkoumal a soustředil se pouze na námitky proti napadenému usnesení dovolacího soudu. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem a dovolací soud není obecnou třetí instancí pro přezkum rozhodnutí odvolacích soudů. Dovolací přezkum má vedle ochrany individuálních práv především systémový význam, kterým je sjednocování a dotváření judikatury, a proto jsou na obsah dovolání zákonem kladeny poměrně vysoké obsahové a formální požadavky (srov. body 27 až 39 odůvodnění výše citovaného stanoviska sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak vyžaduje § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny. V případech odmítnutí vadného dovolání je Ústavní soud povinen omezit svou pravomoc na zjištění, zda dovolací soud neústavně nevybočil z mezí daných mu zákonem a zda jeho rozhodnutí není založeno pouze na svévoli, popř. nevykazuje znaky přehnaného formalismu. Ústavní soud uzavírá, že řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání je základní argumentační povinností dovolatele vůči dovolacímu soudu, kterou lze chápat jako určitou podmínku "postupu do další fáze" projednání dovolání ze strany dovolacího soudu (tj. posuzování dovolání co do jeho případné přípustnosti). Tuto podmínku stěžovatel v nyní posuzované věci nenaplnil. Dovolací soud tudíž při odmítnutí dovolání nepostupoval svévolně či přehnaně formalisticky. Závěrem lze dát stěžovateli za pravdu v tom smyslu, že se Nejvyšší soud řádně nevypořádal s důvody, pro které uložil stěžovateli k tíži náklady řízení protistrany, kterou je statutární město Brno, mající nepochybně odborný aparát, do jehož kompetence spadá zastupování obce v řízení před soudy. Vzhledem k tomu, že náklady řízení činí 4 114 Kč, jedná se o částku bagatelní, která bez dalšího nezakládá důvodnost ústavní stížnosti. Z výše vyložených důvodů tak Ústavní soud odmítl předmětnou ústavní stížnost ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023 č. j. 22 Cdo 2587/2023-346 jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 2. 2023 č. j. 19 Co 173/2021-318 jako nepřípustnou. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu