Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Svatoněm ve věci ústavní stížnosti obchodní korporace CEDES Group s. r. o., sídlem Polní 2305, Brandýs nad Labem - Stará Boleslav, zastoupené JUDr. Bc. Pavlem Martiníkem, Ph.D., advokátem, sídlem Uruguayská 380/17, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2024 č. j. MSPH 59 INS 3682/2021-B-93, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, spojené s návrhem na zrušení § 298 odst. 3 a 7 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno její právo na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i princip rovnosti účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, a že jím bylo zasaženo do jejího práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Spolu s ústavní stížností podává stěžovatelka (in eventum) návrh na zrušení § 298 odst. 3 a 7 insolvenčního zákona (§ 74 zákona o Ústavním soudu).
3. Dále pak navrhuje, aby Ústavní soud uložil účastníkovi řízení nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem.
4. Napadeným usnesením vyslovil Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") souhlas s tím, aby insolvenční správkyně po odečtení nákladů na zpeněžení, nákladů spojených se správou majetkové podstaty a odměny insolvenční správkyně uspokojila pohledávku zajištěného věřitele (č. 35) JUDr. Jaroslava Beneše v části zajištěné pohledávky P31 částkou 3 996 199,31 Kč z úhrady pohledávky tohoto věřitele - zajišťovacího převodu práva ze dne 1. 4. 2019 pohledávkou plynoucí ze Smlouvy o dílo č. 20180430, uzavřené mezi obchodními korporacemi J. Hradecký s. r. o. a dlužnicí Pivovar Pražan, s. r. o. (výrok I), insolvenční správkyni uložil provést uspokojení zajištěné pohledávky, zapsat do upraveného seznamu přihlášek ke každé zajištěné pohledávce zajištěného věřitele, jaká částka na ni byla vyplacena a jaká zbývající část se vypořádá při rozvrhu, a podat soudu písemnou zprávu o provedení uspokojení (výrok II) a povolil vyplacení zálohy na odměnu insolvenční správkyně ve výši 266 830,65 Kč (výrok III). V poučení tohoto usnesení městský soud uvedl, že proti výroku I a III může podat odvolání dlužník, zajištěný věřitel a insolvenční správce a že proti výroku II není odvolání přípustné.
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka mimo jiné uvádí, že i když proti napadenému usnesení podala odvolání, z procesní opatrnosti podává i ústavní stížnost, neboť z rozhodovací praxe Ústavního soudu plyne, že za poslední prostředek k ochraně práva nelze považovat nepřípustné odvolání. Má však za to, že odvolání je přípustné, že jí svědčí aktivní legitimace a že jsou splněny i ostatní podmínky řízení. Skutečnost, že stěžovatelka odvolání podala a že o něm nebylo dosud rozhodnuto, je patrna také z insolvenčního rejstříku.
6. Ústavní soud i s ohledem na tuto skutečnost nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu), načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost není podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná.
7. Ústavní soud připomíná, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, podle níž podání ústavní stížnosti připadá v úvahu až tehdy, jestliže všechny ostatní dostupné právní prostředky ochrany základních práv či svobod stěžovatele selžou. Souběžné podávání (řádného či mimořádného) prostředku a ústavní stížnosti není proto namístě, navíc takové řešení nevyhovuje ani požadavku právní jistoty [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2011 sp. zn. I. ÚS 2162/11 či ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. IV. ÚS 234/11]. Probíhá-li tedy nadále před obecnými soudy řízení, v jehož rámci se může stěžovatel domoci svých práv, není pro zásah Ústavního soudu důvod, naopak by takový postup byl v rozporu jak s již zmíněnou zásadou subsidiarity, tak i se zásadou minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci. V případě, že by byla ústavní stížnost věcně posouzena ještě před rozhodnutím příslušného soudu o podaném opravném prostředku, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů, pokud by naopak vyčkával na rozhodnutí o něm, zbytečně (a v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny) by tím prodlužoval své řízení.
8. Nebude-li stěžovatelka v soudním řízení úspěšná, nic jí pak nebrání v podání ústavní stížnosti nové, v níž může zohlednit rovněž jeho průběh a výsledky. Poukazuje-li na možnost zmeškání lhůty pro podání ústavní stížnosti proti nyní napadenému usnesení pro případ, že by odvolání nebylo shledáno přípustným, Ústavní soud není oprávněn odmítnout případnou novou ústavní stížnost stěžovatelky proti nyní napadenému usnesení pro opožděnost, neboť to by takový postup kolidoval s čl. 36 odst. 1 Listiny (tzv. denegatio iustitiae); shledá-li nyní ústavní stížnost "předčasnou", není oprávněn posléze konstatovat, že pozdější ústavní stížnost je opožděná, což ostatně plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
10. Domáhá-li se stěžovatelka zrušení § 298 odst. 3 a 7 insolvenčního zákona, takový návrh lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě použití napadeného právního předpisu či jeho jednotlivého ustanovení, a proto - jakožto návrh akcesorický - sdílí osud ústavní stížnosti (§ 74 ve spojení s § 68 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona [srov. např. usnesení ze dne 3. 10. 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95 (U 22/4 SbNU 351)].
11. Ústavní soud proto návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. b) ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
12. S ohledem na výsledek tohoto řízení Ústavní soud nemohl uložit účastníkovi řízení, aby stěžovatelce nahradil náklady řízení před Ústavním soudem (§ 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. února 2025
Jan Svatoň v. r. soudce zpravodaj