Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Veronikou Křesťanovou o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Kněžourkové, zastoupené JUDr. Lukášem Frenclem, advokátem, sídlem Klimentská 1652/36, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. MSPH 57 INS 3571/2023, 4 VSPH 1288/2024-B-47 ze dne 9. prosince 2024 a č. j. MSPH 57 INS 3571/2023, 4 VSPH 706/2024-B-30 ze dne 2. září 2024 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. MSPH 57 INS 3571/2023-B-38 ze dne 1. listopadu 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Mgr. Marcely Kubínové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky.
2. Usnesením Městského soudu v Praze č. j. MSPH 57 INS 3571/2023-A-7 ze dne 9. března 2023 byl zjištěn úpadek vedlejší účastnice, bylo povoleno jeho řešení oddlužením a věřitelé byli vyzváni, aby ve lhůtě 7 dnů od zveřejnění zprávy pro oddlužení v insolvenčním rejstříku navrhli konání schůze věřitelů podle § 399 odst. 1 insolvenčního zákona nebo aby v této lhůtě hlasovali podle § 400 tohoto zákona o přijetí způsobu oddlužení s tím, že pokud tak ve stanovené lhůtě neučiní, rozhodne o způsobu oddlužení soud. Dne 19. března 2023 bylo městskému soudu doručeno podání stěžovatelky, v němž vyjádřila svůj nesouhlas s oddlužením vedlejší účastnice z důvodu jejího nepoctivého záměru.
3. Městský soud usnesením č. j. MSPH 57 INS 3571/2023-B-21 ze dne 26. dubna 2024 rozhodl, že vedlejší účastnice je oprávněna podat návrh na povolení oddlužení (výrok I), schválil zprávu o přezkumu (výrok II), neschválil oddlužení pro nepoctivý záměr vedlejší účastnice (výrok III), insolvenční řízení zastavil (výrok IV) a rozhodl o odměně insolvenčního správce (výrok V a VI) a o zproštění insolvenčního správce funkce (výrok VII).
4. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 2. září 2024 usnesení městského soudu ve výroku III o neschválení oddlužení vedlejší účastnice (a dále ve výrocích IV, V, IV a VII) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Na rozdíl od městského soudu neshledal důvod pochybovat o pravdivosti tvrzení vedlejší účastnice, že se poctivě snaží o nápravu svého života, k čemuž jí má dopomoci právě i dobrodiní oddlužení, pročež není žádného důvodu odepřít jí právo, aby se pokusila, splňuje-li jinak předpoklady oddlužení, napravit následky nezvládnutí své nejen ekonomické situace.
5. Městský soud poté výrokem I napadeného usnesení ze dne 1. listopadu 2024 schválil oddlužení vedlejší účastnice plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Proti tomuto výroku podala stěžovatelka odvolání, v němž zopakovala své závěry o nepoctivém záměru vedlejší účastnice, vyjádřila nesouhlas s jejím oddlužením a sdělila, že považuje usnesení městského soudu za nepřezkoumatelné.
6. Vrchní soud napadeným usnesením ze dne 9. prosince 2024 odvolání podle § 218 písm. b) občanského soudního řádu odmítl. Uvedl, že stěžovatelka o způsobu oddlužení vedlejší účastnice vůbec nehlasovala a že tedy není podle § 406 odst. 4 insolvenčního zákona a contrario k podání odvolání proti bodu výroku I usnesení městského soudu oprávněna. Dodal, že nezískal-li ani jeden ze způsobů oddlužení prostou většinu hlasů nezajištěných věřitelů, insolvenční soud oddlužení správně schválil v (zbytkové) podobě oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou a řádně zastoupenou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
8. Ústavní soud však zjistil, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neboť stěžovatelka nevyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, když nepodala proti usnesení vrchního soudu ze dne 9. prosince 2024, jímž bylo odmítnuto její odvolání, žalobu pro zmatečnost.
9. Z § 7 insolvenčního zákona mimo jiné vyplývá, že nestanoví-li insolvenční zákon jinak, nebo není-li takový postup v rozporu se zásadami, na kterých spočívá insolvenční řízení, použijí se pro insolvenční řízení a pro incidenční spory přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu týkající se sporného řízení. Podle § 2 písm. b) insolvenčního zákona se insolvenčním soudem rozumí též soud, který rozhoduje o opravném prostředku v insolvenčním řízení. Ustanovení § 229 odst. 4 občanského soudního řádu stanoví, že žalobou pro zmatečnost může účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.
10. Insolvenční zákon tak stěžovatelce nezapovídá podat žalobu pro zmatečnost, a to na rozdíl od možnosti obnovy insolvenčního řízení (srov. § 96 odst. 1 insolvenčního zákona). K žalobě pro zmatečnost insolvenční zákon odchylně od občanského soudního řádu pouze stanovuje, že se v řízení o této žalobě podané proti rozhodnutí insolvenčního soudu vydanému v insolvenčním řízení nepoužije § 235 odst. 2 občanského soudního řádu, přičemž rozhodnutí, jímž bylo na základě žaloby pro zmatečnost zrušeno rozhodnutí insolvenčního soudu vydané v insolvenčním řízení, je účinné ode dne právní moci (§ 96 odst. 2 insolvenčního zákona).
11. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že zákon poskytuje stěžovatelce proti napadenému usnesení vrchního soudu o odmítnutí odvolání procesní prostředek k ochraně jejích práv ve smyslu § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, a to v podobě žaloby pro zmatečnost [viz také stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 ze dne 16. prosince 2008 (ST 26/51 SbNU 839; 79/2009 Sb.), v němž Ústavní soud uvedl, že ústavní stížnost, která směřuje proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo v občanském soudním řízení odmítnuto odvolání stěžovatele, je nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jestliže stěžovatel proti tomuto rozhodnutí neuplatnil žalobu pro zmatečnost podle § 229 odst. 4 občanského soudního řádu].
12. Z textu ústavní stížnosti, jejích příloh ani z insolvenčního rejstříku, do něhož Ústavní soud nahlédl, nevyplývá, že by stěžovatelka žalobu pro zmatečnost vůbec podala. Stěžovatelka tedy všechny prostředky k ochraně svého práva nevyužila (srovnej taktéž v insolvenční věci vydané usnesení sp. zn. III. ÚS 2140/21 ze dne 26. října 2021). Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala stěžovatelčiny vlastní zájmy, což je předpokladem pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou takovou argumentaci ani neuvádí.
13. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně 24. února 2025
Veronika Křesťanová v. r. soudkyně zpravodajka