Ústavní soud rozhodl dne 26. února 2015 soudcem zpravodajem Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Zajíčka, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 10. 2014 č. j. 8 Co 701/2014-576 a proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 11. 2013 č. j. 23 C 511/2008-514, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 12. 2. 2015, doručené Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2015, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatel vystupoval jako žalobce v občanskoprávním sporu, vedeném proti žalovaným: 1) ČR-Státní pozemkový úřad a 2) Ing. Jaroslav Čadek u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 511/2008.
Rozsudkem ze dne 27. 11. 2013 č. j. 23 C 511/2008-514 Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") zamítl žalobu o určení, že kupní smlouva ze dne 17. 10. 2007, uzavřená mezi žalovaným č. 1 jako prodávajícím a žalovaným č. 2 jako kupujícím, na prodej specifikovaného pozemku o výměře 660 284 m2 v k. ú. Meziluží, obec České Budějovice, je neplatná (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). Dne 30. 10. 2014 rozsudkem č. j. 8 Co 701/2014-576 Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") k odvolání stěžovatele rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 11. 2013 č. j. 23 C 511/2008-514 potvrdil (výrok I), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III) a stěžovatele poučil o možnosti podat proti rozsudku odvolacího soudu dovolání.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítal především nesprávné právní posouzení předmětné kupní smlouvy nalézacím soudem i soudem odvolacím, a tvrdil, že "otázka platnosti uzavření kupní smlouvy byla obecnými soudy vyřešena v zásadním rozporu s platnou právní úpravou a podle přesvědčení stěžovatele i v rozporu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod." Stěžovatel dále vyjádřil přesvědčení, že obecnými soudy uskutečněný výklad, zejména výklad ustanovení § 7 odst. 7 zákona č. 94/1999 Sb., byl v rozporu se záměrem zákonodárce, právním řádem i ústavním pořádkem.
Další obsah ústavní stížnosti jakož i rozhodnutí jí napadených blížeji reprodukovat netřeba, neboť z důvodů dále vyložených bylo nutno návrh odmítnout.
Předtím, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, zkoumá Ústavní soud, zda návrh obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou splněny podmínky jeho projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Obecným účelem právní úpravy formálních náležitostí a lhůt v citovaném zákoně je zajištění řádného chodu soudnictví a zejména zachování právní jistoty.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených [a kasace pravomocných rozhodnutí - srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež hovoří o "pravomocném rozhodnutí"], v nichž skutečnost, že soudní rozhodnutí zasahuje do základních práv a svobod stěžovatele, nelze napravit v rámci soustavy obecných soudů, tj. procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Nelze rovněž opominout, že jedním ze základních znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita; ústavní stížnost lze podat pouze tehdy, pokud navrhovatel již vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje. Ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přitom nerozlišuje mezi řádnými a mimořádnými opravnými prostředky; stěžovatel je tedy povinen vyčerpat oba druhy procesních prostředků, s výjimkou žaloby na obnovu řízení, která je ustanovením § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu výslovně vyloučena. V opačném případě může být jeho ústavní stížnost posouzena jako nepřípustná. V ústavní stížnosti obsažené námitky, směřující proti rozhodnutím nalézacího soudu a odvolacího soudu, stěžovatel mohl a měl uplatnit v dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky, v souladu s odvolacím soudem poskytnutým poučením. Pokud tak neučinil, nevyčerpal veškeré procesní prostředky k ochraně svého práva, a jeho ústavní stížnost musela být posouzena jako nepřípustná dle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
S ohledem na výše uvedené tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. února 2015
Jan Musil v. r. soudce zpravodaj