III. ÚS 466/24

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a z připojených listin, stěžovatelka v roce 2017 požádala Univerzitu Karlovu o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělávání podle § 89 odst. 1 písm. b) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ("zákon o vysokých školách"). Žádost směřovala k uznání studijního programu Učitelství německého a anglického jazyka, který úspěšně absolvovala na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku v roce 1981.

2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, neboť samotným účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy. Postačí uvést toliko základní fakta.

3. Univerzita Karlova napadeným rozhodnutím (osvědčením) stěžovatelce uznala diplom Univerzity Karla Marxe v Lipsku ze dne 2. 7. 1981 a potvrdila jeho rovnocennost s vysokoškolským diplomem vydaným v České republice veřejnou vysokou školou pro studium v navazujícím magisterském studijním programu v oblasti vzdělávání Učitelství. Současně stěžovatelce uznala vzdělání v oboru Germanistika získané studiem na téže univerzitě a potvrdila jeho rovnocennost s vysokoškolským vzděláním získaným v České republice na veřejné vysoké škole absolvováním studia v daném studijním programu. Univerzita uvedla, že stěžovatelka může užívat zahraniční titul Diplomgermanist, ale nikoliv akademické tituly udělované podle zákona o vysokých školách. Současně konstatovala, že se nejednalo o správní řízení podle zákona č. 18/2004 Sb., o uznávání odborné kvalifikace a jiné způsobilosti státních příslušníků členských států Evropské unie a některých příslušníků jiných států a o změně některých zákonů.

4. Odvolání stěžovatelky Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ("ministerstvo") zamítlo. Stejným způsobem rozhodly o stěžovatelčině žalobě a kasační stížnosti i Městský soud v Praze ("městský soud") a Nejvyšší správní soud.

Argumentace stěžovatelky

5. Stěžovatelka se závěry obecných soudů a správních orgánů nesouhlasí. Má za to, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod ("Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava"). Předkládá přitom obdobné námitky, které uplatnila již v průběhu předchozího řízení.

6. Opětovně tudíž namítá, že správní orgány i správní soudy nevyčerpaly předmět řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Připomíná, že předmětem její žádosti bylo uznání studijního programu Učitelství německého a anglického jazyka, nicméně univerzita jí uznala pouze oblast vzdělávání Učitelství a jako obor (nikoliv program) Germanistiku. Uvádí, že chtěla-li univerzita žádosti vyhovět jen zčásti, měla současně s vydaným osvědčením vydat i negativní rozhodnutí o zamítnutí části žádosti (s odůvodněním), což se ovšem nestalo. Stěžovatelka dále namítá, že neměla možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád ("správní řád").

7. Stěžovatelka zdůrazňuje, že řízení před správními orgány a soudy trvalo sedm let, v jejichž průběhu byla vydána vzájemně rozporná a překvapivá rozhodnutí (celkem pětkrát rozhodovala univerzita, celkem pětkrát rozhodovalo ministerstvo a celkem dvakrát ve věci rozhodoval městský soud). Upozorňuje na rozpor mezi prvním a druhým rozsudkem městského soudu. V prvním rozsudku ze dne 11. 3. 2020 č. j. 14 A 174/2018-38 městský soud uvedl, že je třeba vyčerpat předmět žádosti, který je dán požadovaným uznáním studijního programu Učitelství německého a anglického jazyka (bod 26 cit. rozsudku). V druhém (ústavní stížností napadeném) rozsudku ovšem městský soud vyslovil, že předmět žádosti byl vyčerpán uznáním oblasti vzdělávání Učitelství s oborem Germanistika.

8. Stěžovatelka má rovněž za to, že v její věci nastala extrémní nesprávnost při výkladu hmotného práva. Ačkoliv totiž zákon o vysokých školách v § 89 odst. 1 písm. b) předpokládá uznání programu, správní orgány uznaly (a správní soudy jejich závěry následně aprobovaly) oblast vzdělávání (srov. výše).

9. Stěžovatelka dále namítá, že byl extrémně nesprávně zjištěn skutkový stav. Vymezuje se zejména vůči závěru Nejvyššího správního soudu, že "neuvádí žádný konkrétní účel, za nímž o uznání předloženého diplomu žádala". Zdůrazňuje, že již v původní žádosti uvedla, že požaduje, aby jí Univerzita Karlova uznala její zahraniční vysokoškolské vzdělání pro účely výuky jazyka německého a anglického, neboť její dřívější zaměstnavatel její zahraniční diplom zpochybnil. Deklarovaného účelu, který byl pro Nejvyšší správní soud rozhodujícím kritériem uznání zahraničního vzdělání (srov. bod 40 rozsudku Nejvyššího správního soudu), si přitom byl vědom i sám uznávající správní orgán (stěžovatelka odkazuje na usnesení Univerzity Karlovy ze dne 14. 2. 2018).

Vyjádření účastníků řízení, replika stěžovatelky

10. Ústavní soud vyžádal spisy a vyjádření účastníků řízení.

11. Nejvyšší správní soud ve vyjádření vycházel z odůvodnění napadeného rozhodnutí a podrobně rozvedl důvody, pro které je dle jeho názoru stěžovatelčina argumentace nesprávná. Předně zopakoval, že správní orgány vyčerpaly předmět řízení. Předmět řízení je vyčerpán tehdy, rozhodl-li správní orgán o žadatelem identifikovaném zahraničním vzdělání (diplomu), ať už jej uzná, či nikoliv. Odkázal na vypořádání námitky nemožnosti vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí podle § 36 odst. 3 správního řádu (rozsudek Nejvyššího správního soudu, body 43-44). Protiústavnost neshledal ani v tvrzené nepřiměřené délce řízení a překvapivosti rozhodování. Nejvyšší správní soud se vyjádřil rovněž k rozporu mezi prvním a druhým rozhodnutím městského soudu. Zopakoval, že by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie, zrušil-li by rozsudek městského soudu jen proto, že se městský soud odchýlil od svého původního právního názoru, neboť za věcně správný považoval Nejvyšší správní soud pozdější právní názor městského soudu. Kasační soud dále vyloučil, že by ve stěžovatelčině věci došlo k extrémnímu, a tedy protiústavnímu výkladu podústavního práva. Současně uznal, že pochybil, uvedl-li v napadeném rozhodnutí, že stěžovatelka v průběhu řízení nevymezila účel, pro který žádá o uznání zahraničního vzdělání. Zdůraznil však, že navzdory tomuto pochybení nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelky.

12. Nejvyšší správní soud v tomto ohledu uvedl, že "stěžovatelka usiluje o uznání studijního programu Učitelství německého a anglického jazyka proto, že současný způsob uznání by jí mohl umožňovat učit pouze německý jazyk. Naproti tomu, pokud by měla uznán studijní program Učitelství německého a anglického jazyka, byla by s jistotou oprávněna i k výuce anglického jazyka, přestože z předmětů závěrečné zkoušky studia stěžovatelky na Univerzitě Karla Marxe v Lipsku vyplývá, že studium bylo zaměřeno na jazykovědu a literární vědu germanistiky."

13. Městský soud stručně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Doplnil, že námitky uplatněné v ústavní stížnosti měla stěžovatelka uvést již v kasační stížnosti.

14. Ministerstvo ve vyjádření zdůraznilo význam zásady vstřícnosti při uznávání zahraničního vzdělání. Upřesnilo, že správní orgán je povinen přihlížet zejména k obsahové či věcné stránce studia. Pouhé nominální označení není dle ministerstva určující, neboť kulturní a právní odlišnost cizozemských vzdělávacích systémů má za následek zejména odlišnost v označení studijních programů či samotných předmětů. Ztotožnilo se s hodnocením Nejvyššího správního soudu, že nesouhlasí-li stěžovatelka s tím, jakým konkrétním způsobem bylo jí zvolené zahraniční studium ve vydaném osvědčení uznáno, brojí tím již proti samotnému výsledku řízení, nikoliv nevyčerpání jeho předmětu. Ministerstvo dále zdůraznilo, že zamítl-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky mj. z důvodu procesní ekonomie, pak tím významně přispěl ke zkrácení celkové délky řízení. Výsledná podoba osvědčení byla maximem toho, co mohly správní orgány na základě podkladů předložených stěžovatelkou ve správním řízení osvědčit. Ministerstvo navrhlo ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou nebo zamítnout jako nedůvodnou.

15. Univerzita Karlova vysvětlila, proč v současné praxi přistupuje k uznávání oblasti vzdělávání namísto studijního programu. Zdůraznila, že předmět stěžovatelčiny žádosti byl napadeným rozhodnutím vyčerpán. Upozornila, že stěžovatelčino vzdělání bylo uznáno jak v části filologické (již v roce 1983), tak v části učitelství (napadeným rozhodnutím v roce 2021). Univerzita se vyjádřila rovněž k namítanému porušení práva stěžovatelky vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Závěrem uvedla, že uznáním zahraničního vysokoškolského vzdělání stěžovatelky získaného studiem oboru Germanistika a potvrzením jeho rovnocennosti s odpovídajícím typem studijního programu v oblasti vzdělávání Učitelství nebyla porušena žádná povinnost daná právními předpisy, neboť povinnost uznat zahraniční vysokoškolské vzdělání v konkrétním studijním programu s určitým názvem právní předpisy nestanoví.

16. Ústavní soud zaslal tato vyjádření stěžovatelce k replice, která však svého práva na vyjádření ve stanovené lhůtě nevyužila.

Splnění podmínek řízení

17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

Vlastní posouzení věci

18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti stojícím mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). K zásahu do jejich rozhodovací činnosti je Ústavní soud oprávněn jen, poruší-li soudy a případně též jiné orgány veřejné moci ústavně zaručená práva stěžovatele. Tak se tomu ale v nyní posuzované věci nestalo, a proto byla ústavní stížnost shledána nedůvodnou.

19. Ústavní soud předně připomíná, že s ohledem na jeho postavení orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší, aby prováděl přezkum ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, v posuzovaném případě konkrétně Nejvyšší správní soud v řízení o stěžovatelkou podané kasační stížnosti, resp. městský soud v řízení o jí podané správní žalobě, anebo dokonce správní orgány při posouzení otázky uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání ve smyslu § 89 a násl. zákona o vysokých školách. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů i správních orgánů, přičemž opětovné přednesení uvedených námitek v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatelky alespoň v řízení před Ústavním soudem dosáhnout potvrzení svého názoru, že došlo k pochybení (již) ze strany Univerzity Karlovy. Tímto nicméně stěžovatelka staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedená obecná východiska nepřísluší.

20. Navíc, po seznámení se s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí i obsahem správního spisu, Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě nelze hovořit o svévolném rozhodování ze strany obecných soudů, příp. správních orgánů. Jak Nejvyšší správní soud, tak před ním i městský soud, se s námitkami stěžovatelky, předkládanými i nyní v ústavní stížnosti, řádně vypořádaly, při rozhodování přihlédly ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotily přiléhavě a v souladu s ustanoveními soudního řádu správního či zákona o vysokých školách, která upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy spravedlivého procesu obsažené v hlavě páté Listiny, jejichž porušení stěžovatelka rovněž namítá.

21. Nejvyšší správní soud reagoval na námitku tvrzeného nevyčerpání předmětu řízení. Vycházel přitom z bezrozporného předpokladu, že do dispozice žadatele o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání nespadá určení, jakým způsobem má správní orgán toto vzdělání věcně posuzovat. Z tohoto předpokladu dovodil, že předmět řízení je vyčerpán, rozhodne-li správní orgán o žadatelem identifikovaném zahraničním vzdělání (diplomu), ať už jej uzná, či nikoliv. Správní soudy tento výsledek aprobovaly a uvedly, že "nesouhlasí-li žadatel s tím, jakým konkrétním způsobem bylo jím zvolené zahraniční studium ve vydaném osvědčení uznáno, brojí tím již proti samotnému výsledku řízení, nikoliv nevyčerpání jeho předmětu" (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 31).

22. Nejvyšší správní soud reagoval rovněž na rozpor mezi napadeným rozsudkem městského soudu a jeho předchozím rozsudkem ze dne 11. 3. 2020 (srov. tamtéž, body 35-36). Tuto námitku přitom zasadil do širšího kontextu celého předchozího řízení. Brojí-li stěžovatelka, byť zcela obecně, v této souvislosti rovněž proti (z jejího pohledu patrně nepřiměřené) délce řízení, nezbývá než konstatovat, že prostor pro případný zásah Ústavního soudu je po skončení nyní posuzovaného řízení uzavřen (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. I. ÚS 2803/22; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).

23. Při hodnocení otázky rozporu mezi rozhodnutími městského soudu Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho úkolem perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní.

24. Ústavní soud plně respektuje rozhraničení pravomocí svých a pravomocí Nejvyššího správního soudu, který v napadeném rozhodnutí i vyjádření opakovaně vyslovil názor, že mezi oběma rozhodnutími městského soudu existuje rozpor (srov. dále). Dle Ústavního soudu však nelze kategoricky vyloučit ani možnost, že obě rozhodnutí, tj. rozhodnutí ze dne 11. 3. 2020 a napadený rozsudek, lze s přihlédnutím k vývoji a průběhu předchozího řízení "vyložit" souladně. V prvním z uvedených rozhodnutí totiž městský soud vycházel pouze z žádosti stěžovatelky ze dne 25. 1. 2017, jíž se domáhala uznání svého vzdělání jako oboru Učitelství jazyka německého a anglického, kterou srovnal s nostrifikační doložkou vydanou v roce 1983, jíž byla stěžovatelce uznána platnost diplomu o získání vysokoškolského vzdělání v oboru Moderní filologie (německý jazyk - literatura) (srov. cit. rozsudek městského soudu, bod 30). Městský soud v daném rozhodnutí odmítl přezkoumat stěžovatelčinu žádost z věcného hlediska, přičemž zdůraznil princip subsidiarity soudního přezkumu, z nějž plyne, že není oprávněn nahrazovat prostředky ochrany subjektivních práv, které se nacházejí uvnitř veřejné správy (srov. tamtéž, bod 34). Řečeno stručně, městský soud v rozhodnutí ze dne 11. 3. 2020 hodnotil pouze formu (co má být uznáno), nikoliv však obsah (jak má být uznáno) (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 31).

25. K věcnému přezkumu tudíž došlo až následně v řízení, jež vyústilo v přijetí nyní napadaných rozhodnutí. Správní orgány i správní soudy přitom vycházely z podkladů předložených stěžovatelkou dokumentujících obsah jí absolvovaného vzdělání (srov. napadené rozhodnutí ministerstva, s. 6). Městský soud v tomto ohledu zmínil vysvědčeni´, podle kterého stěžovatelka "studovala (absolvovala) studijní obor Germanistika", popř. "studovala v oboru germanistika". Z těchto podkladů městský soud dovodil, že stěžovatelka studovala obor Germanistika (srov. rozsudek městského soudu, bod 42). Na jiném místě městský soud zhodnotil stěžovatelčinu námitku, že nepožadovala uznáni´ germanistiky, nýbrž učitelství německého a anglického jazyka, k níž uvedl, že jí byla univerzitou uznána oblast vzdělání Učitelství (srov. tamtéž, bod 55 a rovněž shora bod 3 tohoto nálezu). Městský soud uzavřel, že stěžovatelka předložila podklady pro uznání magisterského studijního programu v oblasti vzdělávání Učitelství pro obor Germanistika (tamtéž, bod 58). Městský soud tak aproboval správními orgány provedené věcné posouzení stěžovatelčiny žádosti o uznání vzdělání, k němuž správní orgány přistoupily po předchozím kasačním zásahu tohoto soudu (viz rozsudek ze dne 11. 3. 2020). Obdobně, tj. s pečlivým prostudováním podkladů dokumentujících obsah vzdělání, k posouzení věci přistoupil rovněž Nejvyšší správní soud (srov. dále, bod 33 tohoto nálezu a bod 45 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Pro Ústavní soud je po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí v nyní posuzované věci podstatné, že správní orgány i správní soudy dostatečně vysvětlily, proč uznání zahraničního vzdělání zahrnuje právě germanistiku, a to ve spojení s pedagogickým prvkem, resp. vysvětlily, proč toto uznání nezahrnuje rovněž anglický jazyk (jednoduše proto, že stěžovatelka nepředložila podklady prokazující, že by byl anglický jazyk v náplni studia zastoupen v obdobném rozsahu jako jazyk německý).

26. Ústavní soud nad rámec uvedeného dodává, že napadené rozhodnutí městského soudu netrpí ani ústavněprávním deficitem překvapivosti. Postačí uvést, že judikatura Ústavního soudu týkající se zákazu překvapivosti soudních rozhodnutí vyžaduje, aby soudy odůvodnily, proč se odchylují od předchozích závěrů. Uvedené ovšem neznamená, že by se soud nemohl od existující judikatury nikdy odklonit, vyžaduje se pouze to - řečeno ještě jednou - aby odklon právě ve vztahu k již existující judikatuře (a tím spíše judikatuře vlastní) vysvětlil (srov. např. nález ze dne 16. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1851/19, bod 26). Městský soud tomuto požadavku v napadeném rozhodnutí dostál a odůvodnil, proč ve stěžovatelčině věci došlo k vyčerpání předmětu její žádosti (srov. rozsudek městského soudu, bod 65-67). Tento jeho závěr je navíc nutno posuzovat s ohledem na shora předestřenou a Nejvyšším správním soudem aprobovanou tezi týkající se řízení o uznání vzdělání, že předmět tohoto řízení je vyčerpán, rozhodne-li správní orgán o žadatelem identifikovaném zahraničním vzdělání (diplomu), ať už jej uzná, či nikoliv.

27. K tomu může Ústavní soud pouze doplnit, že stěžovatelka zahájila řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, tedy řízení podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, jehož výsledkem je po porovnání obsahu studia rozhodnutí o akademickém uznání konkrétního zahraničního vzdělání (diplomu). Jinými slovy výsledkem je nostrifikace vysokoškolského diplomu ze zahraniční vysoké školy a jeho uznání zároveň potvrzující dosažení vysokoškolského vzdělání pro určitou oblast a studijní obor, a to příslušnou vysokou školou v České republice. Jde o akademické uznávání, nikoli o profesní uznávání, tedy o uznání odborné kvalifikace pro výkon určitého povolání, např. povolání učitele. Pokud bylo cílem stěžovatelky zahájit řízení směřující k tomu, aby mohla vykonávat povolání učitele v oboru německého a anglického jazyka, měla žádat o uznání odborné (profesní) kvalifikace pedagogického pracovníka. Měla tedy žádat o potvrzení profesní kvalifikace, která je pro určitá povolání v České republice vyžadována (např. lékař, advokát, učitel). Předpoklady pro její získání, včetně případných požadavků na praxi v oboru, dosažené vzdělání a oblast vzdělávání a další, jsou stanoveny v zákoně č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, a jde o jiné, samostatné řízení s jinými předpoklady a požadavky. Takové řízení stěžovatelka nezahájila. Vysoká škola ani soudy nemohly a neměly ani důvod o profesní kvalifikaci stěžovatelky pro obor učitelství německého a anglického jazyka rozhodnout, mohly pouze rozhodovat o akademickém uznání jí získaného zahraničního vysokoškolského diplomu. To beze zbytku učinily. Možnost žádat o potvrzení profesní kvalifikace pro výkon povolání pedagoga pro anglický a německý jazyk zůstala stěžovatelce zachována.

28. Ústavní soud dále zohledňuje rovněž aspekt, jenž v napadeném rozhodnutí zmiňuje rovněž Nejvyšší správní soud. V nyní posuzovaném řízení je totiž podstatnou otázka, nakolik má případné stěžovatelkou namítané porušení procesních pravidel, resp. procesních základních práv, k němuž ovšem dle Ústavního soudu ze shora uvedených důvodů nedošlo, vliv na výsledek řízení.

29. Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že doktrína i judikatura v této souvislosti zmiňuje tzv. specifické ústavní právo. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ jsou totiž v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu pak lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Tyto vady je třeba nazírat právě v kontextu tzv. specifického ústavního práva, které je porušeno tehdy, nezjistí-li obecné soudy porušení ústavněprávních záruk, tzn. nerespektují-li soudy ústavněprávní záruku, protože vycházely z toho, že jí chráněná oblast nebyla zasažena. Je však nezbytné, aby toto nerespektování základního práva mělo vliv na výsledek řízení. K porušení specifického ústavního práva dochází také tehdy, dopustí-li se soud hrubě nepřiměřeného způsobu vyvažování mezi vícero ústavněprávními zárukami (princip proporcionality). Specifické ústavní právo však není porušeno tehdy, je-li rozhodnutí, poměřováno podle podústavního práva, objektivně chybné; tato chyba totiž musí spočívat právě v nerespektování základních práv [srov. např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Dílčí procesní pochybení tudíž nemusí nezbytně založit protiústavnost postupu obecného soudu, neboť je podřízeno posouzení spravedlnosti řízení jako celku (srov. usnesení ze dne 20. 6. 2023 sp. zn. III. ÚS 1270/23, body 10-11).

30. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud vysvětlil, že i kdyby snad bylo v souvislosti s předvídatelností rozhodování městského soudu porušeno základní právo stěžovatelky, nedává smysl toto rozhodnutí z namítaného procesního důvodu rušit, a to proto, že Nejvyšší správní soud uvedenou otázku týkající se vyčerpání předmětu žádosti ve svém postavení sjednocovatele správní judikatury hodnotí obdobně jako městský soud v nyní napadeném rozhodnutí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 36). S ohledem na shora předestřené úvahy tedy platí, že i kdyby bylo napadené rozhodnutí městského soudu v rozporu s předchozím kasačním rozhodnutím téhož soudu, což Nejvyšší správní soud připustil, a tento rozpor by nebylo možné překonat ani výkladem (srov. shora), nedošlo by tím k zásahu do jejích základních práv. Tento rozpor by totiž neměl vliv na výsledek řízení, resp. nezasáhl by do hmotněprávního postavení stěžovatelky.

31. Nejvyšší správní soud dále vysvětlil, proč je nepřípadná stěžovatelčina argumentace týkající se tvrzeného porušení povinnosti správního orgánu plynoucí z § 36 odst. 3 správního řádu (srov. tamtéž, body 43-44).

32. Za ústavně konformní považuje Ústavní soud i způsob výkladu § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách. Nejvyšší správní soud s odkazem na rozhodnutí ministerstva vysvětlil, že z právní úpravy nelze pro vysokou školu dovodit povinnost, aby osvědčení jakožto výsledek nostrifikačního procesu muselo bez dalšího nutně obsahovat identifikaci konkrétního studijního programu odpovídajícího zahraničnímu vysokoškolskému studiu (tamtéž, bod 37). Ústavní soud s ohledem na podstatu této námitky opakuje, že jeho úkolem není sjednocování judikatury či výklad podústavního práva. Tento úkol připadá v linii správního soudnictví Nejvyššímu správnímu soudu (srov. § 12 soudního řádu správního), který jej ostatně v nyní posuzovaném případě též naplnil (napadené rozhodnutí Nejvyššího správní soudu bylo publikováno ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. 4561/2024).

33. Ústavní soud nepřisvědčil ani poslední námitce stěžovatelky související s (ne)vymezením účelu její žádosti, a to navzdory tomu, že má na rozdíl od Nejvyššího správního soudu za to, že stěžovatelka tento účel v průběhu předchozího řízení vymezila dostatečně. Toto dílčí pochybení, které však opětovně nemá ústavněprávní rozměr, ostatně Nejvyšší správní soud následně připustil ve svém vyjádření. Jak totiž vyplývá již ze stěžovatelkou citovaného usnesení Univerzity Karlovy ze dne 14. 2. 2018, svým podáním ze dne 8. 7. 2017 požadovala uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání pro účely výuky jazyka německého a anglického. Toto vymezení je dle Ústavního soudu souladné s definicí pojmu uznání (vzdělání) dle čl. I Úmluvy o uznávání kvalifikací týkajících se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu (sdělení č. 60/2000 Sb. m. s.), jakožto oficiálního potvrzení hodnoty akademické kvalifikace získané v zahraničí příslušným orgánem za účelem přístupu ke vzdělávacím a/nebo pracovním aktivitám. Správní orgány i správní soudy však dostatečně vysvětlily, proč uznání v případě stěžovatelčiny žádosti nezahrnuje rovněž anglický jazyk (srov. výše). Nejvyšší správní soud předně zopakoval, že stěžovatelka coby žadatelka o uznání nemůže sama určit, jakým způsobem má správní orgán zahraniční vzdělání uznat. Následně přihlédl k obsahu zahraničního studia a konstatoval (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu, bod 45), že "z předloženého vysvědčení o závěrečné zkoušce na vysoké škole přitom studovala v oboru Germanistika, nadto dva ze tří předmětů ‚hlavní zkoušky' byly Germanistická lingvistika a Germanistická literární věda." Nejvyšší správní soud přihlédl též k tomu, že ačkoliv stěžovatelka uznaný obor Germanistika považovala za nepřiléhavý, neuvedla žádné konkrétní důvody, proč tento způsob identifikace její odbornosti podle ní neodpovídá obsahu jejího vzdělání. Takové důvody ostatně neuvádí ani v ústavní stížnosti. I tuto její námitku proto nepovažuje Ústavní soud za relevantní. Odkazuje přitom na shora citované vyjádření Nejvyššího správního soudu.

Závěr

34. Lze shrnout, že v závěrech a postupu obecných soudů a správních orgánů Ústavní soud neshledal žádná pochybení, která by mohla svědčit o jejich protiústavnosti, spočívající např. v porušení kogentního znění aplikovaných podústavních norem, v extrémním nesouladu mezi provedenými skutkovými zjištěními a z nich dovozenými právními závěry anebo v zásadním porušení principů spravedlivého řízení, ústícího ve vydání nyní napadených rozhodnutí.

35. Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zamítl jako nedůvodnou.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. listopadu 2024

Daniela Zemanová v. r. předsedkyně senátu