III. ÚS 488/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že postupem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu, kterou se stěžovatel podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), domáhal náhrady škody ve výši 43 748,90 Kč s příslušenstvím, a stěžovateli uložil nahradit vedlejší účastnici (jako žalované) náklady řízení ve výši 900 Kč.

3. V žalobě stěžovatel (ve stručnosti řečeno) tvrdil, že proti jeho osobě neměla být vedena exekuce, neboť nezletilému oprávněnému nebyl od samého počátku exekučního řízení ustanoven opatrovník, v důsledku čehož mu vznikla škoda ve výši nákladů exekučního řízení, které musel uhradit. Obvodní soud však dospěl k závěru, že žádné z (blíže specifikovaných) rozhodnutí vydaných v tomto exekučním řízení nebylo pro nezákonnost zrušeno, a to ani v rámci řádného opravného prostředku, a že nedošlo ani k nesprávnému úřednímu postupu, neboť stěžovatelem "namítaná nesprávnost v postupu soudu se odrazila v rozhodnutí, které nebylo zrušeno pro nezákonnost".

4. K odvolání stěžovatele městský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu jako věcně správný potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Uvedený soud vysvětlil, že za nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1993 Sb. lze považovat úkony tzv. úředního postupu, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, a je-li rozhodnutí vydáno, takové úkony, které se neodrazí v jeho obsahu. Následně uzavřel, že pokud se tvrzené vady exekučního řízení (které spočívaly v údajně neplatném zastoupení oprávněného) měly odrazit v rozhodnutí o zahájení exekučního řízení (které tak nemělo být zahájeno), nelze se z tohoto titulu náhrady škody domáhat. Dále konstatoval, že pro neexistenci nezákonného rozhodnutí není dána ani odpovědnost státu podle § 8 citovaného zákona. Důvodnou neshledal ani stěžovatelovu námitku nedostatku zastoupení oprávněného kolizním opatrovníkem.

Stěžovatelova argumentace

5. Stěžovatel uvádí, že v exekučním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, protože bylo zahájeno nezletilou osobou, která není oprávněna podat exekuční návrh ani udělit plnou moc advokátovi. Soudní exekutor i exekuční soud tento nedostatek přehlédli, a tak umožnili zahájení a vedení exekučního řízení, jehož předmětem bylo vymožení pohledávky na dlužném výživném. Oprávněný byl sice zastoupen advokátem, avšak toto zastoupení nemohlo být platné, neboť ani jeho matka nebyla oprávněna udělit plnou moc jeho jménem bez přivolení opatrovnického soudu, jak má plynout z § 892, 894 a 898 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, a odborné literatury. 6. Stěžovatel je proto názoru, že soudní exekutor, popř. exekuční soud měli takový návrh odmítnout nebo vyzvat oprávněného k odstranění vad návrhu a ustanovit mu opatrovníka. S ohledem na zřejmou neplatnost právního zastoupení nemohl exekuční soud přiznat náhradu nákladů právního zastoupení v exekučním řízení, oprávněnému mohly být nanejvýš přiznány náklady exekučního řízení jako nezastoupenému účastníkovi. Podle stěžovatele mělo být podání exekučního návrhu schváleno opatrovnickým soudem, a když se tak nestalo, je exekuční řízení stiženo vadou, což představuje nesprávný úřední postup podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Městskému a obvodnímu soudu stěžovatel vytýká, že jejich názor, podle kterého je nezbytnou podmínkou vzniku nároku zrušení exekučního rozhodnutí, nemá oporu v zákoně, přičemž tvrdí, že nesprávnými rozhodnutími uvedených soudů byl "zbaven možnosti tuto škodu nárokovat k náhradě".

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Ústavní soud v prvé řadě nemůže pominout, že stěžovatel byl na základě napadených soudních rozhodnutí povinen uhradit částku 43 748,90 Kč s příslušenstvím, a že tudíž podává ústavní stížnost v tzv. bagatelní věci [srov. § 202 odst. 2, § 238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů]. Opakovaně přitom judikuje, že spor o bagatelní částku zakládá (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej naopak z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc přes svou bagatelnost vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14).

10. Stěžovatel neuvádí, že by napadeným rozhodnutím byl z nějakého důvodu zásadním způsobem dotčen na své majetkové pozici (tzv. kvantitativní hledisko), a ani že by v posuzované věci bylo třeba vyřešit nějakou ústavněprávní otázku, která by svým významem v jistém smyslu přesahovala věc samotnou (tzv. kvalitativní hledisko). Vytýká-li obecným soudům nesprávné právní posouzení věci, věcná správnost (zákonnost) rozhodnutí orgánu veřejné moci není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu, a proto by taková námitka nemohla opodstatněnost ústavní stížnosti založit ani v případě, že by věc nebylo možné považovat za tzv. bagatelní. Dlužno dodat, že neodpovídá skutečnosti, že stěžovatel nemohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit, neboť žalobu podal, obecné soudy se věcí zabývaly, meritorně v ní rozhodly a své rozhodnutí řádně zdůvodnily.

11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud již jen na doplnění uvádí, že městský soud stěžovateli v bodě 13 vysvětlil, proč je jeho názor na zastoupení oprávněného nezletilého účastníka chybný a k vadě exekučního řízení tedy nedošlo. Nadto se napadená rozhodnutí primárně opírají o jiný důvod, tedy že pod nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb. nelze podřadit vady řízení, které se promítají do zákonnosti v něm vydaného rozhodnutí. Tento právní názor plyne z ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, jak již zmínil městský soud v odůvodnění napadeného rozsudku. Tam rovněž vysvětlil, že o takové vady šlo i v projednávané věci. Namítá-li stěžovatel obecně, že takový názor nemá oporu v zákoně, tj. aniž by příslušné úvahy městského soudu reflektoval, není Ústavnímu soudu zřejmé, proč by napadené rozsudky neměly z hlediska ústavnosti, a (byť to není relevantní) ani věcné správnosti obstát.

12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu