III. ÚS 51/26

Odůvodnění

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") s tím, že jím došlo k porušení jejích ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka namítá, že z napadeného rozhodnutí je zřejmé, že se městský soud neseznámil s vyjádřením stěžovatelky k odvolání povinného, ač jej stěžovatelka zaslala včas (ve lhůtě stanovené exekutorem). Napadeným usnesením městský soud zrušil usnesení soudního exekutora a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

2. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené tímto zákonem.

3. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jako prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je její subsidiarita a jí korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Princip subsidiarity se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud přistoupil k zásahu na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až tehdy, když už příslušné orgány veřejné moci nejsou schopny neústavní stav napravit. Úkol chránit ústavně zaručená základní lidská práva a svobody totiž nepřipadá jen Ústavnímu soudu, nýbrž všem orgánům veřejné moci, především obecným soudům, neboť podle čl. 4 Ústavy České republiky jsou základní práva a svobody pod ochranou soudní moci jako celku.

4. Z ústavní stížnosti (a z jejích příloh) vyplývá, že napadeným usnesením městský soud zrušil rozhodnutí soudního exekutora a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Z toho je zřejmé, že řízení v dané věci bude nadále pokračovat. Zůstává nadále povinností všech orgánů veřejné moci (a zejména soudů podle čl. 4 Ústavy) chránit základní práva a svobody všech účastníků řízení. Ačkoliv je tedy soudní exekutor ve svém dalším postupu vázán závěry městského soudu, není jimi "svázán", má-li splnit zmíněnou povinnost. To musí tím spíše platit u námitek, které (jak tvrdí stěžovatelka) městský soud vůbec neposuzoval, neboť se s nimi neseznámil. Jelikož tyto námitky může stěžovatelka v řízení stále uplatnit, nejsou splněny podmínky přípustnosti ústavní stížnosti. Zásah Ústavního soudu do běžícího řízení by byl předčasný a proto nepřípustný.

5. Opačný závěr nelze dovodit ani z usnesení ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. I. ÚS 2129/19, na který stěžovatelka poukazovala. Naopak z bodu 7 tohoto usnesení jednoznačně vyplývá totožný závěr. Bod 8 usnesení, na který stěžovatelka odkazovala, se týká počítání běhu lhůty pro podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí odvolacího soudu v situaci, kdy stěžovatel podá ex lege nepřípustné dovolání. Uvedené usnesení však nijak nezpochybňuje nutnost "konečnosti" rozhodnutí, aby mohlo být úspěšně napadeno ústavní stížností.

6. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. února 2026

Daniela Zemanová v. r. soudkyně zpravodajka