III. ÚS 530/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

2. Z vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 6 C 331/96 se podává, že napadeným rozsudkem uvedený soud podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl, že kupní smlouva ze dne 28. 6. 1995, kterou obchodní společnost KDK Profit, spol. s r. o., (dále jen "společnost") převedla na stěžovatele (jako žalovaného) blíže specifikované nemovité věci v katastrálním území Znojmo-město (dále jen "předmětná nemovitost") za cenu 219 104 Kč, je vůči vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) právně neúčinná (výrok I), stěžovateli uložil nahradit jednak vedlejšímu účastníkovi na nákladech řízení částku 66 516 Kč (výrok II), jednak České republice náklady znalečného ve výši 84 305,43 Kč (výrok III), a také vrátil vedlejšímu účastníkovi zálohu na znalečné v částce 5 000 Kč (výrok IV).

3. Okresní soud vyšel z toho, že vedlejší účastník měl za společností pohledávku ve výši 4 200 000 Kč, splatnou do 12. 11. 1994, která vznikla z kupní smlouvy ze dne 12. 5. 1993 a jejímž předmětem byla koupě budovy hotelu Černý medvěd s pozemkem (dále jen "hotel") za kupní cenu 10 200 000 Kč. Společnost nabyla předmětnou nemovitost (a další nemovité věci) smlouvou o prodeji privatizovaného majetku uzavřenou s Fondem národního majetku (dále jen "FNM") dne 1. 5. 1995 za celkovou cenu 1 616 702 Kč. Dne 28. 6. 1995 uzavřela společnost se stěžovatelem, který byl současně jejím jednatelem a společníkem, odporovanou kupní smlouvu. Usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 1. 2000 č. j. 44 K 35/99-36 byl na majetek společnosti prohlášen konkurs, v němž byly pohledávky konkursních věřitelů uspokojeny pouze do výše 2,5739 %, přičemž vedlejší účastník obdržel 212 228,80 Kč (usnesení krajského soudu ze dne 2. 9. 2009 č. j. 44 K 35/99-402). Podle znaleckého posudku ze dne 3. 9. 2018, který okresní soud nechal vypracovat, byla obvyklá cena předmětné nemovitosti ke dni 28. 6. 1995 odhadnuta na 1 060 000 Kč. Okresní soud vyvodil, že kupní cena předmětné nemovitosti nebyla cenou obvyklou, a dále konstatoval, že stěžovatel neprokázal své tvrzení o tom, že nevěděl, a ani vědět nemohl, že by daný právní úkon společnosti (jako dlužnice) byl učiněn v úmyslu zkrátit vedlejšího účastníka (jako věřitele), a že vynaložil veškerou pečlivost, aby se přesvědčil, že takový úmysl neexistuje a že daný úkon věřitele nezkracuje. Současně dospěl k závěru, že společnost neměla v době, kdy byl odporovaný právní úkon učiněn, dostatek majetku na krytí svých závazků.

4. K odvolání stěžovatele krajský soud v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v napadených výrocích I a III potvrdil, v napadeném výroku II ho změnil tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně 63 649,30 Kč, a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení 2 178 Kč.

5. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud shledal zčásti objektivně nepřípustným podle § 238 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), zčásti je neshledal přípustným ve smyslu § 237 o. s. ř., a proto je napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. odmítl, přičemž rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatelova argumentace

6. Stěžovatel tvrdí, že společnost měla jiný majetek dostatečný k uspokojení věřitelů, že doložil výši závazků a že hodnotu aktiv (majetku) bylo nutné zjistit přeceněním aktiv, protože majetek byl zachycen v účetních cenách. K prokázání hodnoty majetku navrhl důkaz znaleckými posudky, jejichž předmětem by bylo ocenění aktiv a specificky ocenění hodnoty hotelu, dále pak kupní smlouvou, jejímž předmětem byla koupě hotelu, jakož i nabídkou k odkupu z roku 1995 s cenou převyšující 13 mil. Kč a výpovědí společníků. V případě, že by prokázal cenu hotelu v uvedené výši, podané žalobě by se ubránil.

7. Obecným soudům vytýká, že navržené důkazy znaleckými posudky opomenuly. Pokud tyto důkazy odmítly provést z důvodu neexistence kompletního účetnictví, nejde o překážku pro ocenění známých aktiv. Přitom předložil podstatnou část účetnictví, na základě které by bylo možné znalecký posudek vyhotovit. Konstatování krajského soudu o "nemožnosti prokázat pasiva společnosti" podle něho nedává smysl, neboť pasiva známa byla. Cena hotelu by byla znaleckým posudkem objektivně stanovena, a zamítl-li okresní soud tento důkaz pro nadbytečnost, protože si úsudek vytvořil z jiných podkladů, není jasné, o jaké podklady šlo a jaká tedy cena hotelu byla. Stěžovatel má za to, že mu obecné soudy upřely možnost procesní obrany a prokázání jeho tvrzení a že jejich závěry ohledně ceny hotelu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy (konkrétně kupní smlouvou, nabídkou k odkupu, výslechy společníků).

8. Stěžovatel dále uvádí, že v soudním řízení argumentoval tím, že nákup předmětné nemovitosti a dalších nemovitých věcí od FNM v roce 1995 a vzápětí jejich prodej společníkům za stejnou cenu byla dohodnutá transakce, kterou je třeba hodnotit jako jeden celek. Společnost tyto nemovitosti v soutěži nakoupila pro své společníky, nikoliv pro sebe, ti také uhradili kupní cenu, protože v okamžiku, kdy mělo ke koupi dojít, neměla dostatek likvidních prostředků. Vytýká okresnímu soudu, že se touto argumentací nezabýval, a krajskému soudu, že ji vypořádal formálně, neboť ignoroval podstatu výkladu právního jednání, přičemž tvrdí, že řešení této otázky má zásadní dopad na posouzení existence zkracujícího úmyslu společnosti. Podle stěžovatele proto nejsou napadená rozhodnutí přesvědčivě odůvodněna.

9. V návaznosti na to stěžovatel odmítá, že by prodejem předmětné nemovitosti mohlo dojít ke zkrácení věřitelů, a argumentuje tím, že kupní cena předmětné nemovitosti (a dalších nemovitostí) byla uhrazena z peněz společníků, a pokud by se tak nestalo, předmětná nemovitost (a další) by se vrátila FNM, což by pro společnost mělo negativní důsledky v podobě propadnutí zálohy a smluvní pokuty. Stěžovatel je názoru, že má-li být jednání zkracující, je třeba zvažovat dopad na majetkovou sféru společnosti, kdyby jednala jinak. Okresní soud se touto argumentací nezabýval, krajský soud tuto obranu jen označil za účelovou a spekulativní, Nejvyšší soud v dovolání předestřenou otázku, zda je pro posouzení odporovatelnosti podstatné, jestli by při běžném chodu věcí mohla věc sloužit k uspokojení věřitele, opomenul. Napadená rozhodnutí stěžovatel z tohoto důvodu označuje za nepřezkoumatelná, přičemž odmítá již zmíněnou úvahu krajského soudu s tím, že odstoupení od kupní smlouvy a s tím spojené následky jsou předvídatelné pro případ, že kupující neuhradí kupní cenu.

10. Stěžovatel dále uvádí, že jednal na obou stranách smlouvy a je ve vztahu ke společnosti osobou blízkou, ale že v řízení odmítal, že by existoval úmysl společnosti zkrátit věřitele, takže ho ani při vynaložení náležité pečlivosti nemohl poznat. Okresní soud uvedl, že takový úmysl zde není podmínkou odporovatelnosti, krajský soud pouze uvedl, že se tento úmysl presumuje a jedinou účinnou obranou by bylo prokázat, že ho nemohl rozpoznat ani při vyvinutí náležité pečlivosti. Nejvyššímu soudu položil otázku, zda se osoba blízká ubrání odporovatelnému právnímu úkonu, prokáže-li neexistenci úmyslu zkrátit věřitele, ten ji však zcela opomenul. Namítá, že obecné soudy existenci zkracujícího úmyslu vůbec nezkoumaly (a podle okresního soudu takový úmysl zde být ani nemusí), že nepřipustily obranu spočívající v prokázání jeho neexistence a že jeho tvrzení a důkazy nevyhodnotily. K uvedené presumpci tak chybně přistoupily jako k nevyvratitelné právní domněnce.

11. Závěrem stěžovatel uvádí, že obecné soudy část jím předložených důkazů k prokázání majetkové situace společnosti v roce 1995 (např. účetní závěrku, účetní knihy) opomněly a že hodnocení důkazů zejména k ceně hotelu vykazuje znaky libovůle. Vytýká jim, že za nevěrohodné označily výpovědi bývalých společníků, aniž by pro to měly oporu. Soudy důkazy hodnotily tendenčně, když závěry o zkracujícím jednání učinily na základě účetní závěrky z roku 1996 a z toho, že společnost po více než 4 letech upadla do konkursu a vedlejší účastník byl uspokojen jen zčásti, neboť následný nárůst závazků nevypovídá o jednání učiněném daleko dříve. Důkazy účetní závěrkou za rok 1995 a účetními knihami soudy ignorovaly.

12. Postup Nejvyššího soudu označuje za vadný, protože nepřípustně "upravil" jím vymezené otázky (z nichž 4 dosud nebyly řešeny a 3 byly řešeny odvolacím soudem v rozporu s judikaturou dovolacího soudu). Částí otázek se sice kvazimeritorně zabýval, jeho argumentace je však zcela obecná, a některými se nezabýval vůbec. Tím, že nepřípustně dovolání odmítl, ač je podal "správně", mu odebral možnost meritorního přezkumu, čímž zasáhl do jeho práva na přístup k soudu a na soudní ochranu.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

13. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

14. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

15. Jádro ústavní stížnosti tvoří námitka vadně zjištěného skutkového stavu soudy nižších stupňů ohledně ekonomické situace společnosti v době převodu předmětné nemovitosti na stěžovatele, tj. dne 28. 6. 1995. Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že v této době společnost měla, a to i s ohledem na vlastnictví hotelu, dostatek majetku na krytí svých závazků, a vytýká uvedeným soudům, že provedené důkazy vadně hodnotily a že neprovedly jím navržené důkazy, zejména znaleckým posudkem k majetku společnosti a ceně hotelu.

16. Ze skutkových zjištění plyne, že v rozhodné době měla společnost jen dva klíčové věřitele - vedlejšího účastníka a banku, která poskytla úvěr na koupi hotelu, s pohledávkami v celkové výši 9 258 000 Kč. Významným majetkem společnosti byl hotel, který měl podle stěžovatele hodnotu okolo 13 mil. Kč a obchodní podíl v obchodní společnosti HOSTAN, společnost s ručením omezeným, jenž měl podle stěžovatele hodnotu cca 5 mil. Kč. Posledně uvedeným tvrzením se zabýval již okresní soud, který jej vyvrátil poukazem na ceny, za jaké byl tento obchodní podíl převáděn, a na skutečnost, že nejpozději do tří měsíců po uzavření napadené smlouvy se v majetku společnosti nenacházel (viz bod 18 rozsudku).

17. Významným majetkem společnosti tak byl pouze hotel. Jeho hodnota má vycházet z nabídek zájemců o koupi (údajně ve výši cca 13 mil. Kč), případně z kupní ceny, za kterou ji společnost od vedlejšího účastníka nabyla (10,2 mil. Kč). Jak patrno ze soudního spisu, společnost prodej hotelu za cenu cca 13 mil. Kč nabídla vedlejšímu účastníkovi s ohledem na sjednané předkupní právo (důvodem měla být "změna podnikatelského záměru"), ten však nabídku neakceptoval (dopisem doručeným společnosti dne 5. 9. 1994), a nedošlo ani k jeho prodeji tvrzeným zájemcům (či někomu jinému). Ke dni 12. 11. 1994 (a ani později) společnost neuhradila vedlejšímu účastníkovi splátku kupní ceny hotelu ve výši 4 200 000 Kč. V řízení vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 7 C 1330/98 se společnost (neúspěšně) domáhala náhrady škody, která jí měla ve stejné výši vzniknout tím, že vedlejší účastník předkupní právo nerealizoval.

18. Podle názoru Ústavního soudu na nerealizované nabídce závěr o obvyklé ceně není možné postavit, což obdobně platí pro cenu, za kterou byl hotel v minulosti zakoupen, neboť jednak se tržní podmínky mohou měnit, jednak kupní cena nemusí odpovídat ceně obvyklé (např. z důvodu chybného vyhodnocení stavebního stavu budovy). Tvrdí-li stěžovatel, že pro posouzení "nedostatečnosti majetku" společnosti bylo nezbytné stanovit obvyklou cenu hotelu na základě znaleckého posudku, ztotožnit se s ním nelze. Podstatné je, zda zjištěné (prokázané) skutečnosti ve svém souhrnu poskytují takovému závěru (o "nedostatečnosti majetku" dlužníka) oporu, a tak tomu je i ve věci nyní posuzované. Jak vypověděl sám stěžovatel, společnosti chyběly finanční prostředky na zakoupení předmětné nemovitosti a její hospodaření nebylo ziskové, to ještě za situace, kdy již několik měsíců neplnila své závazky vůči vedlejšímu účastníkovi a financující bance. Ekonomická situace se zjevně nezlepšila ani později, byl-li na její majetek v roce 2000 prohlášen konkurs a v něm byli věřitelé uspokojeni jen z malé části.

19. Lze souhlasit se stěžovatelem, že z prohlášení konkursu nelze vyvozovat, jaké byly majetkové poměry společnosti v rozhodné době, protože ty se v mezidobí mohou měnit. O takový případ zde však nejde, neboť výše uvedené skutečnosti jsou dostatečnou oporou, že ekonomická situace společnosti (patrně především v důsledku koupě hotelu, který se nepodařilo prodat poté, co společnost "změnila svůj podnikatelský záměr" z důvodu nedostatku finančních prostředků na rekonstrukci) nebyla dobrá již v roce 1995, což zmíněné prohlášení konkursu jen potvrzuje. Úvaha soudů nižších stupňů, podle které znalecký posudek, jehož předmětem by bylo zjištění hodnoty společnosti, jestliže není k dispozici kompletní účetnictví, by nemohl podat objektivní a úplný obraz o stavu společnosti, není nijak nepřiměřená a především s ohledem na výše uvedené závěry i na to, že významnou hodnotou byl právě jen hotel, se jeví další dokazování v tomto směru nadbytečným. Ostatně, měl-li stěžovatel za to, že pro zjištění skutkového stavu jsou takové znalecké posudky nezbytné, mohl je nechat vypracovat a jako důkaz soudům předložit (§ 127a o. s. ř.).

20. Dovolává-li se stěžovatel svědecké výpovědi společníků, možno připomenout, že Ing. arch. Radomír Kaman zmínil špatný stav hotelu a to, že ho měli záměr rekonstruovat, ale protože začaly problémy s financováním a rekonstrukce by byla nákladná, snažili se hotel prodat. Shodně se svědkem Ing. Jaroslavem Kyliánem sice potvrzuje existenci nabídek na koupi hotelu za cenu přesahujících i částku 13 mil. Kč, ovšem jak již bylo výše zmíněno, z hlediska stanovení obvyklé ceny hotelu, resp. majetku společnosti to však podstatný význam nemá, jestliže se prodej neuskutečnil, a neuskutečnil se ani později, přestože společnost nebyla s to plnit své závazky, načež v konkursu se ho podařilo zpeněžit za částku 3 mil. Kč.

21. Ústavní soud považuje za vhodné dodat, že obecné soudy vyšly z právního názoru, podle kterého by o zkracující úkon nešlo, kdyby dlužník objektivně měl v době učinění odporovatelného právního úkonu dostatek jiného majetku ke krytí svých závazků. Jak patrno z judikatury Nejvyššího soudu [viz např. rozsudek ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 21 Cdo 2975/2011 (publ. in Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 25/2013)], vědomost dlužníka o nedostatečnosti majetku v době učinění odporovatelného právního úkonu má význam pro posouzení otázky jeho úmyslu zkrátit uspokojení věřitelovy pohledávky. Z citovaného rozsudku lze dále vyvodit, že za relevantní nelze považovat "hypotetický majetek", který na úhradu pohledávky věřitele nebyl použit. Podobná situace nastala i v nyní posuzované věci, neboť stěžovatelem uváděná hodnota hotelu byla toliko hypotetická, a tento majetek k úhradě splatné pohledávky vedlejší účastnice (ani dalších věřitelů) společnost nepoužila. Pro samotné naplnění podmínky zkrácení věřitele (jakožto předpokladu odpůrčího práva) je rozhodné, nemá-li dlužník jiný majetek, který postačuje k uspokojení věřitele, v době vyhlášení rozhodnutí o odpůrčí žalobě. Tato podmínka splněna byla.

22. V souvislosti s tím stěžovatel tvrdí, že důkazní řízení trpí ústavně relevantními vadami v podobě tzv. opomenutých důkazů a také extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, k nimž soudy nižších stupňů po jejich zhodnocení dospěly. Jak již plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu (blíže viz bod 27 a 28), o tzv. opomenuté důkazy nejde, pakliže obecné soudy dostatečně (a za použití relevantního důvodu) vysvětlí, proč tomu kterému důkaznímu návrhu nevyhověly. V posuzované věci je z napadených rozhodnutí soudů nižších stupňů patrno, proč důkazním návrhům stěžovatele vyhověno nebylo (viz bod 21 a 22 rozsudku okresního soudu a bod 13 a 14 rozsudku krajského soudu), což se stalo za použití ústavně akceptovatelného důvodu, tj. pro nadbytečnost, případně i proto, že (za daných okolností) by nebyl s to tvrzenou skutečnosti prokázat.

23. Ústavní soud také připomíná svou konstantní judikaturu, podle níž není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení provedených důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s takovým hodnocením neztotožnil; důvodem jeho zásahu do tohoto procesu může být tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry z nich vyvozenými, který zpravidla vzniká v důsledku zjevného věcného omylu nebo logické chyby, kdy příslušný skutkový závěr nemá žádnou oporu v provedených důkazech, nebo je dokonce s nimi v rozporu. Ani taková situace, jak již bylo výše vysvětleno, zde nenastala.

24. K argumentu, že nákup předmětné nemovitosti a její prodej stěžovateli je třeba vnímat jen jako díl širší transakce realizované společníky, která by se bez jejich zapojení neuskutečnila, a tudíž by ani tato nemohla sloužit k uspokojení věřitelů společnosti, Ústavní soud uvádí, že obecným soudům, které stěžovatelem uváděné skutečnosti nepovažovaly za právně relevantní, z hlediska ústavnosti nemá co vytknout. Za podstatné je třeba považovat nikoliv to, co by se stát mohlo, ale to co se skutečně stalo. Společnost získala FNM, byť za peníze vypůjčené od společníků, majetek (mimo jiné předmětnou nemovitost), z něhož mohla uspokojit své věřitele, namísto toho ho ale převedla (mimo jiné) na stěžovatele za cenu 219 104 Kč, ač se v kupní smlouvě uvádí, že "zjištěná cena převáděné nemovitosti činí 972 210 Kč".

25. Na okraj možno zmínit, že verzi o tom, že společnost de facto nakupovala předmětnou nemovitost a další pro své společníky, zpochybňuje výpověď svědka Ing. arch. Radomíra Kamana, který uvedl, že s ohledem na hospodářské výsledky společnosti "začali přemýšlet, co s nimi dělat" (míněno s nemovitostmi zakoupenými od FNM), tedy zda odstoupit od smlouvy nebo peníze na koupi získat od společníků, i svědka Ing. Jaroslava Kyliána, který vypověděl obdobně (srov. bod 10 usnesení okresního soudu). I kdyby bylo možné takové verzi přisvědčit, nemělo by to vliv na výsledek řízení, neboť není podstatné, zda dlužník jedná v úmyslu přímém či nepřímém (tedy kdy si je vědom, že odporovaným právním úkonem může zkrátit věřitele a je s tím srozuměn).

26. Namítá-li stěžovatel vadné posouzení věci z hlediska § 42a odst. 2 in fine občanského zákoníku, obecné soudy v souladu s uvedeným ustanovením i ustálenou soudní praxí vyšly z toho, že bylo na stěžovateli (jako osobě blízké) tvrdit a prokázat, že úmysl společnosti krátit věřitele nemohl v době učinění odporovaného právního úkonu ani při vyvinutí náležité pečlivosti rozpoznat. Nic jiného nelze vyvodit ani z konstatování okresního soudu v bodě 15 napadeného rozsudku, které stěžovatel vykládá tak, že podle uvedeného soudu "zkracující úmysl" dlužníka nemusí existovat. Zjevně šlo o určitou "zkratku", kterou je třeba interpretovat v kontextu dalších úvah (viz také bod 16 rozsudku okresního soudu).

27. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli, že by obecné soudy postupovaly tak, jako by šlo o nevyvratitelnou domněnku. Vyšly z toho, že bylo na stěžovateli, aby v soudním řízení (presumovaný) zkracující úmysl společnosti i svou vědomost o něm vyvrátil, což se mu nezdařilo. Námitku, že to stěžovateli obecné soudy neumožnily či že se nevypořádaly s jeho argumentací, nepovažuje Ústavní soud za důvodnou. Tato obrana spočívala (ve stručnosti řečeno) v tvrzení o dostatečném majetku společnosti a z odůvodnění napadených rozhodnutí dostatečně plyne, proč akceptována nebyla (k tomu viz výše). Současně možno připomenout konstatování krajského soudu (viz bod 11 rozsudku), že stěžovatel byl jednatelem a společníkem společnosti a její finanční situace mu byla známa, což značí, že (navíc) úmysl společnosti zkrátit své věřitele i vědomost stěžovatele o tom považoval za prokázané.

28. Z hlediska ústavnosti zcela obstojí i napadené usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítá, že si uvedený soud jím předestřené otázky "přizpůsobil". Podle Ústavního soudu však nejde o situaci, kdy by dovolací soud odpovídal na otázky, které mu ve skutečnosti nebyly položeny, např. proto, že se chtěl řešení položených otázek vyhnout. S ohledem na to, jak bylo dovolání koncipováno, bylo nezbytné vystihnout podstatu tam vznesených námitek (důvodů dovolání) a dále posoudit jejich povahu, neboť relevantními mohly být pouze námitky právní (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), které vycházely (vcelku logicky) ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, a případně, respektive podmíněně vady řízení (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Většina dovolacích námitek tyto podmínky nesplňovala, přesto se však k některým z nich Nejvyšší soud vyjádřil (např. k hodnocení důkazů, nepřezkoumatelnosti či opomenutým důkazům).

29. Současně se Nejvyšší soud zabýval právními otázkami, které se podávaly (při vynaložení určitého interpretačního úsilí) ze zbývajících námitek, a to z hlediska, zda naplňují některý z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., načež dospěl k negativnímu závěru, který dostatečně zdůvodnil (v bodech 16 až 21 napadeného usnesení). Ústavní soud může jen dodat (či připomenout), že relevanci nemohly mít otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívalo, stejně jako otázky, které stěžovatel požadoval řešit, avšak na základě jiného skutkového stavu, než jak byl ustálen odvolacím soudem.

30. Ústavní soud uzavírá, že v postupu obecných soudů neshledal kvalifikované pochybení, které by mohlo být považováno za porušení základních práv stěžovatele, a mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí. Soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a své závěry ústavně souladným způsobem odůvodnily.

31. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu