III. ÚS 533/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti a obsah napadených rozhodnutí

1. Napadeným usnesením obvodní soud vyslovil, že v řízení o pozůstalosti po Ing. Miroslavu Váňovi bude jednáno s pozůstalou dcerou (stěžovatelkou) jako univerzální dědičkou a s pozůstalým synem (vedlejším účastníkem) jako nepominutelným dědicem s právem na povinný díl z pozůstalosti. Dále určil obvyklou cenu aktiv pozůstalosti, výši pasiv pozůstalosti a čistou hodnotu pozůstalosti. Potvrdil, že veškerou pozůstalost nabyla stěžovatelka, uložil jí povinnost vyplatit vedlejšímu účastníkovi coby nepominutelnému dědici povinný díl ve výši 727 313 Kč a rozhodl o nákladech řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že zůstavitel zanechal závěť ve prospěch stěžovatelky. Vedlejší účastník neuznal pravost a platnost závěti a uplatnil své právo na celý svůj zákonný dědický podíl žalobou. Rozsudkem obvodního soudu ve spojení s rozsudkem městského soudu byla jeho žaloba na určení, že je dědicem k celému svému zákonnému podílu, zamítnuta a bylo konstatováno, že vedlejší účastník má právo pouze na povinný díl. Stěžovatelka následně tvrdila, že vedlejší účastník byl závětí vyděděn a není účastníkem pozůstalostního řízení. S tím obvodní soud nesouhlasil. Závěť obsahuje pouhé přání, aby se vedlejší účastník svého zákonného dědického podílu nedomáhal, nikoliv vůli zůstavitele vedlejšího účastníka vydědit.

2. K odvolání stěžovatelky městský soud usnesení obvodního soudu napadeným usnesením potvrdil. Ztotožnil se s posouzením obvodního soudu, podle kterého závěť zůstavitele vydědění neobsahuje. Pokud by chtěl zůstavitel vedlejšího účastníka skutečně vydědit, nezvažoval by ve své závěti možnost vymáhání zákonného dědického podílu vedlejším účastníkem.

3. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl. Uvedl, že vedlejší účastník se správně účastnil řízení o pozůstalosti, neboť tvrdil, že vyděděn nebyl a platnost závěti neuznával. Neuplatní se proto závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 2236/2020, které za předpokladu, že nepominutelný dědic byl formálně platně vyděděn a nezpochybňuje platnost pořízení pro případ smrti, dovozuje, že takový dědic není účastníkem řízení o pozůstalosti. Pokud jde o posouzení, zda zůstavitel vedlejšího účastníka vydědil, obvodní a městský soud nepostupovaly zcela důsledně, pokud závěť sepsanou dne 1. 12. 2013 posuzovaly pouze podle účinné právní úpravy. Správně se mělo vydědění posoudit nejprve podle staré právní úpravy a bylo-li by podle ní neplatné, pak teprve podle nové právní úpravy. Protože je ale nová právní úprava oproti právní úpravě účinné v době sepisu závěti ohledně nároků na vydědění méně přísná, nejde o nijak zásadní pochybení. Samotné posouzení vůle zůstavitele provedly obvodní a městský soud správně. Závěť skutečně projev vůle zůstavitele směřující k vydědění vedlejšího účastníka neobsahuje. Zůstavitel vyjádřil pouhé přání, aby se vedlejší účastník svého zákonného dědického podílu (transformovaného s účinností od 1. 1. 2014 na nárok nepominutelného dědice na výplatu povinného dílu) nedomáhal. Vzhledem k tomu, že zůstavitel výslovně ponechal na vůli vedlejšího účastníka, zda se svého zákonného nároku bude domáhat či nikoliv, nemohlo dojít ani k vydědění mlčky a po právu, jež připouští nová právní úprava. Absentující vůli zůstavitele vydědit vedlejšího účastníka nelze nahradit ani výkladem.

Argumentace stěžovatelky

4. Stěžovatelka podává proti shora označeným usnesením ústavní stížnost, neboť podle ní porušují její základní práva podle čl. 36, čl. 38 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě.

5. O tom, zda zůstavitel vedlejšího účastníka vydědil, měl rozhodovat soud ve sporném řízení, nikoliv soudní komisař v nesporném pozůstalostním řízení. V proběhlém sporném řízení, ve kterém se vedlejší účastník domáhal určení, že je dědicem svého zákonného podílu, obecné soudy vydědění nezkoumaly. K náležitému posouzení otázky vydědění, jež není jenom otázkou právní, ale též otázkou skutkovou, je nutné zkoumat obsah závěti, skutečnou vůli zůstavitele a skutkové okolnosti předcházející a provázející učinění závěti. Takové náležité posouzení včetně řádného výkladu závěti obvodní soud v nesporném řízení neprovedl a svůj závěr o tom, že zůstavitel vedlejšího účastníka nevydědil, dostatečně neodůvodnil. Z jeho usnesení neplyne, na základě čeho vyložil vůli zůstavitele. Městský soud a Nejvyšší soud měly usnesení obvodního soudu zrušit pro nepřezkoumatelnost. Ani obvodní soud, ani městský soud nezkoumaly možnost vydědění vedlejšího účastníka zůstavitelem mlčky a po právu. Nedostatky odůvodnění nižších soudů nemůže napravovat Nejvyšší soud. K prokázání důvodů vydědění stěžovatelka navrhovala důkazy, které obecné soudy nesprávně neprovedly. Vedlejší účastník se pozůstalostního řízení účastnil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (usnesení sp. zn. 24 Cdo 2236/2020 a sp. zn. 24 Cdo 2823/2023), podle které vyděděný potomek není účastníkem pozůstalostního řízení. Platnost závěti obsahující vydědění byla potvrzena ve sporném řízení. Je-li dán spor o vydědění, nepominutelný dědic ztrácí postavení účastníka pozůstalostního řízení.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Stížnost je v části podána zjevně neoprávněnou osobou [viz § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu]. Jedná se o část, ve které stěžovatelka napadá výrok I usnesení Nejvyššího soudu v části odmítající dovolání proti části výroku I usnesení městského soudu potvrzující výrok V, alinea druhá, usnesení obvodního soudu, výrok I usnesení městského soudu v části potvrzující výrok V, alinea druhá, usnesení obvodního soudu a výrok V, alinea druhá, usnesení obvodního soudu, kterým obvodní soud vrátil vedlejšímu účastníkovi zálohu na odměnu notáře. Soudy zde nerozhodly o právu či povinnosti stěžovatelky a tento výrok tedy nemohl nijak zasáhnout do jejích práv.

7. Ve zbývající části byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu § 75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy, jsou v zásadě záležitostí obecných soudů. Ústavní soud může zasáhnout do jejich rozhodovací činnosti pouze tehdy, jestliže je rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti, tzv. kvalifikovanými vadami. Těmito vadami však napadená rozhodnutí podle Ústavního soudu netrpí.

9. Obvodní i městský soud svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a nebyl důvod rušit usnesení obvodního soudu pro nepřezkoumatelnost. Z obou rozhodnutí plyne zcela jasně úvaha soudů, že závěť neobsahuje vůli zůstavitele vedlejšího účastníka vydědit. Oba obecné soudy rovněž uvedly důvody, pro které k takovému závěru dospěly. Jde především o explicitně vyjádřené přání zůstavitele, aby se vedlejší účastník svého zákonného dědického podílu, později transformovaného na nárok na povinný díl, nedomáhal. Právě srozumění zůstavitele s tím, že by se vedlejší účastník mohl svého povinného domáhat, nelze za daných okolností vyložit jinak, než že vůli vedlejšího účastníka vydědit neprojevil (bod 3 usnesení obvodního soudu, body 15 a 16 usnesení městského soudu).

10. Takto dostatečně odůvodněná rozhodnutí Nejvyšší soud dále doplnil o další úvahy. Pečlivě a srozumitelně stěžovatelce vysvětlil, že pokud závěť vůbec neobsahuje vůli zůstavitele vedlejšího účastníka vydědit, nelze tuto vůli nahradit výkladem ani jakýmkoliv dokazováním. Nejde proto o skutkový spor, který by se měl řešit odkazem některého z účastníků k podání žaloby podle části třetí o. s. ř. (bod 22 usnesení Nejvyššího soudu). Vedlejší účastník se pozůstalostního řízení správně účastnil, neboť zpochybňoval samotnou existenci vydědění (body 7 a 8 usnesení Nejvyššího soudu). Neuplatní se proto závěry judikatury Nejvyššího soudu odkazované stěžovatelkou, které nepominutelného dědice jako účastníka pozůstalostního řízení nepřipouštějí, zpochybňuje-li tento dědic důvody svého vydědění, nikoliv však vydědění samotné (usnesení sp. zn. 24 Cdo 2236/2020 a sp. zn. 24 Cdo 2823/2023). Nejvyšší soud dále zcela řádně reagoval i na ostatní stěžovatelkou zmíněné námitky v ústavní stížnosti. Konkrétně se vyjádřil k použití výkladových pravidel (bod 22 usnesení Nejvyššího soudu), možnosti vydědění mlčky a po právu (bod 21 usnesení Nejvyššího soudu) i k opodstatněnosti neprovedení stěžovatelkou navržených důkazů (bod 23 usnesení Nejvyššího soudu).

11. Na posouzení dané věci obecnými soudy Ústavní soud neshledal nic svévolného či jinak neústavního. Stěžovatelka ostatně směřuje své námitky především vůči posouzení věci obvodním a městským soudem a na přesvědčivou argumentaci Nejvyššího soudu víceméně nereaguje.

V. Závěr 12. S ohledem na uvedené, Ústavní soud neshledal v napadených usneseních zásah do ústavních práv stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu