III. ÚS 537/25

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů správních soudů vyplývá, že Úřad městské části Praha 22 (dále jen "stavební úřad") rozhodnutím ze dne 10. 5. 2012, rozhodl o umístění stavby "Přepojení ČS Uhříněves IV a XIX, Praha 22" na pozemcích parc. č. X1, X2, X3, X4 a X5, k. ú. U. Stěžovatel se proti rozhodnutí stavebního úřadu bránil odvoláním, které Magistrát hlavního města Prahy (dále jen "magistrát") rozhodnutím ze dne 19. 8. 2013 zamítl, neboť stěžovateli nenáleželo postavení účastníka řízení o umístění stavby. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí magistrátu zrušil rozsudkem ze dne 16. 11. 2017 a věc vrátil magistrátu k dalšímu řízení. Městský soud konstatoval, že stěžovateli v územním řízení náleželo postavení účastníka podle § 85 odst. 2 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), neboť je vlastníkem sousedního pozemku v širším slova smyslu v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 19/99 a oprávněně tvrdil možnost přímého dotčení svého vlastnického práva.

3. Magistrát, vázán závěrem městského soudu, považoval v dalším řízení stěžovatele za účastníka územního řízení. Odvolání stěžovatele opět zamítl rozhodnutím ze dne 25. 1. 2019 z důvodu opožděného podání, pročež odvolací námitky věcně neposuzoval. Stěžovatel podal opět žalobu proti rozhodnutí magistrátu, které městský soud rozsudkem ze dne 15. 4. 2021 opětovně zrušil a věc vrátil magistrátu k dalšímu řízení. Městský soud konstatoval, že stěžovatel byl účastníkem územního řízení, kterému nebylo rozhodnutí stavebního úřadu vůbec doručeno, a to ani veřejnou vyhláškou vyvěšenou na úřední desce. Lhůta k podání odvolání uplynula v souladu s § 84 odst. 1 správního řádu dne 27. 5. 2013. Stěžovatel podal odvolání dne 27. 5. 2013, tedy v zákonné lhůtě.

4. Druhý rozsudek městského soudu napadl magistrát kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 30. 3. 2023 rozsudek městského soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel byl účastníkem řízení v souladu s § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, podle něhož je účastníkem řízení i osoba, jejíž vlastnické právo nebo jiné věcné právo k sousedním stavbám či pozemkům nebo stavbám na nich, může být přímo dotčeno územním rozhodnutím. Rozhodnutí stavebního úřadu tak bylo stěžovateli oznámeno v souladu s § 92 odst. 3 stavebního zákona (ve znění do 31. 12. 2012) veřejnou vyhláškou. Nejvyšší správní soud nesouhlasil s možností použití § 84 odst. 1 správního řádu, neboť dovodil, že rozhodnutí stavebního úřadu bylo stěžovateli doručeno podle § 25 odst. 2 správního řádu patnáctým dnem po vyvěšení veřejné vyhlášky na úřední desce, tj. 28. 5. 2012. Odvolací lhůta tedy uplynula dne 12. 6. 2012 a odvolání stěžovatele bylo opožděné.

5. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatele zamítl rozsudkem ze dne 18. 5. 2023 jako nedůvodnou. Stěžovatel napadl třetí rozsudek městského soudu kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud odmítl částečně pro nepřípustnost (týkající se námitek opožděnosti odvolání stěžovatele), neboť městský soud byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu a částečně pro neodůvodněnost (námitky týkající se podjatosti soudců městského soudu a nepřezkoumatelnosti třetího rozsudku městského soudu).

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti, stejně jako v předcházejícím řízení setrvává na názoru, že v posuzované věci mohl podat odvolání v dodatečné odvolací lhůtě podle § 84 odst. 1 správního řádu, neboť byl tzv. opomenutým účastníkem územního řízení. Stěžovatel namítá, že problematikou opomenutého účastníka a nevyvěšení správního rozhodnutí na úřední desce Městské části P., kde se nacházejí nemovitosti stěžovatele a kterou v dané době pravidelně sledoval, se podrobně vyjadřoval ve správní žalobě ze dne 10. 9. 2013, stejně jako v odvolání ze dne 27. 5. 2013, i ve vyjádření k odvolání ze dne 13. 6. 2013, kde poukazuje na § 115 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., vodní zákon (dále jen "vodní zákon"), § 81 odst. l správního řádu a § 25 odst. 3 správního řádu. Nesouhlasí tak s odůvodněním v třetím rozsudku městského soudu, kde soud odmítl jeho námitku ohledně § 115 odst. 4 vodního zákona vypořádat, neboť byla uplatněna až po uplynutí lhůty k doplnění správní žaloby. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nenamítal nezveřejnění na elektronické úřední desce, jak ve svém prvním rozsudku tvrdí Nejvyšší správní soud. Prvostupňové správní rozhodnutí nebylo zveřejněno ani na elektronické úřední desce MČ P., ani na úřední desce v hmotné podobě, což je mezi stranami nesporná skutečnost, a je to zcela zřejmé z argumentace stěžovatele, jež se objevuje ve všech jeho písemných podáních.

7. Stěžovatel tvrdí, že, přestože to není explicitně v prvním rozsudku městského soudu zmíněno, městský soud se musel z prosté logiky věci, jakož i zásady rychlosti a hospodárnosti řízení, před vydáním svého prvního rozsudku neoddiskutovatelně zaobírat otázkou včasností odvolání a aplikaci ustanovení § 84 odst. l správního řádu na danou věc. Stěžovatel je tak přesvědčen, že vydáním prvního rozsudku městského soudu byla pravomocně vyřešena přípustnost odvolání stěžovatele ze dne 27. 5. 2013 jako celek a ohledně včasnosti odvolání opomenutého účastníka (stěžovatele), tak byla dána rei iudicatae.

8. Stěžovatel namítá absenci meritorního přezkumu magistrátem i správními soudy z důvodu opožděnosti podání odvolání. Podle stěžovatele je však i tak za daného procesního stavu nutné řešit námitky procesního charakteru, tj. § 36 odst. 3 správního řádu, rozpor s ustanovením § 115 odst. 4 vodního zákona i námitku rei iudicatae.

9. Stěžovatel nesouhlasí s bodem 23 prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu, kde soud tvrdí, že rozhodnutí prvostupňového orgánu bylo stěžovateli doručováno podle § 92 odst. 3 stavebního zákona. Stěžovatel se pak logicky ptá, proč toto v druhém rozsudku Nejvyšší správní soud znovu jasně a krátce nepotvrdí a namísto toho rozsáhle odůvodňuje, proč první rozsudek již nelze z jeho strany přezkoumat.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

10. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná [srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19 (N 129/95 SbNU 66), bod 33], neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

11. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. Z hlediska pravomoci Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti mu nepřísluší přezkoumávat výklad podústavního práva. Ve smyslu § 12 s. ř. s. je to především Nejvyšší správní soud, jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví, který je k tomu v zájmu zajištění jednoty a zákonnosti rozhodování povolán.

12. Obsah ústavní stížnosti stěžovatele představuje polemiku se soudy učiněným výkladem dotčených ustanovení správního řádu a stavebního zákona a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány (viz především třetí rozsudek městského soudu).

13. Ústavní soud konstatuje, že je odpovědností správního orgánu, aby jako s účastníky správního řízení bylo jednáno se všemi osobami, kterým účastenství v řízení svědčí. Zkoumání této otázky není vždy jednoduché, neboť je věcí individuálního posouzení a do jejího hodnocení vstupuje řada okolností, jakými jsou parametry stavebního záměru, charakter území a nemovitostí v něm umístěných, i posouzení kam až sahají nemovitosti, jejichž vlastníci mohou být stavebním záměrem přímo dotčeni. V posuzované věci městský soud v prvním rozsudku napravil pochybení správních úřadů a v souladu s nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 19/99 nezpochybnil účastenství stěžovatele v řízení, které vzniklo ex lege podle § 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona.

14. Stěžovatel ve své argumentaci však rozporuje posouzení správními soudy, zda a kdy mu bylo rozhodnutí o umístění stavby oznámeno, neboť to je rozhodné pro posouzení včasnosti jeho odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. V posuzované věci správní soudy vysvětlily, že vzhledem k jeho účastenství podle § 85 odst. 2 stavebního zákona mu bylo (stejně jako ostatním účastníkům územního řízení podle § 85 odst. 2 stavebního zákona) rozhodnutí o umístění stavby oznámeno v souladu s § 92 odst. 3 stavebního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2012 veřejnou vyhláškou, která byla na úřední desce Úřadu městské části Praha 22 vyvěšena dne 11. 5. 2012.

15. Stěžovatel setrvale namítá, že správní orgán měl doručovat územní rozhodnutí vyvěšením veřejné vyhlášky nejen na úřední desce stavebního úřadu, který takové rozhodnutí vydal, ale též na úřední desce obecního úřadu, kde se nachází jeho nemovitosti. Tento jeho požadavek však neměl oporu v tehdy účinné právní úpravě. Ve své argumentaci prosazované v průběhu řízení stěžovatel pomíjí, že v posuzované věci se jedná o první fázi celého procesu výstavby vodního díla, tj. územní řízení o umístění stavby. Pravomoc je zde svěřena obecnímu stavebnímu úřadu, který postupuje podle stavebního zákona, stejně jako při zkoumání účastenství (viz § 85 stavebního zákona). Až druhá fáze řízení, tj. vydání stavebního povolení k vodnímu dílu, je vedeno vodoprávním úřadem podle vodního zákona, stejně jako účastenství (viz § 115 vodního zákona a podpůrně § 27 správního řádu). Stěžovatel v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu mohl navíc účinně namítat jen tu nezákonnost rozhodnutí, kterou byl zkrácen na svých právech hmotných či procesních. Stěžovateli proto nepřísluší namítat (§ 115 odst. 4 vodního zákona), zda s městskou částí K. správní orgán jednal, a popřípadě jakým způsobem, neboť případné pochybení v této oblasti není způsobilé zasáhnout do jeho veřejných subjektivních práv. Takové eventuální pochybení by zasahovalo právě do práv této obce, k jejichž ochraně není stěžovatel oprávněn.

16. Pro doručování veřejnou vyhláškou podle § 92 odst. 3 stavebního zákona se podpůrně aplikují příslušná ustanovení správního řádu. Doručení veřejnou vyhláškou se v souladu s § 25 odst. 2 správního řádu provede současně vyvěšením doručované písemnosti na úřední desce doručujícího správního orgánu a zveřejněním způsobem umožňujícím dálkový přístup. Z účinné právní úpravy tak nevyplývala povinnost doručovat územní rozhodnutí účastníkům územního řízení uvedeným v § 85 odst. 2 stavebního zákona jiným způsobem než prostřednictvím veřejné vyhlášky vyvěšené na úřední desce toho správního orgánu, který písemnost doručuje a zveřejněním způsobem umožňujícím dálkový přístup, tj. na úřední desce městské části Prahy 22. Umisťovaná stavba se nacházela výlučně na pozemcích v k. ú. U., proto k doručování tohoto rozhodnutí také veřejnou vyhláškou vyvěšenou na úřední desce Úřadu městské části P. nebyl důvod. Na tom nic nemění ani fakt, že projednávaným záměrem mohou být pozemky v k. ú. K. dotčeny. Nejedná se tedy o situaci podle § 25 odst. 3 správního řádu, jak tvrdí stěžovatel.

17. Rozhodnutí o umístění stavby bylo v souladu s § 25 odst. 2 správního řádu doručeno účastníkům řízení podle § 85 odst. 2 stavebního zákona (tedy i stěžovateli), patnáctým dnem po vyvěšení veřejné vyhlášky, tj. v pondělí 28. 5. 2012. V posuzované věci tak nebylo možné při stanovení odvolací lhůty a určení včasnosti stěžovatelova odvolání vycházet z § 84 odst. 1 správního řádu. Nešlo o případ, kdy by účastníkovi řízení nebylo rozhodnutí oznámeno. Ústavní soud neshledává závěr správních soudů o tom, že stěžovateli bylo doručeno již veřejnou vyhláškou (např. bod 28 a 29 druhého rozsudku Nejvyššího správního soudu) a plně na něj dopadala běžná odvolací lhůta podle § 83 odst. 1 správního řádu, která marně uplynula dne 12. 6. 2012, nic protiústavního.

18. Stěžovatel namítá absenci meritorního přezkumu prvostupňového rozhodnutí magistrátem i správními soudy. Avšak při zamítnutí odvolání pro opožděnost se odvolací orgán nezabývá zákonností či věcnou správností napadeného rozhodnutí, nýbrž toliko včasností podání odvolání. Proto také odvolání pro opožděnost pouze zamítá, aniž by současně napadené rozhodnutí potvrzoval, jak činí v případě včasného nedůvodného odvolání. Proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání pro opožděnost je možno podat správní žalobu (§ 65 a násl. s. ř. s.), na jejím základě se však může správní soud zabývat toliko otázkou, zda bylo odvolání skutečně opožděné. Nelze zde zkoumat, zda rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo zákonné či věcně správné. V posuzované věci nelze pominout, že se správní soudy řádně zabývaly i procesními námitkami stěžovatele (§ 36 odst. 3 - bod 41 třetího rozsudku městského soudu, § 115 odst. 4 vodního zákona - bod 43 třetího rozsudku městského soudu, rei iudicatae - bod 39 a 44 třetího rozsudku městského soudu). Postupem magistrátu, aprobovaným správními soudy, nebyla krácena procesní práva stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatele.

19. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 26. února 2026

Jan Svatoň v. r. předseda senátu