III. ÚS 558/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro jejich rozpor s čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "soud prvního stupně") napadeným rozsudkem určil, že vedlejší účastnice je výlučnou vlastnicí pozemku parc. č. st. X1, jehož součástí je stavba č. p. X2 (dále jen "stavba"), a pozemků parc. č. X3 a X4 v k. ú. H. (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl.

3. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že stěžovatel a vedlejší účastnice jsou bývalí manželé a za trvání manželství vedlejší účastnice darovala darovací smlouvou stěžovateli spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1/2 na nemovitostech, jejichž součástí byla specifikovaná stavba. Tu byl podle svého tvrzení stěžovatel nucen kompletně zbourat a rekonstruovat, jelikož byla ve špatném stavu. Namísto ní postavil stěžovatel úplně novou cihlovou stavbu, která byla následně řádně zkolaudována stavebním úřadem. Dopisem ze dne 10. 2. 2014 vyzvala vedlejší účastnice stěžovatele k vrácení daru pro údajný nevděk stěžovatele a údajného chování stěžovatele, kterým měl hrubě porušit dobré mravy. Stěžovatel s odvoláním daru nesouhlasil, vedlejší účastnice se proto následně žalobou domáhala jeho vrácení, resp. určení, že je výlučnou vlastnicí nemovitostí. Soud prvního stupně ve věci rozhodl tak, že určil, že výlučným vlastníkem nemovitostí je vedlejší účastnice a své rozhodnutí založil na závěru, že k zániku stavby v důsledku jejího zbourání, resp. kompletní rekonstrukce provedené stěžovatelem, nedošlo, a odvolání daru ze strany vedlejší účastnice bylo oprávněné.

4. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není v dané věci třeba, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, jsou všem účastníkům známy.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že po celou dobu řízení tvrdil, že stavba zanikla a na jejím místě stojí stavba nová, a že tak není povinen vedlejší účastnici dar vrátit, resp. vydat. Stěžovatel uváděl, že stavba zanikla, jelikož tuto zboural co do jejích základů a namísto ní postupně vystavěl stavbu novou. Soudy přitom argumentovaly, že pokud nedojde k tomu, že je stavba zbourána co do jejích základů v jeden okamžik, stavba v právním smyslu nezanikla. Stěžovatel s tímto nesouhlasil, když fakticky k zániku stavby došlo a v průběhu řízení namítal, že postupné zbourání stavby nemůže bránit tomu, aby stavba jako věc v právním smyslu zanikla. Stěžovatel poukazuje na závěry znaleckého posudku společnosti STAVEXIS, s. r. o., z něhož má vyplývat, že došlo k takové destrukci stavby, že původní stavba zanikla a namísto ní je postavena stavba nová.

6. Podle stěžovatele soudy nedostály své poučovací povinnosti dle § 118a o. s. ř. a on tak nemohl doplnit zejména rozhodné skutečnosti a důkazy k prokázání svých tvrzení o tom, že jednání vedlejší účastnice bylo v rozporu s dobrými mravy, vůči stěžovateli hrubé, provokativní a vulgární, čímž stěžovatele vyprovokovala k jednání, které bylo předmětem ukončeného trestního řízení. Nebyl naplněn předpoklad pro vrácení daru, jelikož vedlejší účastnice se chovala vůči stěžovateli v rozporu s dobrými mravy. Obecné soudy svá rozhodnutí a nesprávný závěr o oprávněnosti odvolání daru založily pouze na trestním rozhodnutí a více se skutkovými okolnostmi nezabývaly. Jejich závěry nepovažuje za dostatečně odůvodněné, upozorňuje na nepřiměřenou tvrdost při aplikaci zákona a judikatury a požaduje spravedlivé řešení.

Procesní podmínky řízení

7. Ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové vady však v nyní projednávané věci neshledal.

10. Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení. Tomu je však třeba zároveň rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" [srov. např. nálezy ze dne 5. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 201/04 (N 3/36 SbNU 19), ze dne 8. 12. 2005 sp. zn. I. ÚS 729/2000 (N 224/39 SbNU 369), ze dne 30. 5. 2006 sp. zn. I. ÚS 116/05 (N 108/41 SbNU 349)].

11. Úkolem Ústavního soudu je proto podle specifických okolností konkrétního případu posoudit, dosahuje-li absence reakce obecného soudu na argumentační tvrzení účastníků řízení intenzity svévole [nálezy ze dne 12. 7. 2006 sp. zn. III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), ze dne 7. 11. 2006 sp. zn. IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303)]. Tu však v posuzovaném případě Ústavní soud neshledal. Obecné soudy se totiž dostatečně vypřádaly se všemi argumenty stěžovatele, z nichž většinu opakuje v ústavní stížnosti. Obecné soudy podstatu stěžovatelových argumentů nijak nepominuly. Napadená rozhodnutí naplňují požadavky na odůvodnění rozhodnutí vymezené zákonem (§ 157 o. s. ř.). Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.

12. Jak vyplývá z odůvodnění všech napadených rozhodnutí, základní otázkou, na které stály argumenty stěžovatele, tedy zda je požadavek na vrácení daru stěžovatelem vedlejší účastnici oprávněný, se obecné soudy zabývaly velmi pečlivě. Zejména před soudem prvního stupně proběhlo rozsáhlé dokazování, které není na tomto místě třeba podrobně rekapitulovat; jednalo se zejména o výpovědi svědků, listinné důkazy, znalecký posudek. Na jejich základě pak soud dospěl k jednoznačnému závěru, že je na místě žalobě vedlejší účastnice vyhovět, s čímž souhlasil i odvolací soud, který odvolání stěžovatele neshledal důvodným. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele posoudil jako nepřípustné podle § 237 o. s. ř., a to ve všech jím položených otázkách, včetně porušení poučovací povinnosti soudu dle § 118a o. s. ř.

13. Dlužno dodat, že námitkou porušení poučovací povinnosti se Nejvyšší soud podrobně zabýval, přičemž odkázal na vlastní ustálenou rozhodovací praxi, ve které vyložil, že poučení podle § 118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník nedověděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní. Postup podle § 118a o. s. ř. přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci. Pokud procesní obrana stěžovatele neobstála nikoli proto, že ohledně určité rozhodné (právně významné) skutečnosti neunesl důkazní břemeno (že se jím tvrzenou skutečnost nepodařilo prokázat), nýbrž na základě učiněného skutkového zjištění (tj. že byla tvrzená rozhodná skutečnost prokázána, anebo bylo prokázáno, že je tomu jinak, než bylo tvrzeno), pak zde není pro postup soudu podle § 118a o. s. ř. důvod. Ve shora uvedeném výkladu § 118a o. s. ř., navíc řádně podpořeném odkazem na relevantní judikaturu, nespatřuje v kontextu nyní projednávané věci Ústavní soud žádné porušení práv stěžovatele. 14. V dané věci je zřejmé, že námitky stěžovatele k právním závěrům učiněným obecnými soudy jsou pouhou polemikou s výkladem podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují; pouhý nesouhlas s posouzením věci obecnými soudy nezakládá jakoukoli ústavněprávní relevanci. Ústavní soud tedy shrnuje, že v projednávané věci neshledal v napadených rozhodnutích žádný deficit, který by zakládal porušení některého ústavně zaručeného práva stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou výrazy nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z ústavněprávních mantinelů.

15. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu