Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatelky PRAGON, s. r. o., se sídlem Imrychova 883/9, Praha 12, zastoupené Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem, se sídlem Rumunská 21/29, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2024, č. j. 7 As 195/2024-85, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2024, č. j. 9 A 107/2023-46, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Ministerstva zemědělství a ministra zemědělství, oba se sídlem Těšnov 65/17, Praha 1, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
1. Stěžovatelka podala námitky podjatosti vůči několika úředním osobám, které byly činné ve správním řízení zahájeném Ministerstvem zemědělství. Ministr zemědělství dospěl k závěru, že stěžovatelka podala námitky opožděně, a proto vydal sdělení, podle nichž se k nim nepřihlíží (viz § 14 odst. 3 správního řádu).
2. Stěžovatelka podala proti tomuto sdělení správní žalobu. Ministr se podle ní zaměřil pouze na otázku podjatosti úředních osob, čímž nesprávně vymezil předmět řízení, a zároveň neprovedl jeden ze stěžovatelkou navržených důkazů.
3. Městský soud stěžovatelčinu žalobu odmítl. Sdělení ministra je vyloučeno ze soudního přezkumu, neboť jde o úkon správního orgánu, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem [viz § 70 písm. c) soudního řádu správního]. V části, v níž stěžovatelka namítala ministrův nezákonný postup, městský soud vyhodnotil její podání jako zásahovou žalobu. Tu však označil za nepřípustnou, neboť se stěžovatelka může domáhat ochrany žalobou proti konečnému rozhodnutí v daném správním řízení, která má vůči zásahové žalobě přednost (viz § 85 soudního řádu správního).
4. Nejvyšší správní soud stěžovatelčinu kasační stížnost zamítl. Městský soud podle něj správně posoudil stěžovatelčinu žalobu zčásti jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu a zčásti jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem. Ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvedl, že rozhodnutí o námitce podjatosti není samostatně přezkoumatelné ve správním soudnictví, neboť nezasahuje do veřejných subjektivních práv účastníka řízení (viz § 65 soudního řádu správního). Ve vztahu k námitce nezákonnosti postupu ministra soud potvrdil, že se stěžovatelka skutečně může a musí domáhat ochrany jiným právním prostředkem.
5. Stěžovatelka podala proti rozhodnutím městského a Nejvyššího správního soudu ústavní stížnost.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v závěrečném návrhu své ústavní stížnosti uvádí, že napadená rozhodnutí porušila její práva a svobody zaručené Ústavou České republiky (čl. 2 odst. 3 a 4), Listinou základních práv a svobod (čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2), Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (čl. 6 odst. 1, čl. 8, čl. 13, čl. 14 a čl. 53) a Dodatkovým protokolem k Úmluvě (čl. 1), Mezinárodním paktem o občanských a politických právech (čl. 14 a čl. 26), Listinou základních práv Evropské unie (čl. 41 a čl. 47) a Všeobecnou deklarací lidských práv (čl. 7, čl. 17 a čl. 29 odst. 1 až 3).
7. Stěžovatelka považuje napadená rozhodnutí za protiústavní z těchto důvodů: a) Městský soud nesprávně vyložil její žalobu na ochranu před nezákonným zásahem, nerozhodl o všech žalobních návrzích, jednal nezákonně a porušil normy vyšší právní síly, protože důvody k odmítnutí žaloby nebyly dány. b) Tvrzení o opožděnosti námitky podjatosti jsou nepřípadná, protože činnost úředních osob představuje pokračující zásahy s trvajícími a stupňujícími se následky. Lhůta k podání žaloby tudíž neuplynula a počíná běžet každý den znovu. c) Obecné soudy nezohlednily stěžovatelčina podání, překroutily obsah námitky podjatosti a ignorovaly, že Ministerstvo zemědělství nerozhodlo o všech návrzích uvedených v tomto podání. K prokázání důvodnosti a včasnosti této námitky nebyly provedeny stěžovatelkou navržené důkazy. d) Stěžovatelka namítala porušení mezinárodního a unijního práva, ale městský soud argumentoval vnitrostátním právem, které nesprávně vyhodnotil a zastřel tím závady v činnosti vedlejších účastníků. Stěžovatelka se dovolává přímého účinku mezinárodních smluv, neboť jinak nelze čelit dlouhodobému svévolnému spolčení úředníků Ministerstva zemědělství a jemu podřízených útvarů.
8. Stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud provedl jako důkaz některé písemnosti označené v ústavní stížnosti.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Podstatou řízení o této ústavní stížnosti je otázka, zda je závěr správních soudů o odmítnutí stěžovatelčiny žaloby ústavně souladný a zda se soudy v řízení nedopustily protiústavního procesního pochybení.
10. Posouzení toho, zda jsou splněny zákonné podmínky pro odmítnutí správní žaloby, náleží především obecným soudům - nikoli Ústavnímu soudu. Ústavní soud je jako orgán ochrany ústavnosti oprávněn posuzovat pouze to, zda napadené rozhodnutí či jemu předcházející řízení není zatíženo vadou, která je natolik závažná, že porušila stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu [viz čl. 83 Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí s ohledem na stěžovatelčiny námitky a dospěl k závěru, že tato rozhodnutí její ústavně zaručená základní práva či svobody neporušila.
12. Napadená rozhodnutí spočívají na závěru, že stěžovatelčinu žalobu bylo na místě v celém rozsahu odmítnout. Obecné soudy tento závěr podepřely řadou konkrétních důvodů - a to jak ve vztahu k té části žaloby, kterou posoudily jako žalobu proti rozhodnutí správního orgánu (viz body 19 až 21 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 13 až 24 rozhodnutí městského soudu), tak ve vztahu k části, kterou posoudily jako žalobu na ochranu před nezákonným zásahem (viz body 22 až 24 rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a body 25 až 40 rozhodnutí městského soudu).
13. Stěžovatelka na toto odůvodnění nijak relevantně nereaguje. Nezpochybňuje totiž, že sdělení ministra je úkonem správního orgánu, kterým se upravuje vedení řízení před správním orgánem [viz § 70 písm. c) soudního řádu správního], ani to, že zásahová žaloba je nepřípustná, pokud se lze ochrany nebo nápravy domáhat jinými právními prostředky (viz § 85 soudního řádu správního).
14. Naprostou většinu její ústavní stížnosti tvoří doslovný přepis jejích dřívějších podání, obecný výklad o lidských právech, rozbor jiných soudních řízení a rozsáhlé výňatky z rozhodnutí tuzemských i mezinárodních soudů. Tato pojednání se však míjí s důvody, o které se opírají napadená rozhodnutí a na nichž závisí posouzení tohoto případu. Stěžovatelčina ústavní stížnost tak trpí obdobnými nedostatky, na které ji Ústavní soud již v minulosti upozornil (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2056/24, body 3 a 5 až 6; II. ÚS 2750/22, body 4 a 8; IV. ÚS 1503/22, bod 9; III. ÚS 2211/21, bod 9).
15. Ústavní soud pro úplnost uvádí, že napadená rozhodnutí nepovažuje za protiústavní. Obecné soudy stěžovatelce srozumitelně a podloženě vysvětlily, čím se řídily při posouzení povahy její žaloby, na základě jakých důvodů jí nevyhověly a proč se nemohly jejími námitkami zabývat věcně. Závěry, k nimž soudy dospěly, a způsob, jakým reagovaly na stěžovatelčinu argumentaci, přitom není svévolný, neodporuje ustálené rozhodovací praxi vrcholných soudů a nemá ani jinou protiústavní vadu.
Závěr
16. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí neporušilo stěžovatelčino ústavně zaručené základní právo či svobodu. Ústavní soud proto její ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
17. Ústavní soud dodává, že nevyhověl stěžovatelčiným důkazním návrhům. Nic totiž nenaznačuje tomu, že by obsah stěžovatelkou navržených důkazů ověřoval její tvrzení o porušení ústavně zaručených práv a svobod (k provádění důkazů v řízení o ústavní stížnosti blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 48/22, bod 12; IV. ÚS 53/20, bod 28; III. ÚS 1824/18, bod 32).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu