III. ÚS 602/25

Odůvodnění

Obsah napadených rozhodnutí a argumentace stěžovatele

1. Ústavnímu soudu byl dne 23. 2. 2025 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku odvolacího soudu (a vyslovení protiústavnosti rozsudku soudu prvního stupně), a to pro jejich rozpor s čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Okresní soud v Lounech jako soud prvního stupně zamítl návrh, kterým se stěžovatel jako otec domáhal snížení výživného pro nezletilého syna A. počínaje dnem 1. 9. 2022 na částku 8 000 Kč měsíčně (výrok I.), zamítl návrh matky na změnu péče o nezletilého A. (výrok II.), zamítl návrh otce na změnu péče o nezletilého A. (výrok III.), zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za nepředání nezletilého A. do péče otce v termínu od 23. 2. 2023 17:00 hodin do 26. 2. 2023 17:00 hodin (výrok IV.), zamítl návrh otce na výkon rozhodnutí uložením pokuty matce za nepředání nezletilého A. do péče otce v termínu 23. 3. 2023 (výrok V.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).

3. Ve věci výživného, jež bylo otci původně stanoveno platit počínaje dnem 1. 9. 2020 ve výši 25 000 Kč, a to tak, že částku 8 000 Kč měsíčně uhradí k rukám matky a částku 17 000 Kč měsíčně na účet nezletilého syna A., rozhodl soud, že je i nadále přiměřené odůvodněným potřebám nezletilého i schopnostem, možnostem a majetkovým poměrům rodičů, a to včetně spořicí složky, v jejímž stanovení soud nespatřuje nic diskriminačního ani protiústavního. Ke změně péče, jak ji navrhovala matka i otec, soud neshledal žádný důvod. Uvedl, že soudy již v předchozím řízení o péči pečlivě zvažovaly způsob úpravy péče o nezletilého a soud má za to, že nastavený způsob péče je i nyní v nejlepším zájmu nezletilého, který po všech stránkách dobře prospívá. Z výpovědi nezletilého je sice zřejmé, že by rád chodil do školy v P. i v pátky, kdy má individuální výuku (u otce), ovšem za situace, kdy spolu rodiče nežijí a oba mají zájem o nezletilého pečovat v co nejširším rozsahu, je provedená úprava tím nejlepším uspořádáním péče. Reflektuje v prvé řadě nejlepší zájem dítěte, jeho právo na péči obou rodičů, ale i právo obou rodičů na rodinný život a péči o dítě. Soud neshledal důvod pro "výměnu" rolí tzv. školního a neškolního rodiče, neboť nezletilý je ve škole v P. zjevně spokojený, prostředí této školy již dobře zná, zná učitele, má zde kamarády, prospívá zde na samé výborné a nic nesvědčí o tom, že by ve výuce či přípravě na výuku polevoval, jak uváděl otec, a za tohoto stavu by nebylo v zájmu nezletilého, aby nyní školu měnil.

4. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací nevyhověl odvolání žádného z rodičů a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správný. Doplnil dokazování o pohovor s nezletilým a shledal, že ani podle vyjádření nezletilého není důvod pro změnu výchovných poměrů.

5. Podrobnější rekapitulace napadených rozhodnutí není v dané věci třeba, neboť jejich obsah, jakož i průběh řízení, jsou všem účastníkům známy.

6. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti směřovala původně proti výroku, kterým byl zamítnut jeho návrh na snížení výživného. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že má nadále platit na účet nezletilého částku 17 000 Kč. Tvrdí, že funkcí výživného je především uspokojení odůvodněných potřeb nezletilého, a pakliže jsou tyto potřeby dostatečně saturovány, nesmí být prostřednictvím výživného zasahováno do práva povinného vlastnit majetek a práva s tímto majetkem nakládat podle jeho vlastní úvahy a také práva na výchovu jeho dítěte, kdy jen rodič je oprávněn rozhodnout s kolika penězi se bude jeho dítě učit hospodařit a zda mu v dospělosti daruje nějaký naspořený obnos. Stěžovatel má povinnost o své děti pečovat a vychovávat je, případně matce na její péči přiměřeně přispívat, nikoli však vytvářet úspory. Stěžovatel je v podstatě diskriminován oproti rodičům, o jejichž vyživovací povinnosti soud nemusel rozhodovat a kterým tak i přes vysoké příjmy nikdo neukládá povinnost svým dětem spořit.

7. Stěžovatel má ve své péči kromě nezletilého A. také nezletilého K. O oba chlapce se vzorně stará. Pokud by nadále platilo, že je povinen nezletilému A. měsíčně spořit uvedenou částku, zatímco nezletilému K. není povinen spořit žádný z rodičů, pak by vznikala nerovnost mezi oběma chlapci. Přitom životní úroveň všech dětí otce by měla být srovnatelná. Stěžovatel jako rodič je přesvědčen, že není správné a výchovné, aby děti v den svých 18. narozenin získaly možnost nakládat se stotisícovými, případně milionovými částkami. Je pak morálně nepřípustné, aby jeden ze synů dostal finanční obnos značné hodnoty a druhý nikoli.

8. Ústavní stížnost stěžovatel spojil s návrhem na zrušení § 917 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Jako důvod zopakoval svá tvrzení z řízení před obecnými soudy. Podle nich je uvedené ustanovení koncipováno jako obecné pravidlo pro každého majetného rodiče a je jím zasahováno do základního práva povinného rodiče, který byť své dítě dostatečně materiálně i finančně vyživuje a podporuje, je mu navíc ve formě stanovení povinnosti tvorby úspor krácen jeho majetek. Ten je převáděn do jmění dítěte a do společné dispozice s matkou dítěte, která se ale na tvorbě jmění dítěte nijak nepodílí. Kromě toho, má-li být toto ustanovení aplikováno jen na rozvedené rodiče (resp. rodiče, o jejichž vyživovací povinnosti rozhoduje soud), kteří mají vysoké příjmy, pak jde o aplikaci diskriminační.

9. Dne 10. 3. 2025 byla Ústavnímu soudu doručena další ústavní stížnost stěžovatele, z jejíhož obsahu Ústavní soud dovodil, že se jedná o doplnění původní ústavní stížnosti. Stěžovatel v něm blíže vysvětlil, proč považuje za protiústavní též výroky (IV. a V.) rozsudku soudu prvního stupně, týkající se výkonu rozhodnutí uložením pokut matce. Nesouhlasí se závěrem, že došlo ke zcela ojedinělému excesu z jinak řádného předávání nezletilého mezi rodiči, kdy nezletilý verbálně odjezd s otcem odmítl. Za podstatnou stěžovatel považuje skutečnost, že řízení o výkonu rozhodnutí není řízením nalézacím, ale řízením exekučním a rozhodující soud je vázán rozsudkem. Stěžovatel namítá svévoli ve smyslu nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy.

Procesní podmínky řízení

10. Ústavní stížnost je ve vztahu k výroku II. rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 25. ledna 2024 č. j. 0 P 91/2019-3580, kterým zamítl návrh matky na změnu péče o nezletilého A., podána osobou zjevně neoprávněnou, neboť soud zde nerozhodl o právu či povinnosti stěžovatele a tento výrok nemohl nijak zasáhnout do jeho práv.

11. Ve zbývající části ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. Byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona).

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva pak zasahuje pouze ve skutečně extrémních případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží opatrovnickým soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Ústavní soud nemá rozhodovat, kterému z rodičů má být dítě svěřeno do péče, jaký má být rozsah styku dítěte s druhým rodičem, jak vysoké má být výživné, ani jak hodnotit provedené důkazy. Jeho úkolem je pouze posoudit, zda opatrovnické soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. 11. 2020 sp. zn. II. ÚS 2598/20, U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda opatrovnické soudy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a v občanském soudním řádu, a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 3241/19, N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 2943/14, N 110/77 SbNU 607, bod 19).

14. Argumentaci, která by z pohledu přezkumu Ústavního soudu byla způsobilá zpochybnit odůvodnění poskytnuté obecnými soudy, stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí. Považuje-li výživné (soudem nesnížené) za nepřiměřeně vysoké, lze uvést, že jakkoliv se určená částka výživného již skutečně může zdát vyšší, má postup soudů základ v právní úpravě, podle které má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Připouštějí-li to majetkové poměry osoby výživou povinné, lze za odůvodněné potřeby dítěte považovat i tvorbu úspor.

15. K závěru, že by dříve stanovené výživné nereflektovalo požadavky plynoucí z relevantních zákonných ustanovení (srov. zejména § 913, § 914, § 915 a § 917 občanského zákoníku) nebo bylo v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, v posuzované věci dospět nelze. Jak Ústavní soud ověřil, otázce výše výživného se obecné soudy řádně věnovaly, vycházely z provedeného dokazování, zohlednily pro věc podstatné skutečnosti a svá rozhodnutí s odkazem na zjištěné skutečnosti také přezkoumatelným způsobem odůvodnily.

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nález ze dne 16. 12. 2015 sp. zn. IV. ÚS 650/15 (N 217/79 SbNU 489). V případě stěžovatele se však nejedná o srovnatelný případ. V uvedeném nálezu Ústavní soud mimo jiné poukázal na to, že "[d]ítě žijící mimo tradiční rodinu může být více ohroženo, nicméně tvorba úspor podle § 917 o. z., nebere v potaz to, v jakých sociálních vztazích se oprávněné dítě nachází. Hypoteticky si tak lze představit případ, kdy má otec za povinnost vytvářet ve prospěch jednoho dítěte značné finanční rezervy a tentýž otec u druhého svého dítěte tuto povinnost nemá, a to jen díky tomu, že mu nebyla soudem stanovena vyživovací povinnost. Dovedeno do důsledků, by bylo pro dítě z materiálního hlediska výhodnější vyrůstat mimo tradiční rodinu, což je pochopitelně absurdní. Zde je nutno vycházet z účelu zákonné úpravy výživného. ... Smyslem právní úpravy výživného je zajistit dítěti srovnatelné podmínky s těmi, jaké by mělo, kdyby rodiče žili spolu a řádně se o dítě starali. ... Je právem rodičů rozhodnout, s kolika penězi má jejich dítě v tom kterém věku samo hospodařit. A ještě spíše je jejich právem rozhodnout, zda mu při "vstupu do života" pomohou tím, že mu předají část svého majetku."

17. Ačkoli Ústavní soud i v nyní projednávané věci závěry nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 akceptuje, nemůže odhlédnout od skutečnosti, že výše výživného i tvorby úspor jsou podstatně odlišné. V případě citovaného nálezu bylo otci stanoveno výživné v celkové výši 100 000 Kč měsíčně s tím, že 30 000 Kč bude splatných k rukám matky a zbývajících 70 000 Kč bude ukládáno na účet nezletilého. Podle náhledu Ústavního soudu (v uvedeném nálezu) lze považovat za nepochybné, že platbou částky 30 000 Kč k rukám matky nezletilého byl dostatečně naplněn zákonný požadavek shodné životní úrovně s rodičem (a to s tím, jehož životní úroveň je vyšší).

18. Ústavní soud sice chápe stěžovatele, že se mu může jevit jako nespravedlivé to, že jednomu nezletilému synovi musí spořit částku 17 000 Kč měsíčně a druhému nikoli. Rozdíl je ovšem v tom, že druhého syna má stěžovatel ve výhradní péči, přičemž z ústavní stížnosti není zřejmé, zda a v jaké výši na jeho výchovu a výživu přispívá matka. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku celkem logicky konstatoval, že pokud stěžovatel nemá v úmyslu druhému synovi spořit, což podle stěžovatele zakládá nerovnost mezi syny, nic mu nebrání, aby i tomuto svému synovi např. po dosažení zletilosti poskytl finanční prostředky či jej jinak podpořil při jeho osamostatňování, čímž jím spatřovanou nerovnost mezi syny odstraní.

19. Pokud jde o námitky, kterými stěžovatel dodatečně napadá výroky rozsudku soudu prvního stupně ohledně výkonu rozhodnutí, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, ani v tomto případě Ústavní soud žádné porušení práv stěžovatele neshledal. Soud stěžovateli přiléhavě vysvětlil, že uložení pokuty při výkonu rozhodnutí není sankčním opatřením, jeho účelem je dosáhnout dodržování rozhodnutí soudu. Ve dvou konkrétních termínech došlo ke zcela ojedinělému excesu z jinak řádného předávání nezletilého mezi rodiči, kdy nezletilý verbálně odjezd s otcem odmítl. K tomu soud nezletilého také řádně vyslechl a podle svých slov neměl důvod pochybovat o tom, že šlo o projev vůle nezletilého, který je již ve věku 9 let a je dostatečně vyspělý na to, aby svoji vůli projevil. S tímto hodnocením soudu prvního stupně se ztotožnil i soud odvolací, který navíc přihlédl k tomu, že od té doby je rozhodnutí soudu řádně dodržováno. Pro korekci tohoto závěru obecných soudů ze strany Ústavního soudu žádný důvod dán není.

20. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Současně byl odmítnut též návrh na zrušení jednotlivého ustanovení právního předpisu, podaný podle § 74 zákona o Ústavním soudu, neboť sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2025

Milan Hulmák v. r. předseda senátu