Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Zdeňka Juřiny, advokáta, sídlem Krausova 605/6, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu zde dne 19. prosince 2023 č. j. 24 Cdo 3516/2023-106, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. března 2023 č. j. 18 Co 40/2023-78 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 2. listopadu 2022 č. j. 7 C 176/2017-60, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal proti neznámým dědicům po zemřelém Michalu Marešovi zaplacení částky 710 361 Kč s příslušenstvím, a to z titulu neuhrazené odměny za právní pomoc v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 27 C 169/2006.
O návrhu bylo ústavní stížností napadeným usnesením obvodního soudu rozhodnuto tak, že se řízení zastavuje (výrok I.), žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.) a bylo též rozhodnuto o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok III.).
K podanému odvolání Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.), přičemž žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud tak, že se obě shora citovaná rozhodnutí ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 6 k dalšímu řízení.
II. Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti a procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl pak k závěru, že ústavní stížnost je návrhem nepřípustným.
Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 téhož zákona); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 téhož zákona). V souladu se zásadou subsidiarity (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08) může ústavní stížnost směřovat jen proti rozhodnutím "konečným", tedy proti rozhodnutím o posledním takovémto prostředku. Úkolem Ústavního soudu totiž není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná, pochybení orgánů veřejné moci v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení, zda po pravomocném skončení věci obstojí řízení jako celek a jeho výsledek v rovině ústavněprávní. Splnění podmínky "konečnosti" rozhodnutí lze připustit i u některých nemeritorních rozhodnutí, avšak pouze za předpokladu, že jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a zároveň tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení o věci samé dosud neskončilo (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13).
V daném případě Nejvyšší soud napadeným usnesením rozhodl tak, že se usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Nepochybně tak nejde o konečné rozhodnutí v dané věci, ani o rozhodnutí, které by bylo způsobilé zasáhnout do práv stěžovatele a zároveň tvořilo uzavřenou součást řízení. Po rozhodnutí Nejvyššího soudu se věc vrací k prvostupňovému soudu, takže stěžovatel bude mít po jeho rozhodnutí opět k dispozici všechny řádné i mimořádné opravné prostředky.
Ústavní soud proto odmítl ústavní stížnost jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. června 2024
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj