Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Milana Hulmáka, soudce Jana Svatoně a soudkyně zpravodajky Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele Dobrman klub ČR, z. s., se sídlem U Pergamenky 1511/3, Praha 7, zastoupené Mgr. Zuzanou Kratěnovou, advokátkou, se sídlem Bělehradská 572/63 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2024, č. j. 27 Cdo 1536/2024-188, a výrokům II až IX usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 2 Cmo 106/2023-159, ve znění opravného usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. ledna 2024, č. j. 2 Cmo 106/2023-164, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a a) Jitky Janichové, b) MUDr. Renáty Bočanové, c) PhDr. Štěpánky Frančíkové, d) Jitky Šestákové, e) Kateřiny Krejčí, f) Václava Sklenáře, g) Vladimíry Gschwindl, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud rozhodl o neplatnosti usnesení stěžovatelovy členské schůze (výrok I) a uložil mu povinnost zaplatit navrhovatelům na nákladech řízení 16 342 Kč (výrok II).
2. Vrchní soud rozhodl, že se neplatnost usnesení nevyslovuje (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost nahradit navrhovatelům náklady prvostupňového a odvolacího řízení v celkové výši 130 211,20 Kč (výroky II až IX ve znění opravného usnesení).
3. Stěžovatel následně podal dovolání, a to výhradně proti nákladovým výrokům rozhodnutí vrchního soudu (výrokům II až IX ve znění opravného usnesení).
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako objektivně nepřípustné (výrok I) a žádnému účastníkovi nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
5. Stěžovatel podal ústavní stížnost proti rozhodnutí Nejvyššího soudu a nákladovým výrokům rozhodnutí vrchního soudu (výrokům II až IX ve znění opravného usnesení).
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho ústavně zaručené právo na ochranu majetku a na soudní ochranu. Jeho ústavní stížnost je podle něj přípustná, a to mimo jiné proto, že vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv a podal ústavní stížnost do dvou měsíců od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel namítá, že se odchyluje od judikatury vrcholných soudů, je přepjatě formalistické a nedostatečně odůvodněné, porušuje povinnost posuzovat procesní úkony podle obsahu a je chybné, neboť ho vrchní soud poučil o přípustnosti dovolání.
8. Proti rozhodnutím vrchního soudu stěžovatel vznesl řadu námitek. Ve vztahu k těmto rozhodnutím je však jeho ústavní stížnost opožděná, což stěžovatelovy námitky nezohledňují. Ústavní soud proto nepovažuje za účelné tyto námitky rekapitulovat.
Posouzení opodstatněnosti a včasnosti ústavní stížnosti
9. Napadená rozhodnutí se zakládají na odlišných rozhodovacích důvodech. Zatímco Nejvyšší soud odmítl stěžovatelovo dovolání z formálních důvodů, vrchní soud se jeho odvoláním zabýval věcně. Ústavní soud proto nejprve posuzoval ústavní stížnost ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu a až v návaznosti na to se zabýval ústavní stížností ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu.
10. Ústavní soud dospěl k závěru, že ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (viz část III.1) a ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu je tato stížnost opožděná (viz část III.2).
III.1 K ústavní stížnosti ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu
11. Stěžovatel podal dovolání výhradně proti nákladovým výrokům rozhodnutí odvolacího soudu. O tom svědčí nejen titulní strana dovolání a četná upozornění v jeho odůvodnění, ale i znění petitu či plné moci (viz strany 171 až 183 spisu vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 72 Cm 166/2021). K závěru, že stěžovatel podal dovolání pouze proti rozhodnutí o nákladech řízení, dospěl i Nejvyšší soud (viz bod 5 jeho rozhodnutí), a stěžovatel jej nijak nezpochybňuje.
12. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud odmítnutím stěžovatelova dovolání protiústavně nepostupoval. Dovolání "proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení" je totiž ze zákona nepřípustné a Nejvyšší soud takové dovolání odmítne [viz § 238 odst. 1 písm. h) a § 243c odst. 1 občanského soudního řádu]. Nejvyšší soud tedy rozhodl zcela v souladu se zákonnými ustanoveními. Tato ustanovení přitom Ústavní soud ustáleně považuje za ústavně souladná. Nejvyšší soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a jeho rozhodnutí není ani v žádném jiném ohledu protiústavní.
13. Závěr o nepřípustnosti dovolání nezpochybňuje ani to, že napadená rozhodnutí vrchního soudu obsahují poučení, že lze proti nim podat dovolání. Vrchní soud v těchto rozhodnutích zdůraznil pouze podmínky přípustnosti dovolání uvedené v § 237 občanského soudního řádu. K nim však náleží i podmínky, které jeho přípustnost vylučují a které jsou jasně a přehledně uvedeny v následujícím ustanovení (viz § 238 občanského soudního řádu). To, že zákon činí z podmínek přípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu výjimky, je ostatně zřejmé již ze znění tohoto ustanovení, neboť začíná formulací "Není-li stanoveno jinak".
14. K těmto závěrům Ústavní soud dospěl již ve svých dřívějších rozhodnutích, které vydal v obdobných situacích (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 217/24, bod 15; IV. ÚS 3305/21, bod 13; I. ÚS 3486/20, bod 9). Poučení uvedené v rozhodnutích vrchního soudu tedy neopodstatňuje to, aby Ústavní soud označil rozhodnutí Nejvyššího soudu za protiústavní nebo aby považoval ústavní stížnost ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu za včasnou.
15. Ústavní soud tedy shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
III.2. K ústavní stížnosti ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu
16. Zákon o Ústavním soudu stanoví, že ústavní stížnost lze podat "ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje" (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
17. Těmito rozhodnutími byla v daném případě již rozhodnutí vrchního soudu. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu nepředstavuje rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, protože v dané věci bylo dovolání ze zákona nepřípustné [viz § 238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu].
18. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým rozhodnutím vrchního soudu tak začala běžet již dnem doručení rozhodnutí vrchního soudu. Pokud totiž zákon dovolání výslovně nepřipouští a jeho přípustnost nezávisí na uvážení Nejvyššího soudu, plyne dvouměsíční lhůta pro podání ústavní stížnosti již od doručení rozhodnutí odvolacího soudu, a nikoli až od doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 217/24, bod 14; III. ÚS 1208/20, bod 7; I. ÚS 2224/20, bod 4).
19. Stěžovatel však v této lhůtě ústavní stížnost nepodal. Obě napadená rozhodnutí vrchního soudu mu byla doručena 19. 2. 2024 (viz doručenka na straně 168 spisu). Dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti proti nákladovým rozhodnutím vrchního soudu tedy skončila v pátek 19. 4. 2024 (viz § 57 odst. 2 občanského soudního řádu ve spojení s § 63 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel však podal ústavní stížnost až 27. 2. 2025, tedy více než deset měsíců po uplynutí zákonné lhůty.
20. Ústavní soud shrnuje, že ústavní stížnost je ve vztahu k nákladovým rozhodnutím vrchního soudu opožděná [viz § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud se proto nemohl jeho námitkami zabývat věcně (shodně viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2149/22, bod 11 až 12; I. ÚS 2060/20, body 8 až 9).
Závěr
21. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl - a to zčásti kvůli její zjevné neopodstatněnosti [viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a část III.1] a zčásti kvůli její opožděnosti [viz § 43 odst. 1 písm. b) zákona a část III.2].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2025
Milan Hulmák v. r. předseda senátu