III. ÚS 653/25

Odůvodnění

1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a spisu Okresního soudu v Táboře sp. zn. 2 C 254/2021 vyplývá, že vedlejší účastníci se žalobou domáhali určení, že pozemky parc. č. 5X1, X2 a X3 v katastrálním území C, obec J., byly k datu 18. ledna 2019, kdy zemřel manžel první vedlejší účastnice Pavel Rezek, ve společném jmění první vedlejší účastnice a jejího manžela. Uvedli, že 30. října 1985 byla mezi Annou Dvořákovou a Marií Vocílkovou jako prodávajícími a první vedlejší účastnicí a jejím manželem jako kupujícími uzavřena kupní smlouva, na základě které kupující nabyli do svého bezpodílového spoluvlastnictví pozemek parc. č. st. X4 o výměře 860 m2, budovu č. p. X5 v A., pozemek parc. č. X6 o výměře 352 m2, pozemek parc. č. X7 o výměře 1819 m2 a pozemek parc. č. X8 o výměře 241 m2. Kupující se chopili držby celé zemědělské usedlosti ve stejném rozsahu, v jakém byla do té doby vykonávána prodávajícími, a to v dobré víře, že na základě kupní smlouvy nabyli vlastnické právo ke všem pozemkům a budovám tvořícím součást této zemědělské usedlosti, která byla ohraničena plotem (jenž byl zmíněn i ve znaleckém posudku z 16. dubna 1985, na který kupní smlouva přímo odkazuje) a tvořila jeden funkční celek. Kupující přitom nebyli prodávajícími upozorněni na to, že část zemědělské usedlosti se nachází na pozemcích, které nejsou předmětem prodeje. Teprve až z dopisu Zdeňka Dvořáka a Marie Trskové ze dne 30. července 2017 se dozvěděli, že zemědělská usedlost se nesestává pouze z pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy, ale též i ze tří pozemků (sporné pozemky parc. č. X1, X2 a X3), které byly ke dni 30. července 2017 v katastru nemovitostí evidovány jako podílové spoluvlastnictví Zdeňka Dvořáka a Marie Trskové. Po celou dobu, tedy 32 let od uzavření kupní smlouvy, vykonávala první vedlejší účastnice se svým manželem oprávněnou držbu celé zemědělské usedlosti, tedy i sporných pozemků, aniž by byli kýmkoliv upozorňováni, že by tyto pozemky neměly být v jejich vlastnictví, tudíž se v důsledku vydržení stali vlastníky sporných pozemků. Ke dni podání žaloby byl jako výlučný vlastník sporných pozemků veden v katastru nemovitostí stěžovatel, který je nabyl od Zdeňka Dvořáka a Marie Trskové kupní smlouvou ze dne 7. září 2021. První vedlejší účastnice a ostatní vedlejší účastníci (ti jako dědicové zemřelého Pavla Rezka) proto podali žalobu na určení, jak bylo shora uvedeno.

3. Okresní soud napadeným rozsudkem určil, že pozemky parc. č. X1, X2 a X3 v katastrálním území C., obec J., byly k datu 18. ledna 2019, kdy zemřel Pavel Rezek, ve společném jmění první vedlejší účastnice a jejího zemřelého manžela (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení stěžovatele vůči vedlejším účastníkům (výrok II) a státu (výrok III). Měl za prokázané, že ze způsobu užívání sporných pozemků jejich právními předchůdci mohli mít první vedlejší účastnice a její manžel za to, že k této zemědělské usedlosti patří i další pozemky, jak o nich také hovořil znalecký posudek vypracovaný pro účely kupní smlouvy, a ujali se v listopadu 1985 držby těchto pozemků (mimo jiné i sporných pozemků) v dobré víře, že jsou to všechno pozemky převedené jim kupní smlouvou z 30. října 1985. Tato dobrá víra nebyla nikým napadána, nerušeně tedy užívali sporné pozemky zhruba 17,5 roku od listopadu 1985 do dubna 2003, kdy bylo právním předchůdcem stěžovatele Zdeňkem Dvořákem jejich vlastnické právo zpochybněno. Zákonem požadovaná doba 10 let pro vydržení sporných pozemků tak uplynula již v listopadu 1995, tedy více než 7 let před okamžikem, který by bylo možno objektivně považovat za přetržení jejich dobré víry.

4. Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře k odvolání stěžovatele napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Ztotožnil se se závěry okresního soudu a poukázal na konkrétní okolnosti uzavření kupní smlouvy v roce 1985, zejména na to, že převáděný statek včetně okolních pozemků tvořil ucelený celek ohraničený ploty, a na obsah znaleckého posudku, z něhož jednoznačně plyne, že i znalec vycházel z toho, že předmětem převodu budou všechny pozemky v rámci zemědělské usedlosti.

5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl, neboť shledal, že splnění podmínek pro vydržení vlastnického práva (oprávněná držba, délka vydržecí doby) bylo krajským soudem posuzováno v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. K dovolací námitce stěžovatele o absenci poučení podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu uvedl, že pro takový postup nebyl ani v nalézacím ani v odvolacím řízení důvod, neboť závěry okresního a krajského soudu nebyly založeny na neunesení procesních břemen stěžovatelem.

6. Stěžovatel uvádí, že obecné soudy mechanicky aplikovaly institut vydržení, aniž by přihlédly ke konkrétním okolnostem vylučujícím dobrou víru první vedlejší účastnice a jejího manžela, a při hodnocení důkazů upřednostnily výklad výhodnější pro vedlejší účastníky. Nesplnily také svou poučovací povinnost podle § 118a odst. 1, 2 a 3 občanského soudního řádu, neboť stěžovatele neupozornily na hrozící neúspěch ve věci a nevyzvaly jej k doplnění tvrzení a důkazů, čímž mu znemožnily efektivně hájit jeho práva (neměl možnost dostatečně reagovat na právní hodnocení soudu). Stěžovatel zdůrazňuje, že po uzavření kupní smlouvy se první vedlejší účastnice a její manžel ujali držby zemědělské usedlosti včetně sporných pozemků a dalších osmi pozemků, které nebyly předmětem koupě. Neověřili si skutečný stav vlastnických práv ke všem pozemkům a bez dalšího vycházeli z předpokladu, že se stali vlastníky celé zemědělské usedlosti, a to navzdory tomu, že kupní smlouvou měli nabýt celkem 3 272 m2, z toho v rámci zemědělské usedlosti 2 920 m2, přesto se chopili držby plochy o velikosti 5 858 m2, z toho v rámci zemědělské usedlosti 5 506 m2, což je o přibližně 90 % více, než jim náleželo. Obecné soudy nesprávně kvantifikovaly rozdíl mezi výměrou uvedenou v kupní smlouvě a výměrou fakticky držených pozemků na "pouhých" 1 586 m2, tedy přibližně 50 % toho, co měli kupující podle kupní smlouvy nabýt. Nevzaly také v úvahu, že v kupní smlouvě byla sjednána doložka o darování ostatních pozemků (včetně těch sporných) do vlastnictví československého státu, která byla při zachování běžné míry opatrností způsobilá vzbudit ostražitost ve vztahu k vymezení předmětu koupě. Zásadní chybou obecných soudů bylo rovněž nesprávné přesunutí důkazního břemene, když dobrou víru první vedlejší účastnice a jejího manžela automaticky presumovaly, aniž by požadovaly její prokázání, naopak stěžovatel musel dokazovat neexistenci dobré víry první vedlejší účastnice a jejího manžela.

7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.

8. Ústavní soud není další přezkumnou instancí a zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.

9. Ústavní soud se v souladu se svou shora vymezenou působností zabýval stěžovatelem namítaným porušením jeho základních práv, zejména práva na soudní ochranu zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jeho porušení napadenými rozhodnutími ani postupem obecných soudů předcházejícím jejich vydání nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny zákonné předpoklady vydržení sporných pozemků první vedlejší účastnicí a jejím manželem. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší.

10. Důvody, pro které okresní soud a krajský soud rozhodly ve věci samé napadenými rozsudky (následně je Nejvyšší soud shledal souladnými s jeho ustálenou judikaturou), a s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodněních těchto rozsudků v dostatečném rozsahu přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto na ně Ústavní soud (i na usnesení Nejvyššího soudu) odkazuje a konstatuje, že obecné soudy se podmínkami pro vydržení vlastnického práva zevrubně zabývaly. Přijatému právnímu závěru o jejich naplnění nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout.

11. V ústavní stížnosti stěžovatel pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů, které však byly založeny na ústavně souladným způsobem odůvodněném závěru, že držba sporných pozemků první vedlejší účastnicí a jejím manželem byla oprávněná a trvala nepřetržitě od listopadu 1985 do 4. dubna 2003. Z napadených rozsudků je zřejmé, že se soudy podrobně zabývaly okolnostmi uzavření kupní smlouvy ve vztahu k závěru, zda kupující mohli či nemohli být v dobré víře, že předmětem převodu byly veškeré pozemky v rámci zemědělské usedlosti. Provedly rozsáhlé dokazování (historickými fotografiemi, leteckými snímky, ortofotomapamy, místním šetřením) k zjištění rozsahu, v jakém užívali zemědělskou usedlost její původní vlastníci, zabývaly se otázkou rozsahu vymezení převáděných nemovitostí ve znaleckém posudku, otázkou doložky o darování ostatních pozemků státu i otázkou tehdejšího oplocení usedlosti. Postupovaly tak ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (jak na ni také odkázal v napadeném usnesení Nejvyšší soud), podle které v řízení o posouzení oprávněnosti držby záleží na individuálním posouzení konkrétních okolností každé věci.

12. Stěžovatel stejné námitky jako v ústavní stížnosti předkládal jak v odvolání, tak i v dovolání, a bylo mu opakovaně vysvětleno, že první vedlejší účastnice a její manžel se ujali držby i sporných pozemků ve skutkovém omylu, který je omylem omluvitelným. Bylo soudy poukázáno na to, že nebylo obvyklou praxí v roce 1985, aby si kupující ověřovali detailní umístění koupených pozemků v katastrálních mapách, neboť nebyly tak snadno dostupné a zřetelné jako je tomu nyní, a běžně vycházeli z toho, co jim bylo řečeno prodávajícími. Areál zemědělské usedlosti včetně sporných pozemků byl nadto v té době k domu č. p. X5 připlocen. Podstatné je také to, že původní vlastníci (prodávající z kupní smlouvy) zjevně považovali tyto pozemky za pozemky, které prodali spolu se zemědělskou usedlostí, a proti jejich užívání (ani proti jejich nově vybudovanému oplocení) první vedlejší účastnicí a jejím manželem nijak nebrojili. Soudy všech stupňů se také zabývaly otázkou výměry pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy, oproti výměře pozemků, jejíž držby se první vedlejší účastnice a její manžel skutečně ujali. Stěžovatel namítá, že šlo o poměr 3272 m2 oproti 5858 m2. V řízení však bylo soudy poukazováno na to, že údaje o rozloze kupní smlouvou převáděných pozemků, které vycházely ze znaleckého posudku, nebyly přesné (k tomu blíže v bodě 11 rozsudku krajského soudu), a že poměr ploch pozemků je pouze jedním z kritérií posuzování dobré víry (bod 30 usnesení Nejvyššího soudu).

13. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by pro něj bylo rozhodnutí okresního soudu překvapivé. Za rozhodnutí, pro které se v judikatuře Ústavního soudu vžilo označení překvapivé, je považováno rozhodnutí (zpravidla odvolacího soudu), v němž je vysloven právní závěr, který nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu vůbec předvídat, a takovým postupem je odňata reálná a efektivní možnost účastníka bránit se odpovídající právní i skutkovou argumentací. Tak tomu bylo i ve stěžovatelem poukazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. září 2010 (N 182/58 SbNU 597); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci stěžovatel od počátku věděl, jaká jsou skutková tvrzení vedlejších účastníků, jaké jsou jejich důkazní návrhy a právní argumentace. Nic mu tedy nebránilo v tom, aby důkazy o tom, že původní vlastníci uplatnili restituční nárok mimo jiné i ohledně sporných pozemků, předložil nikoli až v odvolacím řízení, ale už v průběhu řízení před okresním soudem. Důkazy navržené stěžovatelem v řízení před okresním soudem byly provedeny, jiné důkazy před vyhlášením rozsudku ani po poučení podle 119a odst. 1 občanského soudního řádu nenavrhoval. Závěry okresního a krajského soudu ohledně uplynutí zákonem požadované ničím nepřerušené vydržecí doby (oprávněným držitelům) byly založeny na zjištěném skutkovém stavu, o němž nebyly pochybnosti. Pouze tehdy, měl-li by soud za to, že tvrzení účastníků a jimi předložené důkazy nepostačují k objasnění skutkového stavu věci, je namístě postup podle § 118a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu. Stěžovatele nebylo proto nezbytné, pokud jde o unesení důkazního břemene, o čemkoliv poučovat.

14. Stěžovatel se mýlí také v tom, že okresní soud se s ohledem na doložku v kupní smlouvě o nabídnutí sporných pozemků státu neměl zabývat tím, jak se ve vztahu k těmto pozemkům chovali původní vlastníci (prodávající). Že se soudy budou tímto hlediskem zabývat, plyne již ze samotné podstaty institutu vydržení a žalobních tvrzení. Bylo na účastnících, aby předložili důkazy prokazující splnění či nesplnění podmínek pro nabytí vlastnického práva vydržením. Stěžovatel přitom přehlíží, že z tohoto pohledu není podstatný skutečný právní osud sporných pozemků (tedy zda v době splnění těchto podmínek byly ve vlastnictví státu či původních vlastníků), nýbrž to, zda se první vedlejší účastnice a její manžel mohli na základě vnějších (jim známých) okolností po celou délku vydržecí doby domnívat, že jim sporné pozemky náleží. To bylo předmětem dokazování okresního soudu.

15. Stěžovatel tvrdí, že měl legitimní očekávání, že jeho vlastnické právo ke sporným pozemkům bude zachováno. Jak však bylo soudy konstatováno, v okamžiku uzavírání kupní smlouvy ze dne 7. září 2021 i v době podání návrhu na vklad byla v katastru nemovitostí zapsána poznámka spornosti na základě řízení ve věci sp. zn. 10 C 132/2021 (vedeném u okresního soudu o určení vlastnického práva ke sporným pozemkům). S tím byl stěžovatel seznámen v čl. IV. kupní smlouvy, jejímž podpisem na sebe vzal výslovně riziko pro případ, že bude soudem pravomocně určeno vlastnické právo třetí osoby ke sporným pozemkům. Stvrdil, že v takovém případě mu nemají prodávající povinnost vrátit uhrazenou kupní cenu. Za této situace mu nesvědčila dobrá víra v údaje o vlastnictví pozemků zapsané v katastru nemovitostí (viz bod 4 rozsudku okresního soudu), a tudíž ani legitimní očekávaní, že nemůže později pozbýt svého (katastrálního) vlastnického práva ke sporným pozemkům. Na uvedeném nic nemění, že byl informován Zdeňkem Dvořákem a Marií Trskovou o zamítnutí žaloby okresním soudem, neboť v době podpisu kupní smlouvy nebylo soudní řízení dosud pravomocně ukončeno.

16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 19. března 2025

Jan Svatoň v. r. předseda senátu